26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Umět pozvat i na dobrou večeři

17. 10. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/42 První roky kněžství, 17.10.2006, Autor: Jan Paulas

První roky kněžství bývají nazývány „kněžskými líbánky“, ale rozhodně nejsou procházkou růžovým sadem. Na úskalí, které na absolventy katolických teologických fakult číhají v praxi, jsme se zeptali Zdeňka Wasserbauera, spirituála pražského semináře.

Jak připravujete bohoslovce na to, že až opustí zdi semináře, mohou všechna předsevzetí, s nimiž jdou do pastorace, narazit na tvrdou realitu?

Musíme se snažit o to, aby předsevzetí - pokud si bohoslovci nějaká formulují - byla rozumná a reálná. Myslím, že každý bohoslovec může realisticky vnímat situaci, do které má jednou jako kněz nastoupit. Jistě zažije mnoho pozitivních i negativních překvapení, ale zralý vyrovnaný muž zamilovaný do Krista, držící se určitých pravidel a řádu, by se s nimi měl vyrovnat.
Seminářům se často vytýká, že prý bohoslovce uzavírají před světem a před realitou, do níž mají jednou přijít. Jejich vrstevníci, kteří se rozhodli pro manželství, žijí naprosto ponořeni do světa, všechno si zkusí (třeba i včetně toho, co je pro katolíka hříchem!) a přesto - kolik jejich předsevzetí vezme za své a kolika nemilých překvapení se třeba i brzy po svatbě dočkají, s nimiž se nejsou schopni vyrovnat. Přesto věřím, že i tam hluboká, silná láska, velká trpělivost se sebou samými a s druhým je přenese i přes veliká úskalí. Některými bohoslovci mi bylo vyčteno, že uvádím mnoho negativních příkladů kněžského života. Nejen z toho vyvozuji, že ani já ani pan rektor je nepřipravujeme na růžové zítřky. I biskupové a kněží, kteří k nám přicházejí a při různých příležitostech k bohoslovcům promlouvají, hovoří jasně a otevřeně o tom, do čeho jdou. Z generálního zasedání Italské biskupské konference letos v květnu vzešel krásný dopis kněžím, v němž se mimo jiné přiznává, že seminární formace - i když je pečlivá - není schopna účinně uvádět do kněžské služby a monitorovat, či dokonce vyřešit problémy, které vstup do této služby přinese. List proto uvádí, co všechno je potřeba v diecézích udělat, aby náraz na realitu nebyl u novokněží příliš tvrdý a třeba i osudný.

Dobrá, buďme tedy konkrétní: Kde mají novokněží nejčastější problémy? V čem bývají realitou nejvíc zaskočeni?
Je to zcela individuální. Pro každého může být těžké něco úplně jiného. Když vyjdu z toho, co jsem sám prožil nebo o čem mluvím s mladými kněžími, které jsem duchovně vedl či vedu, tak bych zmínil tyto skutečnosti: 1) přemíra práce a zodpovědnosti a s tím související nedostatek odpočinku, někdy i soukromí; 2) jak se vypořádat se situacemi a problémy, s nimiž si nevím rady (pro chybějící zkušenost, znalosti atd.); 3) jak si najít nebo udržet dobrého zpovědníka a duchovního vůdce; 4) nedocenění, nepovzbuzení, malý zájem ze strany těch, ke kterým byl poslán; 5) malá či špatná komunikace s nadřízenými (v pražském semináři se bohoslovci s biskupem vidí často a jde většinou o příjemné povídání, ale v pastoraci není kontakt tak častý a někdy z různých důvodů ani příjemný); 6) problémy s celibátem a prožíváním samoty; 7) jak stát za některými předpisy, učením či postoji církve a vysvětlovat je, když o nich nejsem uvnitř přesvědčen.

Co je na prvním roce kněžství vůbec nejtěžší? A s čím mohou být novoknězi nápomocni sami farníci?
To je opět individuální. Myslím ale, že nejdůležitější a nejtěžší je skloubit s novou situací vlastní duchovní život, tzn. dát duchovnímu životu, nutnému pro život a poslání kněze, pevné místo a nevytěsnit ho prací. Novopečený jáhen či kněz se mnoho věcí teprve učí (a proto mu zaberou více času), s mnohým se seznamuje, učí se umět říci „ne“ na některé úkoly a nabídky. Někdy lítá jako „hadr na holi“. A při tom všem neztratit živý vztah k Pánu a nevydávat ze sebe aniž bych pravidelně čerpal - to je veliká milost a veliké umění. Farníkům bych poradil, aby se na prvním místě za svého novokněze modlili. Aby pro něho měli také značné pochopení, když něco nebude zvládat podle jejich představ nebo podle toho, jak na to byli zvyklí. Aby přijali jeho jinakost a snažili se v ní nalézt to krásné a dobré, čím ho pro ně Bůh obdařil. No a v neposlední řadě aby mu nabídli pomocnou ruku a přátelství, které dokáže třeba pozvat na dobrou večeři.

Novokněží nastupují do pastorace jako kaplani a jsou podřízeni svému faráři. I tyto vztahy mívají svá úskalí.
Když zavzpomínám na svá kaplanská léta, tak jsem měl nad sebou hned dva faráře. V obou případech nás pojilo opravdové přátelství a naše soužití a spolupráce byla snad kromě několika opravdových drobností bezproblémová. Mladí kněží (či jáhnové) by měli být posíláni na pečlivě vybraná místa s živým farním společenstvím a farářem, který má nejen široké srdce, ale také opravdovou moudrost, znalosti a pohled do budoucna plný naděje a optimismu. Kaplan by měl přijít s pokorou, ochotou učit se, poznávat a přijímat nové či jiné věci. Jak mi v mých kněžských začátcích řekl jeden starý spolubratr: „Víš, když kněz, zvlášť mladý, někam přijde, tak má být rok zticha, pozorovat a přemýšlet, a pak teprve chtít začít něco měnit!“ Je dobré, že je snad pryč doba, kdy se mohla kaplanská léta podobat tvrdé vojně a kaplan se nemohl dočkat dne, kdy se dostane na samostatné místo. Vím naopak o více případech, kde mezi farářem a kaplanem vzniklo přátelství, které trvá i po kaplanově odchodu na jiné místo.

Co je podle vás pro mladého kněze nejdůležitější, aby tyto první roky zvládl a aby na ně jednou rád vzpomínal?
Nejdůležitější je být zamilovaný do Krista! A také do jeho nevěsty církve! A Krista následovat v jeho oběti, zřeknutí se sebe sama pro spásu druhých. Dále musí mít rád lidi - a to nejen své příbuzné, přátele či farníky, ale všechny, neboť jak zdůraznil II. vatikánský koncil: má se snažit v srdcích všech lidí připravovat cestu Kristu.
Nesmírně důležitý a v posledních desetiletích církví stále více zdůrazňovaný je také aspekt společenství. Prostě nezůstat sám se svými radostmi i bolestmi, najít si opravdové přátele (nejlépe uprostřed vlastního presbyteria, ale nejen tam), se kterými se pravidelně stýkám, abychom se společně modlili, jedli, hovořili o své práci, odpočívali. Kněz je ze své podstaty člověkem vztahů a v případě kněze mladého je to myslím nutná podmínka pro správné nasměrování celého dalšího kněžského života a služby!


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou