Když jsem přečetl knihu Až k prolití krve, napadlo mě, že logicky není možné, aby P. Kubíček si se všemi jen rozumněl. A hned mě napadlo vysvětlení. MUDr. Svatošová knihu sestavila z dopisů lidí, kteří si s P. Kubíčkem dlouhodobě dopisovali a tudíž s ním měli dobré vztahy. Ty, kterým "nesedl" a dobrý vztah s ním nenavázali, ve své kartotéce pochopitelně neměl. Autorka se jich tedy nemohla dotázat, co se jim na P. Kubíčkovi event. nezamlouvalo. Dotázal jsem se v tomto smyslu autorky - zda nějakého takového člověka zná. Nevím, zda mě pochopila - její reakce byla nemastná, neslaná, nijaká.
Život P. Kubíčka (alespoň podle té knihy) ovšem také dokazuje, že kněz který "vrchnost " takříkajíc "neprudil", měl celkem klid. To se samozřejmě nedá srovnat s jinak smýšlejícími v dobách, kdy ideově či fakticky vládla katolická církev.

Kniha MUIDr. Svatošové ovšem není jediná. Ještě další žena, také jeho "duchovní dcera", sepsala vzpomínky na jeho osobnost. Nečetl jsem ji, ale prý P. Kubíček z nebe zařídil, aby psala o něčem úplně jiném.

A nakonec mám jednu poznámku. Uvědomuji si, že i já jsem min. 6x v životě byl v přímém ohrožení života. A kolikrát jsem byl, aniž bych si to uvědomil, pochopitelně nevím. Jsou to asi v životě člověka běžné situace. Věřící, když přežijí, to pokládají za mimořádnou Boží přízeň, nevěřící řeknou, že měli štěstí. Když nepřežijí, mají nevěřící smůlu, věřící se radují, že dotyčného si Pán Bůh ráčil vzíti k sobě (určitě do nebe).