Vydání: 2023/22 Noví kněží do služby, 30.5.2023, Autor: Jiří Macháně

„Bylo to na výletě v Alpách s kamarády. Své povolání bych popsal spíše jako Boží pozvání: ‚Jestli chceš, vydej se touto cestou, je to možnost i pro tebe. A já budu s tebou.‘ Už jsem měl za sebou agronomickou fakultu na Mendelově univerzitě a se životem docela jiné plány. Chtěl jsem mít rodinu. Toto pozvání se ale jen těžko odmítá,“ vypráví Tomáš Zámečník (34), který přijme svěcení v brněnské diecézi. Úplně opačně o své cestě do semináře a ke kněžství hovoří jeho budoucí spolubratr v kněžské službě, ale z pražské arcidiecéze, Dominik Frič (27).
„Ta myšlenka mě napadala opravdu od útlého dětství. Vyrostl jsem v katolické rodině, ve farnosti jsem se potkával se skvělými kněžími, kteří byli vzorem i autoritou. Jenže jak jsem introvert, neuměl jsem si představit, že bych třeba kázal. Tak jsem se té myšlence bránil,“ ohlíží se Dominik. Jak říká, zůstal sice vždy „poctivým praktikujícím katolíkem, který si plní povinnosti“, ale opravdu osobní vztah s Bohem se příliš nerozvíjel. „V šestnácti najednou přišlo obrácení. Jeden dobrý kamarád mě vzal na tábor Jump, kam se mi fakt nechtělo. Ale říkal jsem si, že týden to vydržím. A Pán Bůh tam na mě čekal! Právě tam jsem se rozhodl, že mu svůj život odevzdám a že se nespokojím s nějakou polovičatostí. Zároveň s tím ve mně začala znovu hlodat otázka, zda nemám být knězem. Ale mně se nechtělo. A do celibátu se mi taky nechtělo. Byl to pomalý proces, který trval další dva roky,“ vysvětluje Dominik Frič. Popisuje to jako boj mezi nejistotou a touhou naplno patřit Bohu a být knězem. Jak doplňuje, Bůh mu musel nejprve pomoci odstranit nánosy obav a sobectví, aby ta touha srdce mohla vystoupit na povrch. „A v osmnácti letech jsem se rozhodl, že tou cestou chci jít, a před maturitou jsem pak podal přihlášku do semináře,“ vzpomíná na dobu před osmi lety.
Sousloví „touha srdce“ přibližuje jako ono Boží volání podobně i Matěj Jirsa (26), který prožívá svůj rok jáhenské praxe ve farnosti Praha-Stodůlky. „Jako asi každý člověk jsem toužil po přijetí, lásce, po kráse, dobru, vášni a síle, po tom, aby můj život rozkvétal a měl smysl pro ostatní. A když jsem se ptal sám sebe a Boha, došel jsem k tomu, že se ty touhy snad dají naplnit, když budu kněz. Bylo by ovšem naivní říkat, že všechny motivace jsou vždycky takhle vznešené. Mám pocit, že se mezi vznešenými motivacemi vyskytují vždycky i nějaké ne tak svaté. Jako v podobenství o pšenici a pleveli. Mohla to být třeba snaha dát si jednoduchou odpověď na složité otázky. Nebo romantická představa kněze-hrdiny, který zachraňuje svět. Nezdravé motivace nejde násilím vyrvat, ale je jim třeba porozumět, nezavírat před nimi oči a pracovat s nimi,“ vysvětluje jáhen Jirsa.
Své svěcení vyhlíží Jan Slepička (32) jako pedagog a školní kaplan v Odrách. Pracuje na tamní Střední škole sv. Anežky. Původním povoláním je totiž učitel českého jazyka a dějepisu a kněžské svěcení přijme v ostravské katedrále Božského Spasitele. „Moje povolání? Bylo to volání a já jsem jen odpovídal. A věřím, že jsem si to nevymyslel. Jsem hodně racionální člověk a musel jsem si to prvně promyslet a poznat, že je to Boží volání. Zkoumal jsem to roky, protože do semináře jsem nešel hned po maturitě, ale vystudoval jako první filozofickou fakultu, pedagogiku. A proto jsem na jáhenské praxi tady v Odrách – biskup Martin David chtěl využít talenty a zkušenosti, které mám, a tak jsem se vlastně na čas vrátil k učitelské profesi,“ říká s úsměvem Jan Slepička.
Nač se těší a čeho se bojí?
Ujmout se služby kněze se chystají řadu let. Už přijali jáhenské svěcení a s tím i závazek celibátu a poslušnosti biskupovi. Někteří z nich překročili třicítku, jiní jsou mladší. A jak říkají, prožívají i ve dnech před kněžským svěcením směs obav i těšení. Jáhen z brněnské diecéze Tomáš Zámečník přiznává, že ačkoliv se na život kněze chystal poměrně dlouho, stále pro něj má rysy skoku do neznáma. „Svůj jáhenský rok jsem prožil ve službě v kněžském semináři, bude to tedy premiérový vstup do farní pastorace se vším všudy. Například zpovídání jsme si zkoušeli i v rámci jednoho předmětu, ale zjistit, jaké to bude ve zpovědnici doopravdy, to mě teprve čeká. Ale těším se na to, bude fajn doprovázet lidi i ve svátostech,“ popisuje.
Jan Slepička ze severu Moravy se těší na všechna slavení svátostí, kterými může posloužit lidem. Zejména pak na slavení eucharistie a podobně jako Tomáš i na svátost smíření. „Pomáhat lidem v boji s hříchem, zprostředkovávat Boží milosrdenství a kontakt s Bohem, to je krásné povolání,“ říká. Nijak se ale netají obavami, respektive jednou z velmi četných: strachu ze samoty. „Když se nás na otázku, čeho se nejvíce bojíme, ptali v konviktu, odpověděl jsem, že samoty, a myslím si to stále. V kněžském životě by zkrátka neměla nastat situace osamělosti, protože to může kněze přivést k podivínství nebo ještě hůř třeba k závislosti na alkoholu. Chtěl bych proto mít kolem sebe vždycky dost lidí, kteří mi dají zpětnou vazbu a budou se mnou: farníci, jiní kněží, skupina přátel,“ přeje si jáhen Jan.
Dominik Frič z pražské arcidiecéze očekává, že se k radosti z kazatelské služby, kterou zná už nyní ze své jáhenské praxe, přidá i nový potěšující rozměr kněžství. „Zrovna včera jsem byl ve stresu kvůli přípravám na svěcení a primici a dalším organizačním věcem. Byl jsem unavený, potřeboval jsem změnu, a tak jsem všeho nechal a šel jsem trénovat mši svatou, procházel si texty, její části, gesta. A při tom jsem si uvědomil, jak se na to sloužení mše svaté opravdu těším jako na něco velikého, co mě mocně přesahuje,“ přibližuje Dominik a dodává: „Nemám rád konflikty, a tak se bojím, kdybych někdy přišel do rozhádané farnosti, jak to řešit, jak to nezhoršit, jak to ustát, jak být schopen se podívat na situaci z více stran konfliktu, jak se zkrátka vypořádat se spory ve farnosti. To by byl těžký úkol,“ připouští.
Jeho spolužák z pražského semináře Matěj Jirsa se obává nereálných očekávání lidí, ke kterým bude poslaný – například kvůli svému věku. „Jsem mladej a v některých situacích nebudu moci dostát tomu, co ode mne budou lidé čekat. Naproti tomu nemám strach, že něco popletu. To je normální, chyby přece patří k životu,“ uvažuje a dodává: „Strachů mám samozřejmě hodně. Před každým důležitým krokem nebo rozhodnutím máme přece strach. Nejvíc se ale bojím, že při hledání své identity kněze, tedy způsobu, jak být knězem, ze mě všední život vysaje nadšení a já přestanu být kreativní v hledání nových cest a sklouznu k tomu, před čím varuje papež František, že budu ‚dělat vždycky všechno tak‚ jak se to dělalo vždycky‘.“ A na co se naopak těší? „Až budu už za chvíli, v létě, jezdit na návštěvy na skautské tábory sloužit mše. Jsem skaut, tábory mám rád a hrály důležitou roli v hledání mého vztahu k Bohu. A měl jsem rád, když za námi jezdili na polní mše dobří kněží. Tak se těším, že se teď během jednoho léta naopak já dostanu na víc táborů než kdy předtím,“ uzavírá se smíchem Matěj Jirsa.