26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Utrpení svatého Jana Pavla II.

31. 3. 2015

|
Tisk
|

Většina z nás má ještě v paměti pohled na bezmocného Jana Pavla II., jak se během velikonočního poselství Urbi et orbi v roce 2005 snaží z balkonu svatopetrského chrámu požehnat věřícím.

Vydání: 2015/14 Církev přivítá nové bratry a sestry, 31.3.2015, Autor: Edward Walczyk

Utrpení, jemuž v tu chvíli čelil, vystihovalo smysl velikonočního poselství silněji než všechna slova.
Papež, jehož si pamatuje většina lidí po celém světě. Papež, kterého lze těžko charakterizovat jedním slovem, protože jeho příběh a osoba jsou po všech stránkách výjimečné. Ale zároveň papež, který žil a učil v současné době pokroku a technických vymožeností. Soustřeďme se ovšem na jeho postoj k otázce utrpení.
Je obecně známo, že Karolu Wojtyłovi zemřela maminka, když mu bylo devět let a se starším bratrem se rozloučil o tři roky později. Vůbec neznal sestru, která v roce 1911 přežila po narození jen několik málo dnů, a i tatínka pohřbíval ve svých 21 letech života. Lze skoro říci, že pozdější papež se učil od dětství, co znamená utrpení. Po atentátu na svou osobu napsal v roce 1984 v Apoštolském listě O křesťanském smyslu lidského utrpení toto: „Lidská bolest totiž vzbuzuje soucit, ale také působí úctu a svým způsobem nahání strach: skrývá se v ní totiž určitá tajemná síla. Tato zvláštní úcta k jakékoli lidské bolesti by měla zaujímat přední místo v tom, co bude dále řečeno z největší potřeby srdce a zároveň z požadavku víry.“
Jan Pavel II. předával dalším generacím nejen filozofické a teologické uvažování, ale i hluboké životní zkušenosti, a to na základě vlastního zážitku a své víry. Jeho poslední léta a dny života naznačují, že slova, která psal a říkal, se potvrdila jako platná a v jistém smyslu prorocká. Ať už v otázce, zda měl vykonávat svou službu až do smrti, zastáváme jakékoli stanovisko, nemůžeme popřít, že utrpení, které prožíval, bylo ohromné a jeho postava heroická. Souvisí to se slovy, jež napsal, když charakterizoval postoj člověka k utrpení: „Je nepopiratelné, že bolest, především těla, velmi široce postihuje všechny živočichy, ale pouze člověk zasažený utrpením si uvědomuje, že trpí, a ptá se po příčině… Člověk se odpověď totiž nemůže dozvědět od světa, i když utrpení ze světa pochází, ale od Boha, neboť je Stvořitel a Pán světa. Je dobře známo, že lidé v této otázce dospěli nejen k tomu, že jsou mnoha způsoby zmítáni pochybnostmi a přou se s Bohem, ale dokonce se odvažují i samotného Boha popírat.“
Pro Jana Pavla II. bylo důležité rozeznávat mezi utrpením fyzickým a psychickým, ale daleko závažnější bylo utrpení morální. Říkával: „Velikost a rozmanitost morální bolesti není bezpochyby menší než velikost a rozmanitost utrpení fyzického, ale přesto se dá mnohem hůře rozpoznat a léčit.“ Proto každé utrpení lze brát jako cestu k sebepoznání a osobnímu růstu. Ve všelijakém „utrpení je ovšem obsažena i zvláštní výzva ke ctnosti, v níž je třeba se cvičit. Je to ctnost vytrvalosti ve snášení útrap a zla. Člověk takto jednající nalézá naději, kterou je udržován v přesvědčení, že utrpení ho nezdolá a nikdy ho nemůže zbavit lidské důstojnosti.“
Jan Pavel II. zůstal věrný také slovům z encykliky Evangelium vitae, kdy poučoval o daru života a umírání. „Na druhém konci života stojí člověk tváří v tvář tajemství smrti. (…) Pokud totiž lidé považují život za smysluplný pouze do té doby, dokud jim přináší rozkoš a blahobyt, jeví se bolest jako nesnesitelná zátěž – smrt se stává ‚zaslouženým vysvobozením‘, když život svázaný bolestí se jeví jako zbavený všeho smyslu.“
Papež se sám za sebe musel poprat s otázkou eutanazie a umírání. Napsal, že „eutanazie ve svém základním a vlastním smyslu je činnost nebo opomenutí, které ve své podstatě a záměru působí smrt, aby tak byla odstraněna bolest“. Ukazoval jinou cestu umírání. „Od eutanazie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. vehementní terapie, totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu.“
Jeho svědectví má moc proroctví
Papež vždycky připomínal, že utrpení má smysl, je-li spojené s utrpením Ježíše Krista. Jeho životní praxí byla pravidelná pobožnost křížové cesty, kterou konal každý pátek. Ve chvíli, kdy už se osobně – omezen tělesnými nemocemi v poslední Velký pátek před smrtí – nemohl v římském Koloseu této pobožnosti zúčastnit, zůstal před obrazovkou právě s křížem v ruce a nepřestal věřit ve vítězství lásky. „Abychom však poznali správnou odpověď na otázku týkající se ‚důvodu‘ utrpení, musíme pohledět na zjevení Boží lásky, posledního pramene smyslu všech věcí, které existují. Láska je totiž nejbohatším zdrojem smyslu utrpení, které vždy zůstane tajemstvím… Kristus nás uvádí do tajemství a nechává nás nalézat ‚důvody‘ utrpení podle toho, jak jsme schopni pochopit velikost Boží lásky.“
Před deseti lety v sobotu 2. dubna večer, o vigilii svátku Božího milosrdenství, ve 21.37 hodin Jan Pavel II. končí pozemskou pouť. Boží milosrdenství, které on sám jednou nazval „milující láskou“, a den této slavnosti se pro něj stávají soudným dnem. Položme si proto otázku, jaké základní poselství nám svým pontifikátem odkázal. Byl to svědek naděje, člověk pravdivý a pravý, který žil v pravdě před sebou, lidmi a Bohem, a jeho učení a svědectví má „moc proroctví“. Proroctví o Božím milosrdenství.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou