Tři telefonáty

Vydání: 2004/21 Úcta k rodičům, 2.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Když se dítě či rodič „nevyvede“
Krátké telefonické dialogy. Pravdivé. Stejně jako jsou pravdivé i následující rodinné příběhy. Jejich protagonisté jsou na rozcestí, začínají chápat, že nezvolili právě tu nejlepší cestu, ale na druhou stranu si nejsou jisti, zda mají dost síly a odvahy trasu změnit.


PRVNÍ TELEFONÁT
„Haló? Karle? To jsem já, máma.“

„Ahoj mami.“

„Víš, proč volám? Potřebovala bych, abys mi došel na poštu.“

„Mami, ale já mám chřipku a skoro čtyřicítky horečky. Je mi mizerně.“

„To mi chceš říct, že mi na tu poštu nezajdeš?“

„Mami, já bych strašně rád, ale nejsem toho fyzicky schopen, copak to nechápeš? Mám horečku a jsem v posteli.“

„Tak ti pěkně děkuju. To jsem se teda dožila.“

„Mami, haló?“

„Položila to,“ usmívá se smutně Karel při vzpomínce na telefonickou scénu s poštou a jeho chřipkou. „Nebylo to tenkrát poprvé, ale ani naposled. Máma prostě taková je,“ připouští třiačtyřicetiletý syn. Vzápětí však dodává, že ho tenkrát přece jen zamrzelo, že se ho máma ani neobtěžovala zeptat, jestli snad něco nepotřebuje, když věděla, že je doma sám a bylo mu opravdu zle.

„V podstatě jsem si už zvykl,“ připouští Karel, jakoby chtěl omluvit své předešlé myšlenky. „Pamatuji si, že byla taková, už když jsem byl malý. To ovšem neznamená, že by se o nás čtyři děti nepostarala. To zas ano. Ale nikdy to nebyla ta máma, za kterou by člověk mohl přijít, když potřeboval pofoukat bebínko. A věřte, že jsem to nesčetněkrát potřeboval. I později, když už jsem dávno vyrostl z kalhot na kšandu.“

Dnes je Karlově matce osmdesát let. Má spoustu nemocí, některé z nich jsou skutečné, jiné existují jen v její fantazii. Muž jí zemřel před více než patnácti lety a ona žije v domě sama. Žádné z jejich dětí o sobě nedává vědět. „Nesnesou její ufňukanou, netolerantní povahu,“ odkrývá tvrdou realitu Karel, který jako jediný za matkou dochází, přestože ho to stojí spoustu sil. „I mně vadí její egoismus, arogance, jsem na ni téměř alergický, ale když ji pak vidím, jak sedí u okna a tupě civí do prázdna, začne mně ji být líto,“ přiznává. A tak se zas a znova stává jejím „otrokem“. „Proč to dělám? Kvůli svědomí, kvůli své víře, prostě kvůli sobě samému. Ale na druhou stranu moc dobře vím, že právě kvůli sobě samému nemůžu takhle dál pokračovat. Bůh po mně přece nechce, abych kvůli matce obětoval osobní život a štěstí. Nebo ano?“


DRUHÝ TELEFONÁT
„Haló, mami? To jsem já, Jana.“

„Ahoj Jani.“

„Mami, prosím tě, dneska večer budeme mít společnost. Mohla bys dojít nakoupit nějaké maso a taky ovoce a zeleninu? To, co uznáš za vhodné. Hosté budou hlavně cizinci, takže bys mohla uvařit něco typicky českého.“

„Jani, ale víš, že dneska je čtvrtek, a to vždycky chodím na hřbitov za tátou.“

„Jsi poklad mámo. Dyť to víš, že nad tebe v kuchyni není. Tak pa večer. Jo, málem bych zapomněla, bude nás celkem dvanáct.“

„Ale já bych opravdu chtěla jít na ten hřbitov. Měli bychom dneska s tátou výročí svatby. Haló? Jani?“

„Zavěsila. To ona už tak dělá. Je taková spontánní, jak se říká,“ vysvětluje po svém chování dcery Janina matka, sedmašedesátiletá paní Jolana. Se svou dcerou žije od narození vnučky. „Jana šla po půl roce mateřské do práce, jinak by přišla o místo, a tak jsem se o Klárku, teda vnučku, začala starat já,“ vzpomíná žena. Starala se ovšem také o chod dceřiny domácnosti – vařila, prala, žehlila, uklízela, nakupovala, vyřizovala věci na úřadě...

„Pomáhala jsem ráda, ale pak se objevily zdravotní problémy, a všechno pro mne bylo mnohem těžší. Dokonce jsem měla už předem hrůzu z každé společnosti, která měla být k dceři pozvána. Obávala jsem se, že se netrefím do jejich gusta,“ vyznává se paní Jolana. Je třeba dodat, že k tomu neměla žádný důvod. Její kuchařské umění sklízelo vždy jen uznání. „Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo,“ usmívá se paní Jolana. „Ale co je to všechno platné, když už mi síly chybí. Dřív jsem všechno nádobí umyla ještě ten večer. Dneska už to nedokážu. Ta spoušť na mě čeká.“ Párkrát se pokusila dceři nastínit a nakonec i přímo říci, že by potřebovala pomoci. Ta ji však s milým úsměvem ujistila, že je z firmy tak unavená, že už opravdu, ale opravdu není schopná ničeho jiného než si jít lehnout.

„Někdo mi říká, že dělám chybu. Že by se teď o mě měla starat dcera. Já jim však namítám, že jsem přece pořád máma, a tak bych měla být dceři ku pomoci. Nebo ne?“


TŘETÍ TELEFONÁT
„Haló, kdo je to?“

„Táta. Chtěl jsem se zeptat, jak se máte. A jestli za mnou přijdete. Já vím, že nemocnice není žádné příjemné prostředí, ale aspoň v neděli, na chvilku?“

„Táto víš, jak to je. Kluci se tam nudí a Eva se musí připravovat na ten doktorát.“

„Tak přijď aspoň ty. Copak nemáš potřebu vidět svého otce?“

„Prosím tě tati, nezačínej zase. Víš, že toho mám hodně. Dyť se tam o vás starají dobře.“

„To ano, ale...“

„Tati, promiň, zvoní mi mobil.“

Pan Josef zavěsil telefon u svého nemocničního lůžka a snažil se nepozorovaně vytratit z pokoje. „Tak co, přijdou?“ zarazil jeho plán „útěku“ muž z vedlejší postele. „Budou se snažit, ale to víš, mají toho hodně. Syn i snacha pracují a vnuci se musí učit. No a dcera - ta bydlí daleko, skoro dvě hodiny cesty autem.“

„Výmluvy,“ odbyl pana Josefa tvrdě spolupacient. „Když se chce, tak se čas vždycky najde. Zvláště jde-li o tátu. Podívej se. Mí synové taky pracují a jejich ženy jakbysmet. Cesta autem sem do nemocnice jim trvá hodinu a půl. Přesto jsou tady každý druhý den,“ vychrlil ze sebe muž. “Pepíku, otevři už konečně oči. Copak nevidíš, že ti tvoji fakani na tebe kašlou!?“

„Ne, to se pleteš,“ odpověděl nečekaně rázně Josef. „Ty je přece neznáš,“ tiše dodal.

"Tohle jsou vnoučata - vepředu Maruška, za ní Toník."

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay