26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Velká hodina křesťanského svědomí udeřila

19. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Aleš Palán

Silvestr roku 1987. Komunistický režim v Československu se poznenáhlu, ale neodvratně hroutí. Skupinka studentů na jedné brněnské koleji slaví o to bouřlivěji. „Tak ať to příští rok rupne,“ přiťuknou si o půlnoci. Píší se první minuty roku 1988 a nikdo z mladíků ještě netuší, že si na to „rupnutí“ budou muset počkat o rok déle – až do listopadu 1989.
Proč tito vysokoškoláci vkládali takové naděje právě do roku končícího číslicí osm? Věděli, že zlomové momenty naší historie se ve 20. století odehrávaly velmi často právě v „osmičkových“ letech – a doufali, že tato hra čísel zafunguje i tentokrát. 1918, 1938, 1948, 1968 – plejáda letopočtů, které ovlivnily život každého Čecha. Většinou bohužel v tom špatném… Katolický týdeník se v průběhu roku 2008 bude zlomovým událostem „osmičkových“ roků věnovat. Dnes začínáme únorem 1948.

Kolikrát poruším zákon
„Když vám starý zákon překáží v revolučním opatření, tak jej prostě porušte.“ „Ano, přiznávám, že poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné.“ Autorem prvního výroku je první komunistický prezident Klement Gottwald, druhou větu pronesl jeho zeť a poúnorový ministr spravedlnosti (sic!) Alexej Čepička. Komunističtí exponenti si s legitimitou svých kroků skutečně hlavu nelámali. Po únoru 1948 se o tom mohli přesvědčit mnozí sedláci, živnostníci, literáti či duchovní. Už před únorem ale komunisty ovládané ministerstvo vnitra provádělo celou řadu nelegálních odposlechů, sledování a zastrašování. Nejviditelnějším nástrojem nadcházejícího rudého běsnění se stalo vyzbrojení tzv. Lidových milicí. Církev se snažila hrát ve společnosti konzistentní úlohu, ale ani ona nemohla zabránit věcem budoucím. Zaměřme se na samotný únor roku 1948. Na jeho počátku se na Žofíně scházejí zástupci všech křesťanských církví v ČR – děje se tak mimochodem poprvé od husitských válek. Prohlášení k aktuální situaci, které ze setkání vzešlo, bylo však příliš opatrné. Naopak arcibiskup Beran vydal 2. února oběžník s mnohem razantnější dikcí: „Jsme čeští kněží. Zůstaneme věrni svému národu i v dobách nejkrutějších.“
Rozbuškou k demisi demokratických ministrů bylo odstavení několika vysoce postavených nekomunistických důstojníků SNB v polovině února. Vláda vedená Gottwaldem však věc kvůli obstrukcím komunistů nemohla smysluplně projednat. Demokratičtí ministři se tedy 20. února rozhodli podat demisi. Jak ve své knize Dům na skále I. podotýká Václav Vaško, jediný Mons. Šrámek prý varoval:
„A co když nás v tom Beneš nechá? Když naši demisi přijme a Gottwalda pověří doplněním vlády?“ O den později Gottwald při demonstraci na Staroměstském náměstí označil demokratické ministry za zrádce. Manifestace byly na denním pořádku, 24. února dokonce proběhla výstražná hodinová generální stávka. O den později prezident Beneš tlaku bolševiků ustoupil a Gottwald mohl na Staroměstském náměstí spokojeně pronést: „Právě jsem se vrátil z Hradu. Pan prezident všechny mé požadavky (…) přijal.“ Spadla klec.
V demokratických stranách se moci chopili komunističtí pomahači a bezohlední kariéristé – u strany lidové to byli P. Josef Plojhar a Alois Petr. Ve fabrikách, školách a úřadech vznikly akční výbory – o tom, že to komunisté pokládali za životně důležité, svědčí fakt, že se to stalo ještě 25. února. Následovalo tzv. sjednocení tělovýchovy, které mělo za cíl zlikvidovat možná ohniska odporu a dostat je pod kontrolu. Totéž se týkalo mládežnických organizací.

Písmo o Československu
Církev nejdříve přišla o své komunikační prostředky. Jako první byl zakázán nebojácný Katolík. Oficiálním důvodem byl údajný nedostatek papíru. Komunistická moc si to však zprvu nechtěla s církví úplně rozházet, stála by dokonce o její podporu. Ani biskupové ještě nechtěli jít ve své většině do otevřeného sporu a na svém brněnském zasedání na začátku března formulovali vágní stanovisko o nadstranickosti a nadpolitičnosti církve. Režim reagoval po svém: vydal prohlášení o náboženské svobodě plné hezkých slov, aby vzápětí zákonem o jednotné škole zrušil církevní školství. Komunistická moc se také hned od počátku snažila vytvářet paralelní struktury řízení církve. Někteří kněží dokonce vstoupili do řad KSČ nebo bez ohledu na církevní zákaz kandidovali v plánovaných volbách. Pius XII. ve svém poselství k československým křesťanům řekl prorocká slova: „Velká hodina křesťanského svědomí udeřila.“
Biskupové hledali cestu, jak v rámci ústupového boje uhájit co nejvíc práv. Oproti razantnímu a nekompromisnímu arcibiskupovi Beranovi působil biskup Trochta jako muž, který zatím ještě věřil v možnost dohody. Obě strany si ji ale představovaly diametrálně odlišně. Již citovaný Václav Vaško uvádí mrazivě anekdotický přepis Trochtova jednání s ministrem Čepičkou. Čepička: Buď lze řešit otázky dohodou, nebo bude boj. Kdyby měla být druhá varianta, tak je konec církve, nemůže obstát.
Trochta: A brány pekelné ji (církev) nepřemohou.
Čepička: Odkud to víte?
Trochta: Z Bible.
Čepička: To je tam vysloveně zmínka o Československu?
Cesta k likvidaci řádů, hromadnému zatýkání kněží a řeholníků a k ustanovení všemocných církevních tajemníků byla nastolena. Peklo otevřelo své brány dokořán. Klíčem k těmto dveřím byl právě únor 1948.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou