Truchlení je normální proces, který k životu patří

Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007, Autor: Michaela Straková

Každý z nás se již někdy setkal se smrtí – ať už v rodině, nebo někde jinde. O umírání a způsobu doprovázení člověka v jeho posledních chvílích hovoříme s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí v České republice.

Není téma umírání a smrti u nás tak trochu tabu? Nebo se o tyto věci lidé zajímají dříve, než se s nimi setkají?

Pro mnohé je téma smrti stále ještě tabu a strašák. Nechtějí slyšet, že smrt k životu patří a týká se každého. Je-li v televizi pořad o smrti a umírání, vypnou přijímač. Když se pak v rodině vyskytne vážná nemoc, jsou schopni volat do televize, detektivně shánět kontakt na hospice a hledat v nich pomoc. Každý takový pořad silně osloví jen tu skupinu lidí, které se to momentálně týká. Nejúčinnější osvětou je svědectví pozůstalých, kteří se z hospiců vracejí domů a vyprávějí.

Když umírá blízký člověk, je to pro nás vždy bolestivé a chceme pro něj udělat jen to nejlepší. Jak se o něj máme postarat, co potřebuje?
Každý profesionál ví, co všechno nemocný potřebuje. Když mu ale umírá vlastní maminka nebo dítě, najednou zjišťuje, že je tu nutné něco podstatného navíc: láskyplná pozornost. Nikoliv láska opičí, ale láska, jak ji definuje sv. Pavel v 1 Kor 13,1–14. Kdo se řídí jeho radou, vyvaruje se v doprovázení hrubých chyb. Nemocného respektuje, jeho přání dokáže předvídat a taktním způsobem plnit, nevnucuje mu péči neomaleně. Umí lásku projevit nejen slovem, nýbrž i činy. O to jde především.

Je pro umírajícího člověka lepší, když ho odvezeme do nemocnice, kde mu bude poskytnuta odborná péče a žil by zřejmě déle, nebo domácí prostředí, kde je péče „neodborná“, ale dotyčný je mezi svými blízkými?
Umírá-li nemocný na pokročilou rakovinu a smrt je očekávaná, solidní praktický lékař ve spolupráci s milující rodinou mu dokáže dát víc než nemocnice. Další možností je mobilní nebo lůžkový hospic. Složitější je to v případě hrozící náhlé smrti – třeba u infarktu. Tam nemocnice pomoci může, ale nezaručí to nikdo. Typická situace, kdy je nutno žádat o radu Ducha Svatého. Nejde jen o život pozemský, ale také o život věčný. Denně lidé umírají i na silnicích. Náhle. Jistě i proto nám Ježíš vypráví podobenství o pannách moudrých a pošetilých.

Jak poznáme bezprostřední blízkost smrti?
A vnímá nás umírající v poslední fázi života? Má smysl na něj mluvit – slyší nás? Někdy je to zřejmé: bledý obličej, špičatý nos, promodralé nehty, chladné končetiny, změna rytmu dýchání, prohlubování agonie. To pozná i laik. Jindy může smrt překvapit i zkušeného lékaře. Důležité je zachovat klid, sklonit se před majestátem smrti (je v Boží režii) a předpokládat, že umírající slyší. Je čas poděkovat, odprosit, rozloučit se, dovolit odejít, i vyslovit naději na shledání. Je nejvyšší čas na svátost nemocných! Poslední vydechnutí rozhodně není důvodem k okamžité aktivitě a k přerušení modliteb, spíše naopak.

Co když se bojíme vidět blízkého člověka při jeho smrti?
Bolestivé umírání milovaného člověka určitě patří k tomu nejtěžšímu, co nás v životě může potkat. Neopustit ho v takové situaci je asi největší dar, kterým ho můžeme obdarovat. Někdo je takového daru schopen více, jiný méně. Každý ale prožívá bolest a trpí. Matka Tereza říkávala: „Láska bolí. Láska musí bolet, jinak to není láska.“ Hospice to znají, a proto za své klienty nepokládají jen své pacienty, ale i jejich rodiny. Podle potřeby se věnují i pozůstalým, někdy dlouhodobě.

Získala jste ze své praxe zkušenosti, že věřící lidé umírají lehčeji – klidněji?
Nechci lidi třídit na věřící a nevěřící, nejsem vševědoucí. Jen Bůh vidí do srdce. Ze zkušenosti mohu říct, že klidněji umírají lidé, kteří aspoň jakž takž svůj úkol na zemi splnili a nemají mnoho dluhů. Nemyslím finančních, ale ve vztazích. Mnohokrát jsem byla svědkem výrazného zklidnění umírajících bezprostředně po přijetí svátosti nemocných. Někdy dojde i k nápadnému, byť jen přechodnému, zlepšení zdravotního stavu. Svátost nemocných je úžasný a mnohými dnes nedoceněný dar. Lze ji přijmout opakovaně, nemusí tedy jít o „poslední pomazání“.

Říká se, že se před smrtí změní výraz umírajícího člověka a objeví se takzvané záclonky v očích. Jak si tento jev vysvětlujete?
S termínem záclonky v očích jsem se zatím nikde nesetkala. Mohu ale potvrdit, že z výrazu tváře umírajícího a i zemřelého se dá vyčíst mnoho. Zemře-li nemocný klidně, důstojně a bez bolestí, vyrovnán se svou nezměnitelnou situací a smířen s Bohem i lidmi, obvykle v tváři zkrásní. Projeví se v ní klid, mír, pokoj a totéž se místo dosavadní bolesti objeví i v srdcích jeho blízkých, zvláště těch, kteří mají čisté svědomí, že v péči udělali maximum a nic nezanedbali.

Někdy jsou příbuzní velmi smutní z toho, že nebyli v okamžiku smrti u umírajícího. Přijali by smrt blízkého člověka lépe, kdyby měli možnost jej doprovázet?
Tady si málokdy můžeme vybírat. U umírajícího tatínka jsem byla, k umírající mamince jsme s bratrem nedojeli. Byli jsme v autě v telefonickém spojení s příbuznými, kteří ji doprovázeli a naše vzkazy jí vyřizovali. Ráda bych u ní byla, ale Bůh to dopustil jinak. Proč, to nevím. Pravděpodobné je, že maminka se modlila vroucněji než já – moc si přála, aby nás příliš nezatížila. Tak se jí to splnilo a pro mě nakonec bylo podstatnější, že maminka zemřela v milosti posvěcující.

Jak se zachovat k pozůstalým? Máme jim nabídnout pomoc? Nepřipomínáme jim tak ale více jejich utrpení?
I tady bych čtenáře odkázala na Ducha Svatého. Někdy je lépe mlčet a naslouchat, jindy pevně obejmout, upéct koláč, posekat zahradu, vzpomínat na dobré vlastnosti zemřelého a veselé zážitky s ním. Každá situace je jiná, proto kladu důraz na spolupráci s Duchem Svatým. Jinak snadno šlápneme vedle, jako slon v porcelánu. Je tomu už 32 roků, ale dodnes si pamatuji, jak mi bylo, když po náhlé smrti mé sestry přátelé přecházeli na druhý chodník, jako kdybych byla prašivá. To bolelo.

Jak máme o umírání a smrti mluvit s dětmi?
To je hodně bolavé téma, na které se nedá odpovědět stručně. Hodně záleží na věku dítěte, ale i na okolnostech – je rozdíl, jestli smrt přijde nečekaně (třeba při autonehodě) anebo se blíží v průběhu měsíců. Když s odstupem času s těmito dětmi mluvíte, řeknou vám, že nejhorší bylo, když si dospělí něco šuškali a dítěti lhali nebo z něj dělali pitomce. Děti ocení fair play a moc potřebují lásku a pocit bezpečí. V atmosféře lži se bezpečně nemůže cítit dospělý, natož dítě.

Smrt blízkého člověka bývá také často spojena s vlastními zdravotními potížemi, minimálně musíme čelit stresu...
Je rozdíl, zda smrt přišla nečekaně, anebo byla dlouho předem avízovaná, někdy i vítaná jako vysvobození z těžké nemoci. Záleží na věku zemřelého i pozůstalých, na jejich psychickém a tělesném zdraví. Ztráta blízkého člověka je vždy stresem a s ním se vyrovnává každý jinak. Mohou se objevit nebo zhoršit různé psychosomatické choroby. Bohužel není vzácností, že pečující osoba hrubě zanedbá své vlastní zdraví kvůli domnělé nepostradatelnosti a přijde k lékaři pozdě, třeba s bulkou v prsu.

Když se pozůstalí utápí ve svém smutku a truchlení, mohou mít někdy pocit, že už to dál nezvládnou... Kam se mohou obrátit s prosbou o radu?
Truchlení je normální proces patřící k životu. Není dobré komplikovat ho nadměrným požíváním alkoholu nebo léků. Odborník by tu měl zasahovat až v případě takzvaného patologického truchlení. Neměli bychom radit „neplač“. V Bibli najdeme pro tyto situace lepší rady: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ Nebo: „Jedni druhých břemena neste.“ Součástí hospicové péče je proto i péče o pozůstalé, pokud ji potřebují. Je-li truchlení spojeno s výčitkami svědomí, nepomohou prášky ani psycholog, ale svátost smíření.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay