V Rýmařově mu neřekli jinak než "pane doktore"

Vydání: 2011/38 František Vaňák, 14.9.2011, Autor: Zita Chalupová

Když jsme s bratrem začali někdy počátkem 70. let chodit do náboženství, byli jsme ve škole mezi ostatními dětmi tak trochu za exoty. „Co tam děláte? O čem si tam povídáte? Proč tam chodíte?“ To byly běžné otázky.

Občas jsme spolužáky trochu dráždili malinkatými hliníkovými soškami světců nebo barevnými svatými obrázky – všem se totiž hrozně líbily. Dostávali jsme je vždy po hodině náboženství, které probíhalo ve škole pod kostelem. Pan doktor (nikdo v Rýmařově mu pro jeho doktorát teologie jinak neřekl), tedy rýmařovský farář P. František Vaňák, to bral jako odměnu za to, že se někdo snaží, hlásí a pamatuje si, co povídal. Občas nás vzal taky na faru, do velikého – pro mě dost tajemného – domu za kostelem. Vždycky tam bylo přítmí, kdesi u stropu se ztrácelo schodiště, pod kterým hořelo věčné světlo. A někde tam stála dóza s tvrdými bonbony, které nám rozdával. Pak jsme se chystali na první svatou zpověď a přijímání. Radili jsme se s panem doktorem o svých hříších – psali jsme si je na papírek a ptali se, zda to tak může být. Mně s hříchy pomáhala babička – sepsala mi je červeně na papír. Po zpovědi jsem se ptala: „Já jsem ty svoje hříchy půjčila Aleně, nevadí?“ A babička odpověděla: „Nevadí, všecky děcka mají stejné hříchy.“ Přijímání dopadlo dobře a na faře nás potom čekala hostina, čaj, vánočka a cukroví. Lidé z Rýmařova nedali na pana doktora dopustit. A nejen farníci, všichni – obyčejnými lidmi, kteří nechodili do kostela, počínaje a papaláši z Národního výboru konče. Doma si dospělí občas šeptali, abychom to my děti neslyšely, jak pan doktor pokřtil děti toho či onoho doktora, učitele…, u nichž se přísně kontrolovalo, jestli nechodí do kostela. Byl vůbec velice laskavý: moje maminka i babička obdivovaly, že nikdy nikoho z kostela nevykázal. A stávalo se, že tam přišli třeba nějací výrostci, kteří pokřikovali, běhali. Ale pan doktor nikdy nic neřekl. Kostelník už tak shovívavý nebyl a často ty, kteří vyrušovali, napomínal a zdůrazňoval jim, kde právě jsou a jak by se měli chovat.

DVĚ SETKÁNÍ PO LETECH

Pak jsem z Rýmařova odešla a pan doktor se ztratil z mého života. Když jsem se v září roku 1989 odstěhovala do Olomouce, potěšilo mě, že se „náš“ pan doktor stal na konci roku olomouckým arcibiskupem. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vyrazila jsem do Arcibiskupského paláce. Přijal mě vlídně jako vždycky. Sestřičky mi přinesly kávu a cukroví a pan doktor se ptal, jak se mám, co dělám, a vyprávěl, jak se má a co dělá on. Bohužel už mu nezbývalo mnoho času… Před pár lety jsem se s Františkem Vaňákem opět setkala. Moje kamarádka totiž domluvila v Olomouci schůzku s biskupem Pavlem Posádem, se kterým se dobře zná, a pozvala mě taky. Řeč přišla na to, odkud jsem. A biskup Posád radostně zvolal: „Rýmařov! Tam jsem jezdíval v dětství na prázdniny k tetě a strýci. Teta byla vedoucí v prodejně nábytku naproti kostelu. Pro nás děti byla prodejna ráj. A v neděli vždycky do kostela. Jako malému klukovi mi hrozně vrtalo hlavou, jak je možné, že všude mají pana faráře, jen v Rýmařově pana doktora!“ A právě v opravdovosti této reakce jsem pana doktora zase potkala. Osobně to však už není možné. František Vaňák je na věčnosti – 14. září to bude dvacet let, co tam odešel.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 12. – 18. února 2019

Ve jménu Boha nelze vést války

Svatý otec ve Spojených arabských emirátech podepsal Deklaraci o lidském bratrství s vrchním imámem káhirské mešity al-Azhar Ahmedem at-Tajíbem, autoritou sunnitského islámu.…

celý článek


Bombastickým vikářem nebudu

V poutním chrámu Panny Marie na Vranově byl 4. února uveden do služby generálního vikáře brněnské diecéze pomocný biskup Pavel Konzbul.

celý článek


Do Lurd dnes míří i zdraví

Lurdy zahájily Bernadettin rok. Tamní diecéze chystá ke cti mladé vizionářky pouť, mezinárodní cestu relikviáře, ale i muzikál a film.

celý článek


Odmítněme nálepkování v církvi

Stejně tak jako se v politice proti sobě vymezují konzervativní a liberální strany, jsme v dnešní době svědky toho, že se katolíci – většinou sami mezi sebou – různě nálepkují.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay