26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V chrámech se snažíme uvelebit

19. 1. 2016

|
Tisk
|

JAN SOUKUP je plzeňský architekt. Specializuje se na obnovu památek, na sakrální prostory i samotné chrámy. V oboru se v Česku řadí k těm nejlepším. Spolu s věhlasným Britem Johnem Pawsonem patří k tvůrcům trapistického kláštera v Novém Dvoře. Hovořili jsme s ním o kostelním (ne)pohodlí.

Vydání: 2016/4 Češi dávají nemocným Indům naději, 19.1.2016, Autor: Jiří Macháně



Svůj původ mají v klášterních kostelech, kde sloužily mnichům, kteří se chodili do chrámu několikrát denně modlit. „Laické“ lavice začaly vznikat až v šestnáctém století. Vděčíme za ně protestantům. Při jejich bohoslužbě, jejímž centrem bylo čtení, naslouchání Písmu a kázání, potřebovali věřící více pohodlí, aby se mohli na Slovo lépe soustředit.
V katolickém prostředí byly mezi prvními lavice dárců, měšťanů. Ti měli v kostele oltář, na nějž přispívali. A lavice u něj byly dokonce mnohdy temperované. Lidé v nich byli téměř zavření a dovnitř se umisťovaly nádoby s teplou vodou nebo rozžhavené kameny. V naší plzeňské katedrále bylo svého času třicet osm oltářů! Stavěly se kolmo na zdi a vznikaly tak vlastně kaple – malé intimní prostory, kde kněz-oltářník sloužil bohoslužby. Lavice se začaly rozšiřovat až od šestnáctého století a teprve v sedmnáctém století se staly standardní výbavou každého kostela.
Dá se to tak říci. Až do Druhého vatikánského koncilu musel každý kněz sloužit mši svatou sám, nekoncelebrovalo se. A vezměte si, že například v Plzni před husitskými válkami bylo až sto kněží a každý z nich sloužil denně mši svatou. Sloužily se paralelně a většina z nich byla soukromého rázu. Aby bylo vidět na oltáře, nebyl problém. Jen při velkých bohoslužbách na hlavní oltář vidět nebylo už pro množství lidí, kteří tam stáli, neboť si neměli kam sednout.
Mše byla navíc latinská, takže lidé se účastnili spíš duchem. A protože nebylo vidět, začali kněží při proměňování pozdvihovat a zvonilo se. Tak byla chvíle zázraku zesílena vizuálně i zvukem bez použití dnešních sofistikovaných technických systémů ozvučení.
Na vesnicích se lidé často účastnili mše svaté i venku kolem malinkého kostela, kde poslouchali, co se děje uvnitř. A jejich účast byla tedy pasivní.
Architekt pomáhá lidem žít. Není tu od toho, aby dělal převratně stavby, ale aby pro člověka konal to nejlepší – a to i v liturgickém prostoru. Snažím se, aby se oltáře dostaly co nejblíže k věřícím. Historické vybavení i dispozice chrámů to ale úplně neumožňují. I věřící v lavicích by přitom měli být blíž kolem oltáře, a ten by měl být v ohnisku. Kostel by měl uspořádáním vyjadřovat důraz na společenství. Lidé jsou chrám. Jen potřebují, aby na ně nepršelo.
Chápání bohoslužby se tedy vrací k tomu nejdůležitějšímu: shromáždění kolem oltáře, lidé by se měli navzájem vnímat, aby to nebylo jako v kině, kde se zhasne a je tam jakoby každý sám. Měli by vidět na oltář a ambon, na bohoslužebné dění. Staré kostely takhle koncipované nebyly a my se v nich snažíme podle liturgické reformy ze všech sil a s úctou k tomu, jak je zařídili naši předkové, uvelebit.
Úplného pohodlí například v plzeňské katedrále nedocílíme. Lidé v kostele potřebují únosné klimatické podmínky, mít si kde odložit, možnost dojít si na záchod. Měla by tam být místnost pro rodiče s nejmenšími dětmi, mělo by tam být hezky osvětleno a ozvučeno. A při tom všem by měl návštěvník bohoslužby vycítit, že je v prostoru, který je krásný, střízlivý, má přiměřené proporce a je dobře osvětlený, neboť světlo je symbolem Krista, světla světa.
Především to jde hodně těžko, neboť je to další etapa stavebního a technického vývoje. Uchováváme, co vznikalo věky, a přitom v nich chceme žít. Hlavní slovo často mají památkáři. Momentálně bychom měli nejen u nás v plzeňské katedrále zajistit přijatelné klima v zimě. Jako optimální se mi jeví topná tělesa pod sedáky. Chrámy mají vysoko stropy, veškeré teplo okamžitě uniká, takže je lepší, aby věřící „obmývalo“ ze sedáku. Podlahové vytápění se hodí do kostelů, které mají vysokou frekvenci bohoslužeb, neboť tento způsob topení má velkou tepelnou setrvačnost – když chci, aby bylo teplo na nedělní bohoslužbu, musím začít topit už v sobotu. Podlahové topení se tedy hodí do kostelů, které jsou kontinuálně užívané – třeba klášterní nebo poutní, jako je Svatý Hostýn.
Individuálně to takhle možná lze přijmout, ale náš životní standard se radikálně změnil. Dřív bylo v kostele stejně zima jako dnes, ale sedlák přišel domů a sundal si nanejvýš čepici, neboť všude v domě byla velmi podobná zima kromě kuchyně. Byli na to zvyklí. Pamatuji si, jak moje mamka napomínala tátu: „Nepřikládej, už je tady osmnáct stupňů!“ Zatímco naši topili, aby nebyla zima, my dnes topíme, aby nám bylo teplo – což je rozdíl pěti stupňů. Současného člověka chlad ruší. Je to podobné, jako kdybychom promokli. Dřív to lidem nepřišlo, přijali to a potom uschli. Kdo ale dnes jen tak promokne? Nanejvýš fotbalisté, kteří jsou za to placení. Nám ostatním to vadí.
A podobné je to se zimou. U nás jsme si navíc už za komunismu zvykli více topit, zdržovat se doma i na pracovištích v teple. Pak přijdeme do vymrzlého kostela a většina lidí s tím má problém. Na konci mše svaté už mají všichni červený nos a těší se na závěrečné požehnání. Je to důstojné? Pro usebrání, duševní pohodlí je dobré, aby se člověk neklepal.
Momentálně máme pro plzeňskou katedrálu hotový projekt toalet, chceme se obrátit na památkáře a už mám trochu obavy z jejich reakce. Je ale přece pochopitelné, že když větší množství lidí dorazí na mši svatou, neměli by mít obavy, kam půjdou, když na ně přijde potřeba. Do našich kostelů chodí navíc lidé vyššího věku, kteří chtějí mít v této věci klid – a nejistota je od kostela odhání. Že je třeba v katedrále záchod, poslouchám už roky. Zaznamenal jsem řadu návrhů, ale vše je limitováno možnostmi této sakrální stavby, národní kulturní památky, v níž nejde jen tak někam postavit budku. Proto jsme přišli s návrhem umístění do severní předsíně, kde je poblíž kanalizace, a s ohledem na všechny okolnosti je to nejvhodnější řešení.
Tenkrát se to tak neřešilo – v kostele to vydrželi a pak odešli za opěrný pilíř, za hřbitovní zeď nebo do aleje, kde vykonali potřebu, a nijak to neprožívali. Je starý známý fakt, že chrámy byly zkrápěny močí. Prudernost do toho vnesli až protestanti. Ve městech, kde byla větší tlačenice lidí, začaly později vznikat v sousedství chrámů zastřešené jímky. Po reformě farností za Marie Terezie se velmi zahustila síť farních kostelů, takže kostel byl co do vzdálenosti snáze dostupný, nebylo do něj domů daleko, takže záchod přímo v kostele nebyl tolik potřeba, což platí ve městech dodnes: z chrámu domů to máme kousek, a tak to vydržíme. Ale pomyšlení, že se nám bude chtít, je nepříjemné.
Takový požadavek splňují komunitní centra. Na vsi zůstanou lidé v kostele nebo vyjdou ven. Kávu si u toho nedají, a když se zhorší počasí, rozprchnou se domů. V lepším případě užívají faru, ale tam hodně lidí nezavítá. Samotná kombinace bohoslužby a dalšího programu je fajn, ale kostel bez vybavení a vhodných prostor takovým aktivitám nepřeje.
Co se mi ale nezdá správné – když se z důvodu úspor stávají z kostelů víceúčelové sály. Kostel je kostel a sál je sál. Chápu, že to kvůli financím vždy nejde – třeba na Jižním Městě v Praze se to v Komunitním centru Matky Terezy snažili vyřešit oddělením sálu a kostela posuvnou stěnou. Ale možnost strávit spolu čas po bohoslužbě je žádoucí a měli bychom pro to vytvořit podmínky.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou