Vydání: 2006/6 Když se zhroutí životní plány, 6.2.2006, Autor: Prokop Siostrzonek

aneb Když se mi všechno v životě sesype

Přicházejí tři jeho přátelé a chtějí ho utěšit. Jejich snaha je lidsky dojemná. Je to často také to jediné, co můžeme pro trpícího udělat. Postupně ale Jobovi přátelé shledávají, že Job zachází se svým naříkáním a obžalobami až příliš daleko, a začínají mu odporovat. Job ale nezmlkne a dále je ujišťuje o své nevině, naříká nad svým beznadějným utrpením a odporuje svým přátelům ironií: „To jste pěkní rádci. Jenom mě tou teorií o utrpení mučíte!“

Až se lidé doslova vypovídají, začíná mluvit Bůh! Naprosto jasně a srozumitelně. A to je pro mě nejdůležitější okamžik knihy, který je odpovědí, když všechny jiné odpovědi vlastně neodpověděly...

Bůh se obrací na Joba a začíná mu klást otázky o „nebi a zemi“. Jsou to otázky, na které Job nemá co odpovědět. Bůh vlastně Jobovi klade ironické otázky. Povrchně viděno je to opravdu jen ironie (příliš se to nelišilo od námitek tří přátel), ale pronikneme-li hlouběji do těchto slov, Bůh říká Jobovi vlastně toto: „Prosím tě, Jobe, důvěřuj mi! Ještě není konec všech dní. Jak si můžeš představovat, že jsi prohlédl můj svět a mé možnosti? Hraji s kartami, které ty neznáš.“ Bůh Joba nekárá kvůli tomu, že klade otázky plné nářku a výčitek. Kárá jen jeho domněnku, že prohlédl všechny Boží možnosti: „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?“ (Job 38,2).

Tato Boží odpověď se mi zdá být první, i když předběžnou odpovědí na otázku utrpení. I když naše „proč“ zůstává nezodpovězeno jako v případě Joba, přesto smíme Bohu důvěřovat, neboť jeho možnosti nejsou našimi možnostmi. Poslední slovo v našem životě ještě nebylo řečeno.

Totéž bychom mohli vyjádřit obrazem. My lidé se nacházíme vůči Bohu v situaci dítěte, které sedí na zemi a vzhlíží ke své matce, která vyšívá gobelín. Dítě sedící na zemi vidí jen rub látky, a tedy pouze zmatený spletenec nití. Teprve když vstane (dojde ke zmrtvýchvstání) a prohlédne, vidí, že ze spletence na druhé straně vznikla třeba květina. Tak můžeme sobě připomenout: Člověče, měl bys vědět, že Bůh není tvým trestajícím soudcem, i když trpíš. Bůh není tvým nepřítelem, i když se ti daří špatně.

Druhá Boží řeč (Job 40,6-41) popisuje netvora behemóta a livjátana. Poté, co byla řeč o přírodě, mluví se nyní o dějinách. Použitím obrazu zvířat se naráží na dvě velmoci, které v očích Izraele vypadají jako neporazitelné a schopné úplně zničit vyvolený národ: Egypt (netvor behemót, žijící v řekách) a Mezopotámie (livjátan, mytické, strašlivé zvíře). Bůh i to, co se v mém životě zdá nezkrotné, drží pevně v rukou!

Jobova odpověď začíná: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný...“ (42,1). Job vyřkne velmi krásná slova, která později zopakuje anděl Marii a pak je pronese Ježíš před bohatým mladíkem a v zájmu spásy těch, kdo mají bohatství: „U Boha není nic nemožného.“ Boží plán je nevyzpytatelný.

Také apoštol Pavel po kontemplaci podivuhodného tajemství Izraele nazírá, že musí určitě zahrnovat neproniknutelný plán, a vyjadřuje stejnou jistotu jako Job: „Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?“ (srov. Řím 11).

Následuje pátý verš 42. kapitoly, který považuji za vrcholný moment knihy Job: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ To je smysl Jobova i našeho celoživotního snažení. Známe Boha z katecheze, z teologie, z přednášek, z knih. Nejde samozřejmě o mylné znalosti, ovšem mnohdy je nedokážeme sjednotit, zaměřit se opravdu na tvář Boží. A také Job při pokusu sladit nejrůznější úvahy utonul. Teď byl jeho zrak osvícen a on dospěl k přímému nazření, že o Bohu se nemluví. Bohu člověk především naslouchá a uctívá ho!

Je jistě zapotřebí rozumové uvažování, je zapotřebí teologie, ale kromě toho všeho je nejdůležitější osobní zkušenost, nazírání: důvěra v Toho, který je mým spojencem; odevzdání se Tomu, který má nárok o mně vědět všechno. Tak člověk v důsledku dospívá k podstatně hlubšímu poznání, než je to, jehož je možné dosáhnout subtilními rozumovými úvahami.        

Věřte, že se mi už mnohokrát v životě vyplatilo sednout si s Jobem a spolu s ním volat: „Proč?“ A spolu s ním také naslouchat...