Vydání: 2007/31 Svobodní zednáři včera a dnes, 31.7.2007, Autor: Jan Paulas

Tematika svobodného zednářství je v širší veřejnosti dodnes spojena s mnoha nehistorickými představami a mýty. Zčásti je tomu tak proto, že zednářství přísluší k tajným společnostem a byly s ním spojovány nejrůznější spiklenecké teorie. O zednářství především v českých zemích si povídáme s historičkou Janou Čechurovou, autorkou knihy Čeští svobodní zednáři ve XX. století (Libri 2002), která patří k nejserióznějším pracím, jež u nás na toto téma vyšly.

Z čeho vlastně vznikly zednářské lóže? A proč pracovaly v utajení?
Zednářské lóže začaly vznikat počátkem 18. století v Anglii, jednoznačně je můžeme označit jako produkty osvícenství. Jednalo se vlastně o jakési kluby či spolky, jejichž členy spojovala snaha po společenské modernizaci, touha po sebezdokonalení a také chuť zažívat nebývalé spojenectví, přátelství či „bratrství“ v rámci konspirativního ritualizovaného způsobu sdružování a komunikace. Přestože zednářství již svým názvem či symbolikou samo sebe odkazuje na genezi ze středověkých stavebních hutí, přímou souvislost se nikdy nepodařilo dokázat. V utajení pracovaly lóže proto, že ani relativně tolerantní anglické prostředí nebylo počátkem 18. století příznivě nakloněno spolkům, které se snažily o výraznou společenskou změnu; princip utajení je zároveň součástí „společenské hry“ dospělých mužů, za niž můžeme zednářství rovněž považovat. V pozdějších desetiletích či staletích byly lóže ke zvýšené konspiraci nuceny především v zemích se silnou katolickou tradicí a vlivem, dále pak v zemích s autoritativními režimy. V tolerantním prostředí nepracovaly zednářské lóže zdaleka tak konspirativně, naopak jsou zde vidět tendence po společenské otevřenosti.

Co bylo podmínkou vstupu do zednářské lóže?
Členem zednářské lóže se mohl stát dospělý, nezávislý a bezúhonný muž. Musel to být tedy člověk osobně svobodný a ekonomicky zajištěný.

Mohl se mezi svobodné zednáře dostat třeba dělník či zemědělec?
Jde o to, o jaké době a zemi hovoříme. V principu se po zrušení poddanství – a tím formální společenské nerovnosti – mohl stát zednářem příslušník jakékoli společenské vrstvy, ale ve skutečnosti bychom zde dělníky a zemědělce hledali jen obtížně. Limity zde byly především finanční. Ve snaze po demokratizaci zednářství se objevily tendence získat i příslušníky z nižších společenských vrstev, v praxi se to však příliš nedařilo.

Mohla byste stručně popsat mechanismus vzniku zednářské lóže?
V zásadě můžeme říci, že novou lóži zakládají zednáři, kteří se rozhodnou z ideových či praktických důvodů opustit svou dosavadní mateřskou lóži. Ke vzniku lóže pak potřebují souhlas nadřízených zednářských orgánů, především Velké lóže.

Už samotný vstup do zednářské lóže je opředen mnoha tajemnostmi. Jak to bylo s tím vstupním rituálem a „černou komorou“?
Ritualizovaná je forma přijímání do zednářské lóže, tedy zasvěcení do prvního stupně, stejně tak jako povyšování, především pak dosažení třetího mistrovského stupně. Černá komora je prostor, kde musí adept pobýt a přemýšlet o zásadních otázkách lidské existence, dříve než je uveden mezi své budoucí „bratry“. Zednářské rituály obsahují hodně prvků z rytířské symboliky a obřadů, přestože se právě od středověkých tradic chtělo toto modernizační hnutí oprostit.

Co vůbec lidi přitahovalo k zednářství? Byla to ona rouška tajemnosti, touha po rituálech, nevšedních duchovních zážitcích, politické ambice, sociální identifikace či obyčejná potřeba sdružovat se s podobně smýšlejícími lidmi?
Myslím, že jste si odpověděl sám. Každý zde hledal něco jiného, respektive zednářství přinášelo takovou příjemnou a zajímavou směs, z níž každý mohl preferovat něco jiného. Pro někoho to byl především prožitek bratrství, pro jiného romantické rituály, možnost setkání se zajímavými lidmi, rozšíření kontaktů mezi elitou, zároveň možnost dále se vzdělávat a také konat záslužné charitativní skutky. Ostatně skutečná náplň zednářství, to nejsou především rituály, to je hlavně přednášková činnost a financování vybraných charitativních projektů.

Jaké jsou počátky zednářství v českých zemích? Víme, kdo tvořil první zednářskou generaci?
Zednářství se do Čech dostalo roku 1741 s francouzskou armádou, zpočátku se jednalo především o záležitost důstojnickou, aristokratickou a učeneckou.

Jak se k zednářům stavěla světská moc? Jaké vztahy měli s Marií Terezií a jejím synem?
Marie Terezie neměla s ženskou podezřívavostí a katolickou konzervativností zednáře ráda, ale ačkoliv existovat neměly, přesto lóže fungovaly. Její muž František Štěpán Lotrinský byl svobodným zednářem již od dob své mladosti. S Josefem II. to bylo složitější, ten pochopil, že v zednářských lóžích se sdružují právě takové osobnosti, jaké pro svou představu reformy monarchie potřebuje. Vzal tedy zednáře pod ochranu, ale zároveň se je snažil postavit pod státní kontrolu, regulovat počet lóží, znát členskou základnu, prostě značně omezit konspirativní tendence.

Zednářství bylo ovšem v českých zemích nakonec přece jen zakázáno. Proč?
Zednářství bylo v katolickém prostředí vnímáno jako jeden z pramenů francouzské revoluce – od ní se počátkem 19. století odvíjelo všechno „zlo“, rozrušení tradičních struktur, zavržení víry, zrovnoprávnění Židů atd. Pro zednáře v českých zemích byl vražedný především dvorský dekret z roku 1801, jímž se deklarovala nekompatibilita státní služby a členství v tajných spolcích. Tím vlastně lóže přišly o většinu svých členů, neboť kariéra byla přece jen důležitější než volnočasové aktivity.

Kdy opět dochází k oživení zednářství u nás? Jak k tomu přispěl vznik samostatné republiky?
Roku 1918 mohly zednářské lóže na celém území Československa začít legálně fungovat. Předtím panovaly jiné poměry v uherské části monarchie a jiné v Předlitavsku. Prakticky to vypadalo tak, že ritualizované zednářství fungovalo v Uhrách a v Čechách či v dnešním Rakousku zednáři tvořili jen humanitární spolky. Bylo to takové alibistické řešení: zednářství nebylo zakázáno, ale nebylo ani povoleno. Po roce 1918 došlo tedy k ustavení lóží jako normálních legálních spolků. Výraznou změnou bylo i to, že vznikají české lóže, neboť do té doby byli Češi členy lóží německých, respektive bilingvních. Na území Československa dochází k vytvoření dvou základních zednářských řetězců: československého a německo-maďarského.

Mezi české zednáře té doby patřil prý Alois Rašín, Karel Kramář, Edvard Beneš aj. Někoho to může svádět ke spikleneckým teoriím o mocném zednářském vlivu na společnost. Jak vidíte vy jejich politický vliv za první republiky?
Karel Kramář zednářem nebyl, Alois Rašín ano, avšak jen krátce a ne zrovna aktivně, Edvard Beneš neměl na zednářství čas, ale dokázal využít zednářských kontaktů i při mezinárodních jednáních – moc dobře si uvědomoval, že to je neformální cesta mezi evropskou elitu. Politiků bylo mezi zednáři v Československu poskrovnu. Jsme malý národ a naše elita je velmi limitovaná, proto je iluzorní domnívat se, že snad zednářské kontakty mohly hýbat společností. Je třeba si uvědomit, že absolutní většina z osob, které byly členy zednářských lóží, se znala i jinak a už dávno před tím. Neexistovala ani jednotná tendence, jak přistupovat k politickým otázkám. Přestože to neodpovídá zednářskému ideálu, tak naši zednáři byli na prvním místě političtí straníci, a pak teprve členy tohoto elitního spolku.

Po vzniku samostatné republiky vstupuje k zednářům velké množství osobností, ale časem mnohé z nich zase zednářské řady opouštějí. Známý je příklad bratří Čapků...
V roce 1919 skutečně proběhl masový nábor do svobodného zednářství, nedá se to nazvat jinak. Hlavní organizační osobností byl mladočeský politik a žurnalista František Sís, který si představoval, že by zednářství mohlo navazovat na válečnou odbojovou organizaci, tzv. Maffii, a přizval ke spolupráci své přátele z odboje. A tak došlo k tomu, že se zednářem stala řada lidí, kteří by v jiném čase do lóže nevstoupili. Svůj vliv měly i pozdější osobní a politické animozity, které se projevily na prvním místě tím, že se rozpadl na sklonku války jednotný liberální národně-demokratický tábor.

Dá se říci, že se mezi zednáři projevovaly stejné lidské nešvary jako v jiných spolcích či politických partajích? Stoprocentně.

Jaký byl vztah českého zednářství k církvi?
Zednáři v tom do značné míry kopírovali celospolečenské klima. Verbálně se sice od katolické církve distancovali a hlásili se k husitské tradici, ale ve skutečnosti velká část z nich byla přinejmenším matrikovými katolíky. V zásadě však lze říci: církevní témata nebyla ta, která by českým zednářstvím hýbala.