Vztah vyžaduje od manželů neustálé vklady

Vydání: 2005/22 Rozvod, 24.5.2005, Autor: Štěpán Plaček

Téměř polovina manželství v České republice končí rozvodem. O sociologickém pozadí tohoto nelichotivého faktu, o možnostech, jak rozvodu předcházet, i o tom, jak se tento trend dotýká křesťanských manželství, si povídáme s psychologem a ředitelem Národního centra pro rodinu PhDr. Josefem Zemanem, CSc.
Podle Národní zprávy o rodině končí u rozvodového řízení ročně přes 30 tisíc manželství, což je téměř polovina manželství. Jaké k tomu mají lidé důvody?

Je jisté, že počet rozvodů stoupá. Absolutní počty sice nijak dramaticky nestoupají, ale vzhledem ke klesajícímu počtu uzavřených sňatků to znamená vyšší procento těch manželství, která končí rozvodem. Příčinou je především podstatně změněný postoj k manželství v posledních několika desítkách let. Dříve byla prioritou manželství jeho stabilita, která byla nutná k zajištění životních potřeb jeho členů a byla podporovaná i negativním společenským postojem k rozvedeným. Navíc existovala legislativa, která rozvod ztěžovala. Dnes je prioritou manželství jeho kvalita a její pokles je pociťován jako legitimní důvod k rozvodu. Trochu zjednodušeně řečeno: dříve setrvávali lidé i v obtížných a problematických vztazích, dnes je opouštějí. Tento trend je pochopitelně méně výrazný u křesťanů, máme přece jen větší smysl pro nezbytnost a smysluplnost určité míry oběti. Ale základní změna postojů - tj. že důležitější je kvalita než stabilita manželství - je patrná i u nás.

Která období společného života jsou pro manželství nejkritičtější?

Manželství je zranitelné ve všech svých vývojových fázích. Nejvíce samozřejmě v období „kumulace zátěží“, což je například po narození neplánovaného dítěte vyššího pořadí, po nástupu ženy do zaměstnání, ale i po odchodu dětí z rodiny a nárůstu zdravotních potíží. Problémem nebývají zátěže samy o sobě, ale tendence obviňovat z jejich nezvládání toho druhého. Je to pokušení, kterému se nelze vyhnout, každý vidíme svoji vlastní úzkost jako větší. Lze se ale poměrně dobře naučit tento problém zvládat, tedy pokud je k tomu dobrá vůle a určitá míra velkorysosti.

Je vlastně možné manželům doporučit jakási „preventivní opatření“, která by vedla k řešení krizí ve vztahu?

Jednoznačně ano. Kvalita vztahu není výsledkem „neexistence konfliktů“, ale je výsledkem „stálého přísunu vkladů“. Hodnotu vkladů neurčuji já, ale můj protějšek. Musím se tedy hodně snažit, abych se alespoň občas trefil. Opakovaná trefa se moc nepočítá. Neocenitelnou pomocí jsou různé akce pro zlepšení manželství (například tzv. manželská setkání) a některá duchovní cvičení pro manžele. Kvalita vztahu není dána tím, jak ho prožívám, ale tím, jak roste moje schopnost toto prožívání důvěryhodně sdělovat a jak roste moje důvěra v partnera.

Existují podle vás nějaké účinné kroky, jimiž by mohla společnost narůstající trend rozvodovosti snižovat?  

Slušná společnost hledá možnosti, jak podporovat manželství a rodinu, a tím snižovat rozvodovost. Jednak proto, že na většinu rozvodů někdo doplácí, jednak proto, že vysoká rozvodovost zatěžuje společenské zdroje a snižuje reprodukci lidského, sociálního a kulturního kapitálu. Má tedy dopad na životní úroveň i na udržitelný rozvoj. Snižovat rozvodovost však nejde tzv. „zvyšováním rozvodové bariéry“, tedy různými administrativními zásahy. Jediným účinným krokem je přispívat ke zvyšování odpovědného a nezištného chování lidí a pomáhat jim při řešení problémů. Prakticky se to děje prostřednictvím podpory organizací, které se tomu z různých výchozích pozic věnují. Většina slušných společností pochopila, že i v tom je nezastupitelná úloha církví.

Velké procento rozvádějících se manželství má pouze jedno dítě. Představuje tedy větší počet dětí jakousi pojistku, která zajišťuje soudržnost vztahu? 

Skutečnost, že 37 % rozvádějících se v roce 2002 mělo pouze jedno dítě, svědčí spíše o tom, že tato manželství si kvůli existujícím obtížím na další dítě netroufla. I zátěž spojená s jedním dítětem problematický vztah ohrozí. Tato manželství by se pravděpodobně rozvedla, i kdyby měla více dětí. Samozřejmě existují manželé a manželky, kteří pociťují větší počet dětí jako pojistku proti selhání vztahu. Je to však projev osobnostní nezralosti a neodpovědného chování vůči těmto dětem. Eventuální dosažená stabilita je téměř vždy na úkor kvality vztahů - to, co mělo riziku ohrožení vztahu zabránit, jej tedy v konečném důsledku zvyšuje.

Není tak nezvyklé slyšet i o rozvodech křesťanských manželství s větším počtem dětí. Znamená to, že i tyto páry „kopírují“ většinový trend?

Častěji jde o případy popsané v předcházející otázce. Převažující trend začnou kopírovat až ve chvíli, kdy manželé vyčerpali všechny rezervy a s jistým zpožděním chápou, že dosavadní řešení bezradnosti ve vztahu už nyní nevyřeší početím dalšího dítěte. Existují i výjimky, kdy se vztah s dalším dítětem uzdraví, ale to jsou skutečně výjimky, nebo přímo zázraky. Na ty chceme věřit, ale nesmíme na ně spoléhat.

Oproti důrazu církve na předmanželskou čistotu zkouší řada párů žít „manželství na zkoušku“. Mají tyto odlišné životní styly zásadnější důsledky pro následnou trvalost manželství? 

V literatuře se často uvádí příklad Švédska, kde je velmi vysoký počet mladých lidí žijících v nesezdaném soužití, ale zároveň i patrně nejvyšší rozvodovost na světě. Většina švédských manželství absolvovala zkoušku soužití, ale k jejich větší stabilitě to nepřispělo. V nesezdaném soužití si lze vyzkoušet rozchod, nelze si však prakticky vyzkoušet to nejdůležitější a nejtěžší: překonávání krizí. Krize se v „manželství na zkoušku“ řeší rozchodem, protože jinak by ta zkouška neměla smysl. Praxe nesezdaného soužití patrně o něco zvyšuje odpovědnost volby, ale zároveň zvyšuje pravděpodobnost rozchodu při obtížích. Nesezdané soužití zřejmě také zvyšuje určitou samozřejmost postoje, že „nic není v životě natrvalo" (tedy ani manželství), a zároveň postoje, že „mám právo na pěkný život“, a tudíž i právo hledat jinde, když se mi to zde nedaří. Šíření těchto a podobných postojů ve společnosti je pak svým způsobem problematičtější než vlastní existence nesezdaného soužití. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay