Vydání: 2017/35 Pietro Parolin jednal v Rusku, 29.8.2017, Autor: Tomáš Kutil

Rytmus našeho dne byl velmi dobře promyšlen sv. Benediktem: zrodil se ze zkušenosti mnicha, opata, moudrého zakladatele. Dříve než však budeme myslet na rytmus dne, který Benedikt moudře rozdělil mezi modlitbu, lectio divina (duchovní rozjímavou četbu – ) a manuální práci, musíme si položit základní otázku: Jaký je cíl našeho času? K čemu slouží práce? Ke komu obracet naši modlitbu? Pouze tehdy, když na tyto otázky odpovíme stejně, jako by odpověděl sv. Benedikt, pochopíme, proč den mnicha uspořádal tak, jak nám to předává Řehole a benediktinská tradice.
Bůh nám dal čas jako příležitost k tomu ho stále lépe poznávat a stále hlouběji milovat, a tímto způsobem přispívat ke spáse všech: „Ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu,“ píše sv. Benedikt ve své Řeholi (4,21).
Ze světského úhlu pohledu mnišský den skutečně smysl nemá. Je „pohodlnější“ a „praktičtější“ pracovat osm hodin denně s malou přestávkou na oběd, jak se to dělá v našich západních technologických společnostech. Jaký má smysl přerušit práci a jít se pomodlit? Materialista to nikdy nepochopí. My to však vidíme jinak. Přerušení práce kvůli modlitbě nám znovu daruje samotný smysl práce: Nepracujeme pouze proto, abychom pracovali! Naším horizontem nejsou jen peníze, které je třeba vydělat, aby se mohly nakoupit různé materiální věci (a bez mnoha z nich se lze také obejít). Ale pozor! Každý den zažíváme paradoxní zkušenost: Přerušujeme práci kvůli modlitbě, a to nám pomáhá prožívat práci ve spojení s Kristem, v duchu modlitby. A tehdy pracujeme také lépe, klidněji, s větší pozorností a láskou vůči tomu, co děláme. A tak je nakonec práce vykonána i lépe.
To je paradox evangelia. Kdo opustí dům, matku, otce, pole atd., dostane již v přítomnosti stonásobek. Stejně tak i ten, kdo opustí práci, aby se pomodlil, učiní pak zkušenost, že se mu práce daří lépe a že Bůh žehná dílu jeho rukou. Není náhoda, že benediktinští mniši díky svým knihovnám zachránili kulturní dědictví antiky, jež by jinak bylo nenávratně ztraceno, ani to, že jakožto „zemědělci, stavitelé, architekti, zahradníci, bankéři, chovatelé či vedoucí moderních zemědělských podniků, jsou mniši všude, kde se rodí něco nového, nejsou-li sami přímo iniciátory. To oni vytvořili evropské kulinářství. Vymysleli pivo, šampaňské a likéry (které předtím neexistovaly), rozličné druhy sýrů a většinu sladkostí, které dnes známe,“ jak píše Leo Mulin ve své knize (Evropa u stolu).
Cituji vám tento úryvek pro zasmání, ale také proto, abych vysvětlila, že modlitba není proti práci a práce nestojí proti modlitbě, když je Kristus smyslem a cílem obojího. Skutečná modlitba nás činí aktivními a kreativními, a ne zahálčivými.