Víra není rodinný recept na kapra na černo

Vydání: 2007/40 Jak (ne)předávat víru, 5.10.2007, Autor: Jan Paulas

„Jednou z překážek víry mladého člověka je, když se víra podává jako donucovací prostředek pro vedení dobrého života. Když Pán Bůh je ta nejlepší a nejprodlouženější rákoska nebo bodec, kterým dítě tlačíme tam, kde má být,“ varuje pastorální teolog P. Aleš Opatrný. Nad touto i jinými chybami v náboženské výchově se zamýšlí v následujícím rozhovoru:

Existují nějaké typické problémy, které jsou spojeny s náboženskou výchovou dětí?

Problémů se vždy najde řada. Ale za typické bychom mohli označit dva. Je to strach rodičů, že jejich děti opustí víru, který deformuje jejich jednání, a dále nedůsledný křesťanský život, který je buď vydáván za důsledný, nebo je ukazován jako správný, tedy jako norma. Problémem může být také diametrální různost rodičů ve vztahu k víře nebo k církvi, zvlášť tehdy, je-li tato rozdílnost zneužívána ve výchově a v manželských konfliktech.

Co mají rodiče dělat, když dítě začne odmítat chodit do kostela či ke svátostem?
Záleží na věku: ve třech letech to není žádná tragédie, v sedmnácti jsou zas rodiče bezmocní. Je ale velmi důležité, aby rodiče rozlišili vztah s dítětem (ten má vždy zůstat důvěryplný a otevřený), víru, která se nekryje vždy s návštěvou kostela nebo s přijímáním svátostí, a potřebu dítěte vytvořit si i v oblasti víry jakýsi „svůj vlastní prostor“. Je dobré, má-li dítě možnost „beztrestně“ zdůvodnit změnu jednání (přestane chodit do kostela) a má-li možnost znovu tam začít chodit, aniž by to rodiče příliš komentovali. Mladý člověk si zkrátka potřebuje v životě mnohé vyzkoušet, i když si nemůže vyzkoušet zdaleka všechno.

Někdy rodiče svou náboženskou výchovou u starších dětí vyvolávají spíše odpor ke kostelu. Ty pak mívají pocit, že jim rodiče něco vnucují – což platí hlavně v době dospívání. Není už na takové snahy pozdě?
Tlakem, násilím či vydíráním v oblasti víry rodič zpravidla u větších dětí docílí jen opak toho, co chce. Argumentovat tím, že i on, když byl nedospělým, musel v této věci poslechnout, k ničemu není. Ale mít strach z rozhovoru s dítětem o jeho motivech k víře či nevíře také není dobré. Vést rozhovor, ve kterém rodič naslouchá, souhlasí i nesouhlasí, ale nevynáší sankce, je to nejlepší, co lze dělat.
Mohli bychom s určitým zjednodušením říci, že k víře vychovává rodič dítě tak do šesti let a potom s ním o víře už „jen“ hovoří (a tím výchovně působí). Ale hovořit o víře není totéž co poučovat, vyučovat a nutit!

Kde vůbec dělají rodiče u dětí v pubertě nejčastěji chybu? A jsou pro své děti v té době vůbec ti správní partneři k debatám o víře?
Rodiče by měli především s dětmi mluvit – a to o všem, co děti zajímá. Dále by měli být v rozhovoru kompetentními partnery. To neznamená, že vše vědí, ale že jsou schopni zdůvodnit své vlastní postoje a přiznat, že to či ono, co dítě zajímá, sami nevědí. Fráze, „silové řeči“ nebo „svaté výmluvy“ jsou velmi nežádoucí! Bohužel mnohdy musí také unést situaci, kdy je pro dítě velkou autoritou někdo jiný než oni sami. V oblasti víry to může být velmi přínosné, je-li autoritou, ba idolem, věřící člověk, ale nemusí to mít trvalé účinky. V žádném případě ale rodič nemůže dítěti nějakou kladnou autoritu, nějaký vzor opatřit nebo „nařídit“. To si potomek může vybrat jen sám. Bohužel i špatně.

Někdy se rodičům zdá, že jejich dítě je vůči církvi příliš kritické, staví se skepticky k církevní nauce, klade zpochybňující a rýpavé otázky... Jak na to mají reagovat?
Řada dětí takto mluví o příbuzných, učitelích a dalších lidech. Rodič udělá dobře, když si především uvědomí, že nebyl jiný, když si třeba mnohé jen myslel a neřekl to nahlas. Je potřeba se stále snažit o rozlišení, kdy dítě provokuje (tak trochu tím testuje rodiče), kdy se skutečně ptá (byť způsob tázání zní uším rodiče hrozně) a kdy protest nebo odsudek vyjadřuje nouzi dítěte, která má být pochopena a podle možnosti i řešena. Okřiknutí je stejně špatné jako laciné podporování negativních témat. Mimochodem, přehnané kritice vůči autoritám (škole, církvi a tak dále) se dítě učí od dospělých, mnohdy i od rodičů, ale ti si to často nepřiznávají.

I když se budou rodiče snažit vést řádný křesťanský život, stane se, že dítě přestane do kostela chodit. Kde se stala chyba?
To se dozvíme nejspíš na věčnosti. Nemusela se stát u rodičů. Víra není totéž, co naučit se zkazky z rodinné historie. Víra se nedědí!

Rodiče, jejichž děti přestaly chodit do kostela nebo si vzaly nevěřícího partnera, to často pociťují jako vlastní selhání a snaží se to pak dohonit a „napravit“ u případných vnoučat. Je to ale šťastný postup?
Existuje do jisté míry bludné přesvědčení, že víru lze předat podobně, jako se předává třeba rodinný recept na kapra na černo. Víru lze na vlastním života demonstrovat. Schopnosti pro přijetí víry lze do jisté míry rozvíjet (smysl pro tajemství, schopnost obdivu k tomu, co je větší než my, vnitřní citlivost). Ale víra je vlastně vztah, důvěrný vztah mezi člověkem a Bohem, a ten nemůžeme u druhého člověka sami „vytvořit“. Můžeme vytvářet jen zmíněné předpoklady a můžeme ukázat život z víry jako dobrý, obšťastňující a hodnotný – ovšem jen tím, že tak víru jako dospělí skutečně žijeme. Co z našeho konání, vlivu okolí (a ten vždy byl a je veliký!) a z Boží milosti vyroste, sami nemůžeme vědět. Právě tak jako nevíme, zda a v co se odpor k víře u dospívajícího člověka později změní, tak také nevíme, jak se změní jeho horlivost, pokud tedy v mládí existuje. Přehnaný pocit zodpovědnosti dospělých ve věcech víry není namístě, mnohdy spíš deformuje nebo překáží. Rozhodně není dobré, když si dospělý člověk chce uchlácholit své svědomí tím, že se bude snažit silou moci udělat z potomka či vnoučete křesťana. Řekne-li babička: „Já se s tím nikdy nesmířím, když nebudou má vnoučata pokřtěna,“ jedná opravdu špatně. Řekne-li „já se budu do smrti za své děti a vnoučata s důvěrou modlit a budu na ně hodná, jak jen to půjde“, udělala pro ně ve věcech víry maximum.

Doposud jsme hovořili hlavně o rodičích, ale chybné či necitlivé postoje mohou přijít i od kněze či farnosti. Setkáváte se s nějakými typickými problémy?
Jsou to stále stejné věci. Nedůvěra vůči mladým lidem, strach, který je chce od všeho uchránit, ač to není možné, lhostejnost a nevšímavost k jejich otázkám a problémům a v neposlední řadě snaha odpovědět na jejich dnešní otázky a problémy odpověďmi, které dospělí převezmou ze svého mládí (k tomu máme všichni sklon!). A také neochota či neschopnost s důvěrou (i obavou!) vnímat jejich bloudění a hledání, aniž je opustíme, aniž s omyly lacině souhlasíme. Zásadně důležité je, aby dospělý, který se cítí být za dítě zodpovědným, věděl, že všemohoucí je jen Bůh a ne on sám a že od něho všemohoucnost, pokud jde o víru dítěte, ale i jiné věci, nejvýš moudrý Bůh nežádá!


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay