Vina je na obou stranách

Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Jan Paulas

Rozhovor s Martinem Vaňáčem o rozkolu západního křesťanství

Tisíckrát opakovaná legenda vypráví, že reformace začala ve chvíli, kdy Martin Luther slavnostně přibil své protestní teze na dveře kostela ve Wittenbergu. Důvody rozkolu západního křesťanství jsou ale mnohem hlubší, než je svéhlavost jednoho mnicha. Hovoříme o tom s mgr. Martinem Vaňáčem, ředitelem Institutu ekumenických studií, který vyučuje církevní dějiny na VOŠ Jabok a Evangelické teologické fakultě UK.

Rozkol západního křesťanství nespadl z čistého nebe. Kde můžeme hledat jeho kořeny?

Svoji roli zde sehrálo více faktorů a historici se liší v jejich hodnocení. Jedním z příčin je i klesající autorita papežství. Překonání papežského schizmatu a odmítnutí konciliarismu v 15. století sice nakrátko jeho pozici posílilo, ale poté sami papežové dali přednost lokální politice a podpoře vlastního příbuzenstva, včetně nelegitimních potomků. Okázalý život a nákladný dvůr členů římské kurie vyžadovaly přísun finančních prostředků. Rozsáhlý systém nejrůznějších poplatků papežské kurii byl kritizován už od 14. století. O obsazení vyšších církevních úřadů totiž mnohdy rozhodovala spíše movitost kandidáta než jeho schopnosti. Volání po provedení církevních reforem zůstávalo bez odezvy.

K rozkolu přispěla i vzrůstající politická a kulturní roztříštěnost. Ideál středověké jednoty se rozpadá pod náporem sílícího sebevědomí vznikajících národních států i zájmy lokálních státečků. Už ani turecké nebezpečí nedokázalo křesťanskou Evropu sjednotit, francouzská diplomacie dokonce s Turky vyjednávala o případném společném postupu proti rostoucí moci Habsburků. Vliv na rozšíření reformace měly i zájmy světských knížat, která mnohdy se závistí sledovala rozsáhlé majetky církevních institucí a jejich kritiku vítala.

Za jeden z předpokladů reformace také bývá považován vzrůstající individualismus v umění, teologii a způsobech zbožnosti. Díky rozšíření knihtisku, čilé komunikaci a větší gramotnosti společnosti měla kritika církevních poměrů a nejrůznější polemické a propagační texty mnohem větší ohlas. Znalost Bible a vzdělání již nebyly výlučnou doménou kléru. Tehdejší teologii provázela řada sporů mezi různými školami, v některých věroučných otázkách panovaly nejasnosti. Na jedné straně nacházíme u mnoha lidí hlubokou zbožnost, na druhé straně nechyběly ani tendence k pověrčivosti.

V církvi byla řada reformních proudů, ale ke skutečné reformě došlo až na Tridentském koncilu. Proč se tyto reformní proudy neprosadily už dřív a nestaly se hybnou silou reformy uvnitř církve?

Domnívám se, že je lepší mluvit o různých reformních návrzích. Jednalo se o jednotlivce nebo menší skupiny a právě nejednota a velká rozmanitost návrhů přispěla k jejich neúspěchu. Často se opakovaly požadavky na omezení zásahů papežské kurie do života místních církví. Kurie tyto návrhy nepodporovala, neboť v nich viděla nejen ohrožení svého vlivu, ale i ztrátu finančních prostředků z nejrůznějších poplatků. Ani výjimečně reformám naklonění papežové, jako byl například Hadrián VI., neměli podporu kurie – navíc neměli dostatek času na realizaci reforem. Rovněž řada dekretů o reformě církve, které přijaly koncily 15. století, nebyly v podstatě realizovány. Ani Lateránský koncil, který byl ukončen půl roku před vystoupením Martina Luthera, nebyl v tomto ohledu výjimkou. Přitom se zde projednávaly i později reformátory kritizované otázky, např. hromadění církevních úřadů nebo chyby při výběru vhodných kandidátů. Teprve velký ohlas reformace zřejmě podpořil volání po reformě církve. Změny v postoji římské kurie k reformě se kladou do období pontifikátu Pavla III. (1534-49), který do kardinálského kolegia jmenoval řadu výjimečných osobností a pověřil je přípravou reforem.

Existují názory, že kdyby byl Tridentský koncil svolán dřív, mohlo se vše vyvíjet jinak. Nakolik zde sehrál svou roli strach z tzv. konciliarismu (tj. názorů v církvi, které nadřazovaly koncil nad papeže)?

Zamýšlet se v dějinách nad nějakým „kdyby“ může být lákavé, ale jsou to jen čiré spekulace. Domnívám se, že zde byla řada překážek, které dřívější svolání koncilu znemožňovaly. Na začátku sporu považovala kurie Luthera jen za „hašteřivého mnicha“ a neviděla důvody pro svolání koncilu (vždyť zrovna jeden skončil). Martin Luther se opakovaně odvolal ke koncilu, přestože církevní právo takové odvolání zakazovalo a považovalo je za neplatné. Již při disputaci v Lipsku však připustil, že i koncily se mohou mýlit. Německá šlechta spolu s císařem pak požadovala svolání svobodného (tj. bez papeže), křesťanského (tj. i s účastí laiků) koncilu v německých zemích. Takové požadavky vyvolávaly v kurii pochybnosti a obavy, zvlášť když řada teologů ještě stále považovala autoritu koncilu za vyšší než autoritu papeže. Avšak nejenom obavy z konciliarismu přispěly k pozdnímu svolání koncilu. Překážkou byl také pokračující boj mezi Habsburky a Francií. Teprve mír mezi těmito dvěma velmocemi umožnil svolání koncilu. S jeho konáním mimo Německo nakonec souhlasil i císař - poté, co ztroskotaly náboženské rozhovory mezi německými katolíky a luterány.

I samotný Luther se názorově vyvíjel. Na začátku nevystoupil proti odpustkům jako takovým, ale proti jejich praxi. Teprve později se radikalizoval. Kde je bod, kdy Luther překročil určitou hranici a ocitl se mimo půdu tehdejší církve?

Najít takový „rozhodující bod“ není jednoduché, zvlášť když události hodnotíme z dnešních konfesních pozic. Novodobé bádání ukázalo, že řada Lutherových názorů nebyla v tak příkrém rozporu s dosavadní církevní tradicí a že v některých otázkách existovaly v tehdejší teologii různé postoje. Případným zájemcům vřele doporučuji český překlad knihy Otto Hermana Pesche Cesty k Lutherovi (vydalo CDK roku 1999). Rozhodujících událostí v životě Martina Luthera bylo několik. Na sklonku života Luther vzpomíná na událost, tradičně nazývanou „zážitek ve věži“ nebo „reformační obrat“, kdy při studiu Bible nalezl odpověď na palčivé otázky o Boží spravedlnosti. Pocítil velkou úlevu, když si uvědomil, že ospravedlnění člověka nezávisí na almužnách a kajících cvičeních, nýbrž jedině na jeho víře. Historici toto poznání považují za zásadní pro další vývoj Lutherova myšlení a kladou tuto událost několik let před jeho veřejné vystoupení (tj. do let 1511-13). Od té doby jeho názory postupně krystalizovaly. Luther chtěl církev reformovat, nechtěl ji ani rozdělit ani zakládat nějakou novou církev. Během disputací se diskuse postupně soustředila na problém autority církevního úřadu. Důsledkem Lutherových postojů byla totiž větší nezávislost křesťana na prostřednické roli církve. Postupně také ztrácel důvěru k papežství, když zjišťoval, že papež stojí na straně jeho protivníků. Otevřenou roztržku nakonec vyvolal tím, když v prosinci 1520 spálil papežskou bulu, vyzývající jej k odvolání některých tezí, a knihy kanonického práva, čímž vyjádřil svůj rozchod s římskou církví. Jeho exkomunikace byla jen logickým důsledkem.

Obranářská církevní historiografie dřívějších dob dávala obvykle vinu za rozkol výhradně druhé straně. Jak je tomu dnes?

Odborná historiografie řadu historických klišé již překonala. Nadále samozřejmě existuje pluralita různých výkladů. I dnes se však můžeme setkat s nekvalitními tendenčními texty, kterým příliš nezáleží na poznání historické skutečnosti. Mnohem horší situace je mezi věřícími. V katolickém prostředí se velmi často setkávám s předsudky, založenými na základní neznalosti. Luther pro mnohé katolíky zůstává symbolem, a často i hlavním viníkem bolestného rozdělení křesťanství. Bližší pohled na tehdejší dobu však ukazuje nutnost uznání skutečnosti, že k rozdělení došlo „ne bez viny lidí z obou stran“, jak je uvedeno i v dekretu Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu.

Bližší zkoumání Lutherova díla v rámci ekumenického dialogu vede v posledních letech k přesvědčení, že rozdíly, které se v 16. století zdály být nepřekonatelné a vedly k roztržce, by dnes již nemusely být tak vážným problémem. To ukazuje i společná deklarace katolické církve a Luterského svazu k učení o ospravedlnění z roku 1999. Řada závažných rozdílů však zůstává.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay