Vydání: 2007/19 Skauti včera dnes a zítra, 9.5.2007, Autor: Gabriela Plačková

Před pokladnami na Masarykově nádraží postávají houfy rodičů, mezi nimiž se to hemží kluky rozmanitého věku. Dvaačtyřicet let starý pražský skautský oddíl Pětka, který založil bývalý člen oddílu slavných Jestřábů Jaroslava Foglara, vyráží na svou tradiční výpravu s rodiči. Právě tradice jsou tím, na čem si oddíl zakládá. Připravovaná „revoluce“ ve skautském výchovném programu nechává vedení Pětky chladné. O případné změny ve výchově se totiž oddíl stará sám.

Počet účastníků letošní „rodičovské“ výpravy se vyšplhal na sedmdesát dva. I když se oddíl během své existence potýkal i s průběžným nedostatkem členů, dnes jich má stabilní počet: „V družině jelenů (pětkařský název pro vlčata) máme čtrnáct členů, pak tři družiny skautů s dvaceti kluky,“ říká Zdeněk Polák – přezdívaný Arfiš, dnešní vůdce oddílu.
Pětka už během své historie zažila nepřeberné množství událostí. Stačí nahlédnout do výročního Gongu – oddílového časopisu – na jehož přečtení by bylo třeba několika hodin.
Historie oddílu se začala psát již v roce 1965. Jeho zakladatel Pedro se po rozpadu táborového oddílu při Akademii věd rozhodl založit vlastní oddíl vedený v duchu skautingu. Skautské hnutí však bylo tehdy komunisty zakázáno a k jeho obnovení mohlo dojít až o dva roky později. Radost skautů netrvala dlouho: v roce 1969 byl zákaz obnoven. Během pár let, kdy mohla Pětka bez problémů fungovat, byl položen základ mnoha oddílových tradic, které se drží dodnes. Tak mají i dnešní pětkaři možnost splnit si během svého táborového pobytu, který trvá celý měsíc, například zkoušku „Bílý los“. Při té se musí vydržet pohybovat jen v trenýrkách 36 hodin v okolí tábora nikým nepozorováni. Smějí s sebou mít pouze pětimetrovou uzlovačku, nůž, krabičku s pěti zápalkami, zápisník a tužku.

VRACÍM, CO JSEM DOSTAL
Cesta vlakem netrvá příliš dlouho. Vystupuje se v Klánovicích a celý oddíl se i s rodiči vydává do zdejšího lesa. Panuje nenucená atmosféra, ani náznak křečovité organizovanosti. Na vedení oddílu se dnes podílí deset vedoucích. Na jednoho z nich, přezdívaného Ondatra, co chvílí doráží některý z malých jelenů. Hravé útoky kluků snáší více než trpělivě a neúnavně se s nimi pouští do hry. Na otázku, co ho vede k tomu, že většinu svého volného času tráví činností v oddíle, odpovídá: „Práce s dětmi mně připadá zajímavá a taky cítím, že je na ní stále co zlepšovat. A v neposlední řadě je pro mě příjemné vědět, že jsem někomu v životě pomohl.“ Motivy mohou být různé. Vůdce oddílu Arfiš má pocit, že svou nynější činností v oddíle vrací to, čeho se mu od něj dostalo v dětství.
V oddíle se vystřídalo již několik generací. Není proto divu, že sem dnes chodí synové členů oddílu, kteří do něj chodili před dvaceti či více lety. „Náš syn chodí do Pětky první rok. Před třiceti lety do oddílu chodili oba moji bratři a s lidmi, které tady poznali, se občas vídají dodnes,“ říká jedna z maminek a společně s ostatními rodiči se pouští již do třetí hry, kterou pro ně vedoucí připravili. Zapojují se všichni: maminky, tatínkové, kluci běhají po lese a hledají „archeologické nálezy“ (připravené rozbité nádoby) a slepují je opět dohromady.

KAMARÁDSTVÍ ROZHODUJE
Pětka se příliš nezajímá o změny výchovného programu, které připravuje vedení Junáka. Není však od ostatních oddílů odříznuta. Spolupracuje s oddíly svého střediska Polaris a o inovace ve svém programu se stará sama: „Jsme oddíl, který čerpá hlavně ze svých tradic. Máme svoje přístupy, které jsou zažité – a myslíme si, že fungují. Když vidíme, že by šlo něco dělat lépe, sami si změny zařídíme,“ říká vůdce oddílu. Nemyslí si, že by bylo nutné připravovat pro kluky stále atraktivnější programy, aby je to v oddíle bavilo. „V zásadě mám pocit, že kluci dnes slyší na stejné aktivity, jako jsme slyšeli my. Hlavní je atmosféra v oddíle – ta tam kluky drží. Když najdou v oddíle kamarádství, budou tam chodit rádi, i když program nebude úplně „in“,“ dodává. Přesto, že se vedení Junáka v této věci s Pětkou názorově rozchází, oddíl nezavrhuje. „Pětka patří rozhodně mezi ty dobré oddíly, které tady existují,“ říká Roman Šantora, vedoucí přípravného týmu Nového výchovného programu.
Poklidnou atmosféru klánovického nádraží po několika hodinách opět rozčeří chlapecké hlasy. Rodiče se již těší, že si jejich nohy po několikakilometrové procházce odpočinou. Pětkaři se na závěr výpravy v nástupu loučí svým oddílovým pokřikem, starým jak oddíl sám: „Lesy, voda, radost, smích, Pětka, Pětka, hip, hip, hip!“