Z podzemí chrámu a kláštera až na poutní místa a vrcholky hor

Vydání: 2018/26-27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 26.6.2018

Místo, které duchovně ovlivnilo, láká a inspiruje. Zkrátka zapsalo se do mysli, srdce i duše. Každý z nás nějaké takové má. Oslovují nás věhlasná poutní místa, zapadlá zákoutí, zapomenuté perly, ale i lidé a události s takovými místy spojené. Redaktoři Katolického týdeníku prozrazují, která místa zanechala stopu právě v jejich duši…

Ráj ve Velkých Karlovicích

Jakmile tam přijedu, mám vždycky dojem, že jsem se propadl do jiného světa – do světa, kde úplně jinak plyne čas. Žádný shon a stres, lidé vyklidnění, prodavačky milé a ochotné, hospůdky s kyselicou a dalšími krajovými specialitami lákají k sesednutí z kola a ke spočinutí... K sesednutí z kola ve valašských kopcích? Ano. Podél Bečvy vede krásná cyklostezka a cyklobus vás vyveze až téměř na hřeben kopců. Užijete si to tady na kole i s celou rodinkou. A když je houbařská sezóna, po týdnu už dětem zakazujeme odbočit při procházkách do lesa.

Na Valašsku, v tom chrámu přírody, jste blízko Bohu. Mají tu i malebný chrám, který je dílem zručných lidských rukou: malebný dřevěný kostelík Panny Marie Sněžné, jenž je národní kulturní památkou. Dýchne tu na vás úplně jiná duchovní atmosféra než ve městě. Všechno tu zní jinak – od táhlých zpěvů až po hlas zvonu, který se uvede do pohybu ne ze zvonice, ale zprostřed kostelní lodi, kam je spuštěn provaz. I zde je blízko mezi nebem a zemí.

Ale nevím, jak dlouho to všechno ještě vydrží. Turistický byznys neúprosně zaťal dráp i do tohoto kraje a kousek po kousku ukrajuje z jeho kouzla. Má tu vzniknout dokonce akvapark a filmaři sem každý rok jezdí točit jakéhosi Doktora z hor. Místní, když to pak vidí v televizi, kroutí hlavou...

Jan Paulas, hlavní editor

Pramen z kostelního podzemí

Tiché zákoutí v samém centru Olomouce, místo vhodné k rozjímání. Nahrubo opracovaná skála uprostřed promyšlené barokní architektury. Vodní pramen v podzemí kostela sv. Michaela při první návštěvě překvapí a pro mnohé je možná těžké ho vůbec najít – i když samotný kostel nelze přehlédnout.

Aby člověk tuto zčásti přírodní poustevnu objevil, musí se nejdřív odpoutat od chrámu a bočními dveřmi se vydat do křížové chodby bývalého kláštera. Ani pak se nesmí nechat upoutat vystavenými uměleckými díly, ale raději hledat ve stěně ta nejmenší, nejzapadlejší dvířka. Musí sklonit hlavu a přitom si dát pozor, aby zůstal nohama pevně na zemi: v šeru musí opatrně našlapovat na každý stupeň prudce klesajícího schodiště.

Na jeho konci pak hledající nalezne poustevnu: podzemní prostor se skalním masivem, odkud vyvěrá studánka, a za klenutým obloukem malý výklenek, pár obrázků a ikon, klekátko a dřevěná židle. Nic víc není třeba a po sestupu do hlubin kostela může začít i sestup do vlastního nitra, který tady nebude absolutně nic rušit – dokonce ani turisté, kteří sem zabloudí jen ojediněle.

Jiří Gračka, olomoucký redaktor

Papež je obyčejný člověk

Jako dítě jsem se na poutích spíše ztrácela. Mojí oblíbenou zábavou bylo dav opouštět a průběžně se k němu vracet, což se samozřejmě ne vždy dařilo. Vzpomínám na návštěvu Hradce Králové, kdy do města zavítal papež Jan Pavel II. Podařilo se mi nalézt ulici přilehlou k náměstí, kde nikdo nebyl a kterou papamobil projel tak rychle, že jsem papeže téměř nezahlédla. Byl skloněný. Snad odpočíval před davem, přemýšlel před veřejným vystoupením... Uviděla jsem ho ale jinak než ostatní, v jiné než veřejné roli a zjistila jsem, že to byl obyčejný člověk. Toto zjištění mě oslovilo natolik, že jsem se pak i ráda připojila k davu, který se valil na Velké náměstí. Hradec je krásné město.

Karolína Peroutková, redaktorka rubriky Doma

Sáhnout si do Kristových ran

Jednou za několik let se mi daří navštívit klášter přemyslovské princezny sv. Anežky České v Praze, takže sleduji i jeho proměny a vracím se za jeho stálicemi. Pokaždé se těším hlavně na obrazy Mistra vyšebrodského oltáře a důvěrné sochy Madon s Ježíškem. Snažím se najít tu, jež inspirovala kopii, kterou mám v obýváku, těší mě madony usměvavé i ty s výrazem tušícím utrpení, stejně jako Ježíšek jako živý Bůh, který se v náruči své matky nadějně sklání ke každému návštěvníkovi kláštera.

První gotická stavba v Praze má však i své prostory v přízemí, které dávají poznat, jak byl klášter postaven a k čemu sloužily jednotlivé místnosti. Nedávno v něm Národní galerie své prostory občerstvila nejen rekonstrukcí, ale i tematickými stolky a doplňky. Výstava se mění v procházku klášterem, při níž užijete všechny smysly, takže to baví i děti. Můžete očichat „dobové“ koření nebo se zaposlouchat do zvuků, které se v klášteře ve středověku ozývaly. Na stěnách a podlahách si lze číst o zázracích na přímluvu svaté Anežky – z galerie se stalo po nákladné rekonstrukci živé vyprávění.

Procházení je veselé, pestré a poučné, přibližuje k minulosti a otevírá cesty k duchovnímu světu. Také vede ke ztišení. Mojí nečekanou a srdeční záležitostí, přímo „zásahem na komoru“, se stala expozice odlitků sochařských a řezbářských děl, která je určena pro nevidomé – ale nejen pro ně. Nachází se v severním křídle křížové chodby kláštera. Jindy jsem tuto výstavu přecházela jen pohledem, nyní mi však pobídka, že není určena jen pro slepé, pomohla, abych si sochy také osahala. Je dobré u toho zavřít oči. Nebudu mnoho napovídat, ale kdo z nás si mohl sáhnout do Kristových ran či pohladit Madonu po vlasech?

Kateřina Koubová, šéfredaktorka

Dobrš a táta Martin

Jsou místa, o kterých víte, že jsou pro vás výjimečná díky lidem, které zde potkáváte nebo které jste zde potkávali. A smutně si uvědomujete, že bez nich místo ztrácí kouzlo, které po desítky let pro vás mělo.

Jedním z takových míst je pro mě už přes čtvrt století Dobrš v Pošumaví. A tím výjimečným mužem, který mně a mnoha dalším objevil Dobrš s kostelem Zvěstování Panny Marie ze 13. století, románskou kaplí sv. Jana a Pavla i rozsáhlou farou, je P. František Martin Vích čili táta Martin, jak se podepisoval do oblíbených Listů z Pošumaví, které pro své i přespolní farníky od devadesátých let vydával.

Vyučený zahradník, skaut, kněz z kongregace petrinů a politický vězeň, který přežil v dolech zával a který se už od svého zatčení na počátku padesátých let denně modlil za farnost, kam ho jednou Bůh a osud zavedou.

S přáteli jsme na Dobrš jezdívali za tátou Martinem od poloviny devadesátých let a pravidelně tu na Silvestra zvonili na prastarý zvon, jehož hlas do daleka dával na vědomí, že lidé ještě nezapomněli, že potřebují k životu Boha i lásku. Mnozí jsme si v duchu přáli, aby nás P. Martin oddával u zdejšího oltáře a vodou ze zdejší křtitelnice křtil naše děti – a některým z nás se to skutečně vyplnilo. Jenže před deseti lety táta Martin z Dobrše zemřel, a s ním jako by odešel duch zdejšího místa. Když občas kráčím kolem zamčené fary, nahlížím přes zaprášená okna do smutně prázdných místností a prohlížím si rozbitý skleník, kde táta Martin pěstoval saláty pro své farníky, přemýšlím, jak tomuto místu znovu vdechnout život...

Radek Gális, českobudějovický redaktor

Ostrovský „posvátný okrsek“

Několik let svého života jsem prožil v Ostrově nad Ohří, městě položeném v podhůří Krušných hor. Původně nevelké městečko s převážně německým obyvatelstvem, až na pár výjimek po válce „odsunutým“; půdorys kopírující klasickou dispozici středověkých měst: náměstí se spletí úzkých uliček, radnice, farní kostel, šlikovský zámek s parkem a bývalá piaristická kolej.

Novodobý rozmach města nastal po roce 1948, kdy se v nedalekém Jáchymově začal těžit uran. Novým pracovním silám přicházejícím ze všech koutů republiky bylo třeba zajistit slušné bydlení. Vznikl tak ojedinělý urbanistický celek ve stylu stalinské architektury padesátých let. Na výstavbě se velkou měrou podíleli političtí vězni z nedalekých komunistických lágrů.

Slavnou dobu oněch let jsem už ale nezažil. Mezitím se totiž většina hornických rodin přestěhovala na Příbramsko či Ostravsko. Část místního obyvatelstva tvořili bývalí bachaři, vězni (avšak ne ti političtí), včetně bývalých horníků s podlomeným zdravím. Atmosféra byla tíživá a depresivní. Úlevou tak mohly být jen pomyslné „duchovní poutě“ do starších částí města, sice totálně zdevastovaných, kde už ale jen samotná architektura člověka posilňovala, aby se nenechal uvláčet bezútěšností a prázdnotou oněch let.

Po listopadu 1989 se stal zázrak: město se pustilo do náročných oprav staré části města. Důkladně byl zrekonstruován nejen místní zámek s přiléhajícími objekty, ale především tzv. „posvátný okrsek“, rozkládající se kolem bývalé piaristické koleje. Tento soubor budov patří k raně barokním perlám západních Čech. Klášterní kostel Zvěstování Panny Marie, budova kláštera, pohřební kaple, kaple Panny Marie Einsiedelnské a kaple svatého Floriána, kde jsou umístěny drobné reliéfy křížové cesty od sochaře Jaromíra Šlesingra – všechna tato místa mají i dnes neopakovatelnou atmosféru.

Reliéfy křížové cesty vytvářel vězeň obou totalit Jaromír Šlesinger skrytě, zatímco „oficiálně“ pracoval na budovatelském sousoší, umístěném nad průčelím místního Domu kultury. Z jáchymovského pekla se už domů živý nevrátil.

Jaroslav Šubrt, redaktor Perspektiv

Klášterní skála

V klášteře komunity Chemin Neuf v Tuchoměřicích u Prahy jsem prožil nejen řadu nezapomenutelných setkání s lidmi i mnoho setkání s Pánem v modlitbě. Někdejší jezuitská rezidence za Prahou je poměrně rozsáhlá. Pokojů je v ní mnoho, já jsem si ale oblíbil především malou kapli. Dříve v těch prostorách byly sklepy a stará kotelna, na kapli se toto místo proměnilo teprve před několika lety. Jedna stěna – ta u svatostánku – je z části tvořena skálou. Skálou, na níž je vystavěn celý klášter. A právě tohle spojení mě mnohokrát inspirovalo. Spojení Boha zpřítomněného v eucharistii s pevným základem jeho stvoření. Za okny je slyšet zpěv ptáků a je vidět zeleň klášterních teras. V dnešním uspěchaném světě je to mé vzácné místo zastavení a zklidnění.

Tomáš Kutil, redaktor domácího zpravodajství
 
Žádný vysílač. Kaple!

U červeně značené hřebenové lesní cesty z Kladského sedla na Králický Sněžník vyrostla v roce 1887 v tisícimetrové výšce kaple Panny Marie. Mělo jít o poděkování za záchranu člověka zbloudilého v horách během sněhové bouře. Ke kapli jsme přicházeli o každé zdejší dovolené a učili jsme tu děti mariánské úctě. Zároveň jsme s obavami sledovali, jak kaple bez údržby chátrá. A v roce 2002, brzy na jaře, jsme přišli na místo zkázy. Mokrý sníh prolomil střechu, propadla se i část klenby a k nebi žalovalo torzo stavby. Bylo nám, jako by zemřel někdo blízký. Pak se vesnicí v údolí rozšířily zprávy, že trosky jsou uklizeny a někdo k nově vybetonovaným základům přiváží těžké stroje a materiál. Snad prý chtějí využít stavebního místa a vybudovat vysílač. Při nejbližší příležitosti jsme zvědavě zamířili vzhůru. Našli jsme hrubou stavbu. Nikoliv vysílače, ale naší kaple!

Trvalo ještě pár měsíců, než ji místní kněz mohl znovu vysvětit. Těšilo nás sledovat, jak důkladně a věrně obnovitelé pracují. Od mramorových schodů a podlahy až po nápis na čelní stěně: Consolatio aflictorum, ora pro nobis! (Útěcho zarmoucených, oroduj za nás!). I po čtrnácti letech zůstává kaple na lesním palouku čistá a krásná. Patří k mnoha dokladům, že i nad sudetskými kraji svítá...

Václav Štaud, brněnský redaktor

Velehradské světlušky

Když jsme minulý rok s rodinou jeli na Dny lidí dobré vůle na Velehrad, rozhodli jsme se bydlet v místním kempu. Cestou nás zdržely objížďky, dopravní zácpy a dílo zkázy dokonala popletená navigace. Dorazili jsme téměř za tmy. Když jsme s čelovkami ladili poslední ubytovací manévry, najednou naše holky zahlédly u stromu světlušku. A za chvilku další. Byli jsme uchváceni. Světlušky jsem viděla naposledy jako dítě.

Druhý den jsme se rozhodli, že zůstaneme na Koncertě lidí dobré vůle až do konce. Riskovali jsme, že nám děti usnou, a taky jsme netušili, jestli potmě do kempu trefíme. Když jsme se blížili k lesu, zahlédli jsme sem tam nějakou světlušku. Už kvůli nim to stálo za to, pomyslela jsem si. Pak nás ale čekalo veliké překvapení. Při vstupu do lesa se najednou okolo nás objevily stovky světlušek. Bylo to jako v pohádkovém snu.

Přestože Dny lidí dobré vůle i cyrilometodějská pouť na Velehradě jsou pro nás celkem intenzivní zážitek, světlušky ty chvíle mnohonásobně umocnily. Často si na ně vzpomenu a říkám si, že něco podobného už asi nikdy neuvidím.

Kateřina Šťastná, redaktorka rubriky Doma

Majdalenka – jenom Bůh sám

Na českomoravském pomezí, v místech, kudy vedla obchodní stezka do Brna, hlídal kdysi bezpečnost jeden z nejstarších kamenných hradů u nás – Svojanov. Nedaleko od něho lze najít nenápadné poutní místo pod korunami vzrostlých lip, daleko od turistických tras . Jde vlastně o zříceninu kostelíka sv. Máří Magdalény se zastřešeným kněžištěm, upraveným na kapli. Původně tu stával klášter založený královnou Kunhutou. Sestry kajícnice čekal krutý konec, když husité táhli na Svojanov. Místo ale nezůstalo opuštěné, začali se k němu stahovat poustevníci. Zřejmě i díky nim vznikla z torza kostela místní kaple. V roce 1653 byla opravena, později začala chátrat a za reforem Josefa II. byla zrušena. Poslední mše sv. se v ní konala roku 1770.

Ve stejném období zanikly také poustevna a lázně, které stály u pramenů vyvěrajících u kapličky. Současná poustevnička je součástí poutního místa Majdalenka a sama jako by vybízela ke spočinutí. Poutní mše se letos bude na Majdalence slavit v neděli 22. července. Celé odpoledne budou do kapličky přicházet poutníci a v tichu se tam modlit. Venku stánky trhovců, občerstvení, děti, družná sousedská zábava. Lišky na Majdalence opravdu dávají dobrou noc. Ale Bohem zapomenutý kraj to není.

Pavel J. Sršeň, královéhradecký redaktor

Tančící andělé

Jednou z mých zálib jsou varhany. Prý bychom jich u nás měli mít na počet obyvatel nejvíc na světě. Zlatým obdobím českého varhanářství bylo baroko. Jedny z našich nejzajímavějších varhan se nacházejí v klášteře Zlatá Koruna nedaleko Českého Krumlova. Cisterciácký klášter tu byl – v údolí řeky Vltavy – založen v roce 1263 králem Přemyslem Otakarem II. Své jméno získal od relikvie trnu z Kristovy trnové koruny, kterou král získal od francouzského krále – svatého Ludvíka IX.

Klášter dnes po všech historických peripetiích patří Národnímu památkovému ústavu a je možné si jej prohlédnout. Klášterní kostel se ale po zrušení kláštera Josefem II. stal kostelem farním a patří církvi. V nádherném a podmanivém interiéru se nacházejí velice vzácné varhany loketského varhanáře Abrahama Starcka z roku 1699. Zvláštní jsou kromě zachovaného historického zvuku také díky své výtvarné stránce – bohatě vyřezávané, ale ne polychromované. V osmdesátých letech byly zachráněny nadšením varhanáře Vladimíra Šlajcha, ale dnes stále více volají po pietním restaurování.

Když vstoupíte do kostela, uslyšíte v tichu vzdálený šum Vltavy. Ve veliké kropence se zrcadlí interiér kostela. A když se rozeznějí varhany, jako by se roztančili andělé hrající na varhanní skříni na různé hudební nástroje. Návštěvníka kůru posadí zpět na zem až lakonický nápis: Neplivejte na podlahu!

P. Stanislav Přibyl, jednatel KT a generální sekretář ČBK

Sedm radostí Panny Marie

Moje kořeny sahají až ke studánce v Malých Svatoňovicích. Pil z ní mj. Karel Čapek, když tu jeho táta – doktor sloužil místním horníkům.

Sedm pramenů ze sedmi rozsedlin s mírně radioaktivní vodou, která nikdy nezamrzá, dnes kryje barokní kaple sousedící s chrámem zasvěceným Panně Marii Sedmiradostné. Poutní místo vyrostlo ze zbožnosti lidí a z peněz majitelky náchodského panství Anny Marie Viktorie Piccolomini de Aragona (ano, z téhož rodu známe i papeže). Věhlas i zájem si studánka v podhůří Jestřebích hor vyzískala po uzdravení jistého Davida Dröschera v roce 1715. Ve slavném románu Babička krásu poutí zachytila Božena Němcová. Jako malý ministrant jsem tu prožíval, podpořen četbou Babičky i rodinnou tradicí, jak jsou lidé s tímto místem svázaní. Jak každý rok přicházejí uctít sošku sedmiradostné Panny Marie Svatoňovické od lidového řezbáře a chromého rolníka Jana Karáska z nedalekého Odolova. Rád vzpomínám, jak při zpěvu žalmů lidé pozdvihovali hlavu a zrak na malbu Panny oděné sluncem s půlměsícem pod nohama na stropu chrámové lodi. Fronta ke zpovědnici byla – bez ohledu na komunistické zevly – docela jiná než ta dobová „na banány“: kromě ženských a dětí v ní stáli i horníci. A ze všeho nejvíc jsem se divil, proč klekají u bočního oltáře. Nevěděl jsem, protože jsem ve Svatoňovicích snad vždycky ministroval. Teprve letos jsem si všiml. Doly jsou dávno zavřené. Ale oltáři stále vévodí svatá Barbora nad slojí, ve které se dřou havíři, jichž je patronkou.

Jiří Macháně, vedoucí redakce

Volarská křížová cesta

Šumavské městečko Volary jsme si doma pamatovali podle zachovaných dřevěných alpských domů a podle toho, že se tu sedalo na vlak cestou ze sjíždění horního toku Vltavy. O zdejší pozoruhodné křížové cestě jsem se dozvěděla až před několika lety – ostatně stejně jako většina lidí, včetně mladších místních. S vyhnáním německých obyvatel totiž kapličkovou cestu na vrch Kamenáč potkal stejný osud jako tolik okolních vesnic a samot: zchátrala, zpustla a nakonec skončila v rozvalinách. Až roku 2008 ji skupina nadšenců postupně zrestaurovala, očistila a vrátila jí důstojnost a krásu. Stoupání od města na Kalvárii nově vysázenou alejí začíná symbolicky: u hřbitova 95 židovských žen, které ve Volarech zemřely na pochodu smrti z koncentračního tábora. Od kaple Bičovaného Spasitele kolem kapliček vkročíme do lesa a vystoupáme až k vrcholovému schodišti, které dala na temeni kopce vystavět manželka někdejšího volarského starosty Františka Sitterová v roce 1821. Po stranách poutníka vítají sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Krucifix s pozlaceným korpusem symbolizuje 12. zastavení, k Božímu hrobu je pak třeba kousek sejít. Kamenná socha Kristova umučeného těla je chráněna mříží, ke které poutníci pokládají květiny a rozsvěcují svíčky.

Křížová cesta na Kamenáči není zatím příliš známá, nejspíš tu budete úplně sami. I volarští pejskaři se totiž zhruba od pátého zastavení vracejí dolů.

Alena Scheinostová, redaktorka kultury a zahraničního zpravodajství




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay