26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Umět projevit své emoce

6. 6. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/23 Agresivita v nás, 6.6.2006, Autor: Gabriela Plačková

Lidé za vámi přicházejí hledat pomoc při řešení svých potíží. Jaké místo v jejich problémech zaujímá právě agresivita?
Předně musím říci, že pro mě je agresivita příliš obecný a velmi zavádějící pojem. Je to abstraktní a odborný termín, který se pro život moc nehodí. Špatně totiž rozlišuje různé podoby toho, co se za ním skrývá. Lidé za mnou přicházejí s různými vzteky, zlostí, naštváním, pobouřením, rozhořčením, ale také s nenávistí a zlobou, tedy velmi odlišnými pocity, kterými žijí. Tyto emoce nemůžeme hodnotit stejně, i nenávist je někdy opodstatněnou reakcí. Pro hodnocení člověka jsou však rozhodující postoje, nikoli emoce samotné. Důležité je, aby uměl člověk dát tyto emoce najevo. Když naštvanost umím přiměřeně projevit, tak zpravidla zmizí. Problémem jsou situace, které člověka štvou a cítí se v nich bezmocný. Například když mě štve politika a mám dojem, že ji moc nemohu ovlivnit, jsem z toho frustrovaný a mé naštvání se pak stává chronické. A to samozřejmě mému stavu duše ani těla neprospívá.

Je podle vás agresivita naší přirozenou výbavou, nebo vzniká až okolnostmi, které nám život přináší?
Opravdu si nemyslím, že v sobě máme nějaký předem daný objem agrese či že snad máme nějaký předem daný agresivní pud. Jedna z teorií ze čtyřicátých let minulého století říká, že agrese je reakcí na frustraci a stres. Vidíme to třeba na dětech z dětských domovů, kterým chybí rodičovská láska a péče. Ty jsou mnohem více agresivní, k sobě i k svému okolí, protože jsou v mnoha směrech frustrované. (Frustrací se míní nemožnost dosáhnout toho, po čem toužíme a co potřebujeme.) Zato děti, kterým rodiče rozumí, jsou k nim tolerantní a shovívaví a přijímají je takové, jaké jsou, mají frustrací mnohem méně. A proto také nemají tolik důvodů ke zlosti, vzteku a naštvání. Pocity a projevy agrese bývají pro odborníka důvodem hledat nerozpoznané frustrace. Samozřejmě to neznamená, že si děti mohou dělat, co chtějí. Život potíže přináší a záleží na tom, jak děti učíme žít a potíže snášet. Někdy jsou zlost, vztek a naštvání zcela na místě a motivují naše bohulibé jednání. Tedy, žádná předem daná agrese neexistuje.

A co potom třeba takzvané období vzdoru? V jeho průběhu se mnohdy u dětí setkáváme s různými formami agrese.
Za své praxe jsem se dopracoval k názoru, že žádné takové období vlastně neexistuje. Je to falešný psychologický a výchovný mýtus. U dětí se v tomto věku jedná o období vzrůstající samostatnosti a možnosti projevit životní elán a energii. Je to také doba uvědomování si vlastního já a vlastní svobody. Když dítěti necháme prostor, respektujeme ho a dostatečně s ním komunikujeme, žádný vzdor se nedostaví. Je důležité pochopit, že se jedná jen o velkou potřebu projevit se. Děti se velmi vášnivě snaží uplatnit svou vůli, ale hlavně přichází období radostné aktivity. A za tyto projevy bychom je rozhodně neměli trestat. Děti jsou agresivní až tehdy, když jejich projevy trestáme a snažíme se je necitlivě omezovat nebo zcela potlačit. Výchova v tomto období je náročná a pracná. Ale taková je vlastně výchova obecně. Jde o velmi obtížnou a vysoce kvalifikovanou práci, která se bohužel nikde nevyučuje. A to mne frustruje a tudíž i štve, ale také pobízím k tomu, něco s tím dělat.

O různých projevech násilí slýcháme denně. Co je podle vás příčinou takového množství agrese mezi lidmi?
Mezi lidmi je neklid, popuzenost, lidé se snadno naštvou, protože mezi nimi panuje nedůvěra a trpí nedostatkem vědomí životního smyslu. Duchovní dimenze se vytratila a lidé se začínají probouzet ze snu, že blahobyt a hromadění majetku, peněz a zábavy vede ke štěstí. V každé pořádné pohádce by se dočetli, že je to blud a omyl, ale musí se o tom asi přesvědčit sami. Poničený je také vztah k víře a náboženství, všeobecně panuje nedobrá nálada z toho, že autority, mezi které patří i politici, vždy znovu a znovu selhávají. Ukazuje se, jak lžou, manipulují a podvádějí. A náprava je v nedohlednu. To lidi frustruje, a tudíž to v nich také vzbuzuje agresi.

Co si s tím počít?
Zázračný lék ani radu nemám. Ale vím, že jednou z možností je naučit se žít svůj život v nejbližším společenském okruhu, o který ale musíme každý za sebe pečovat. Je třeba okolo sebe vytvářet takové prostředí a takové mezilidské vztahy, které budou příjemné a prospěšné nám i druhým. Stále totiž platí staré pravdy a ideály o soužití v bratrském společenství. Jen jim musíme dát novou podobu, musíme je přizpůsobit současnému člověku i době. Vlastně jde o vytváření mikrospolečenství - občanské společnosti. Taková činnost přináší radost a spokojenost. Posiluje se i určitá naděje i víra, že takový život může ovlivnit svět ve větší šíři. Jen o to musíme vytrvale a trpělivě usilovat.

V dnešní době se již většinou u věřících nesetkáváme s nějakou velmi přísnou podobou askeze. Přesto se ale u křesťanů můžeme setkat s pocity viny, že by si měli odříkat více a být k sobě přísnější.
Odříkání je věc samozřejmá. Když si člověk dovolí vše, tak zahyne, protože se oddá všem možným požitkům, a to ho spolehlivě zahubí. Naše životní poslání ale nespočívá v neustálém odříkání. Ze své klinické zkušenosti již vím, že odříkání neznamená askezi. Musím vědět, co potřebuji a co chci. Pak musím vědět, co pro to musím udělat, a je na mně, pro co se rozhodnu. Také jsem se přesvědčil, že nejlépe to ví každý z nás a že se mohu na toto vědění spolehnout více než na cokoli jiného. O to, co skutečně potřebuje, pak má každý z nás právo usilovat. Lidé obecně pro sebe ani pro druhé nechtějí zlo, ale opak. Když si odpíráme to, co nám každému jednotlivě bytostně a jedinečně přísluší, tak si nerozumíme a jsme sami k sobě krutí a zlí. Když to děláme druhým, jsme nesnášenliví a neumíme druhé ani akceptovat, ani respektovat. Připomeňme si kolik událostí v Novém zákoně bylo radostných, šťastných a veselých. Kolikrát Kristus společně se svými učedníky hodoval, rozprávěl a těšil se ze života i z přítomnosti druhých. Nebylo to přece žádné obžerství, ale měli z toho společně radost a požitek. Byli to kamarádi, přátelé, diskutovali, plánovali, sdíleli společné nadšení a bylo jim nepochybně dobře. Přikázáním lásky je také láska k sobě, pobídka poskytovat si věci prospěšné a příjemné. Je přirozené mít se rád, nepřirozené je rád se nemít. Když se nemáme rádi, nabudeme dojmu, že ničeho nejsme hodni, a to je neštěstí i nemoc.

Někteří křesťané se snaží řídit se ve svém životě citátem: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec“ a vyvíjejí nemalé úsilí, aby toho dosáhli. Není na místě si myslet, že Bůh je bytost, která je od nás vzdálená a nemá s námi nic společného. Při takovém výkladu se pak cítíme malí a nedokonalí. Trpíme pocitem, že nejsme Bohu dost dobří. Nemyslím si, že tady a teď žijeme svůj špatný nedokonalý život a teprve až budeme dokonalí, budeme se moci s Bohem setkat. Bůh nás lidi má rád. Neumíral na kříži pro dokonalé lidi, to by přece na tento svět vůbec nepřišel.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou