26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Teorie sloního stáda na rohu Václaváku

6. 1. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/2 Palachův týden 1989, 6.1.2009, Autor: Aleš Palán

Předseda Ústavně právního výboru sněmovny Marek Benda (ODS) patří k služebně nejstarším poslancům. Věkem – narozen 1968 – však patří spíše k těm mladším. Díky svému otci, katolicky orientovanému disidentovi a pozdějšímu politikovi Václavu Bendovi, měl už v osmdesátých letech jasno, na kterou stranu barikády se postavit.

V lednu 1989 jste byl mladík, ale díky „politickým dispozicím“ vaší rodiny jste události Palachova týdne musel reflektovat a prožívat velmi intenzivně.

Skutečně jsem je prožíval, a to velmi intenzivně: všech demonstrací jsem se osobně účastnil. Oblíbený komentář Rudého práva tehdy zněl, že se na Václavském náměstí sešlo pár stovek „živlů“. Shromáždění pak v reakci na to skandovalo: „Kde máte ty živly?“ Během Palachova týdne se poprvé stalo, že demonstrace trvaly déle než jeden den, a to za ostřejších střetů s policií – od roku 1969 zasahovala moc proti občanům poprvé zásadnějšími prostředky, na Václavském náměstí byla například vodní děla. Od otce, který měl zkušenosti z konce šedesátých let, jsem věděl, že pokud se člověk při policejním zásahu dostane do skutečně beznadějné situace, je třeba hlavně zachovat klid. Několikrát mi to skvěle zafungovalo.

Vypnul jste hruď a prošel kordónem policistů?
Především jsem před nimi přestal utíkat, zvedl hlavu a vykročil proti nim, jako by o nic nešlo – a oni se přede mnou rozestoupili; snad předpokládali, že jsem nějaký tajný. Jednou mě dostali vodním dělem a mám na to jednu z nejhezčích vzpomínek těchto svých raně revolučních let. Uplatnila se zde totiž v praxi teorie sloního stáda. Když se objeví lev, slonice se slůňaty se postaví doprostřed a sloni je obklopí, aby je ochránili. Takhle to zafungovalo na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. Z jedné strany nás vytlačovali policisté, z druhé strany stálo vodní dělo – a chlapi se bez jakékoliv domluvy instinktivně chytli v podpaží a vytvořili hradbu těl, aby ochránili přítomné ženy. Jistě: poté, co nás takto „vysprchovali“, šel jsem hned promočený domů – bylo pár stupňů nad nulou – ale zážitek to byl krásný.

Policejní brutalita byla do té doby skutečně nevídaná.
Při předchozích zásazích demonstranty policie rozháněla; tentokrát je chytala, cíleně mlátila, odvážela je za Prahu... Nebyla to snaha shromáždění rozbít, ale potrestat.

Účastníci Palachova týdne věděli, že si jdou pro nářez.
Třetí čtvrtý den to už bylo všem jasné. Scházeli se výhradně lidi, kteří si šli s policií „zalaškovat“. Do té doby jsem netušil, kolik je v centru Prahy průchodů, jimiž se dá unikat.

Vnímali jste tehdejší vzepětí jako něco, co předznamenává pád bolševika?
Můj otec léta pracoval na tom, aby bolševik padl. Na Silvestra roku 1988 u nás seděl Petr Vopěnka a táta se ho někdy v jednu v noci ptal: „Petře, vezmeš ministra školství?“ Přišlo mi to jako dobrá silvestrovská legrace, ale zhruba za rok se Vopěnka tím ministrem skutečně stal. Táta prozíravě tušil, co přijde, ale skoro nikdo mu to nevěřil – a to ani lidi v disentu. Ano, cítili jsme, že se něco uvolňuje, ale že by to znamenalo změnu režimu, to nás ani ve snu nenapadlo.
Důležitost Palachova týdne spatřuji v tom, že aktivizoval studentský živel. Pozatýkali studenty a tři z nich chtěli vyhodit z pedagogické fakulty. Na protestním happeningu se tehdy pod okny sborovny pedagogické fakulty sešlo nějakých padesát lidí – vypouštěli jsme jen bublinky z bublifuku. Šlo nám o to, všem, kteří rozhodovali o vyloučení, ukázat, že o nich víme, že jejich chování sledujeme. Snahou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných bylo, aby političtí vězni nebyli bezejmenní, aby se o nich vědělo, aby měl příběh každého z nich smysl – a tohle bylo něco podobného. Nešlo o žádné bezejmenné zlo, ale konkrétní lidi. Studenty nakonec překvapivě nevyhodili... Právě tady se zrodilo hnutí Stuha, které pak stálo za demonstrací 17. listopadu. Zásadní zásluha ale patří pochopitelně Chartě, která vytvořila prostor a štít dalším nezávislým aktivitám. Na konci 80. let už nešlo o pár „šílenců“ a intelektuálů, ale skutečně proti sobě stály dvě strany – stát s veškerou svou mocí a zkoordinovaná opoziční skupina, která byla schopna dát vědět o všech aktivitách. Otec tuto situaci předjímal ve svém nejslavnějším článku Paralelní polis.

Bylo tohle uvolnění patrné i v prostředí církve, v němž jste se také pohyboval?
V církvi to bylo velmi složité, neměli jsme skoro žádné biskupy, mnoho kněží bylo v kolaborantské organizaci Pacem in terris, řada dalších byla bez státního souhlasu... Nicméně katolíci zásadně zvedli hlas už v roce 1985 na Velehradě – to bylo po dlouhé době první opravdu masové vystoupení věřících i nevěřících proti státní moci. Na druhé straně situaci v církvi dokresluje i příhoda z naší rodiny z roku 1984. Tehdy se narodila moje nejmladší sestra a u sv. Jiljí se ji kněz bál pokřtít. Otec šel za Tomáškem, který řekl: „Ano, pokřtím ji, ale jen v soukromé kapli, pouze za účasti rodiny.“ Teprve v druhé polovině osmdesátých let, i díky apelům Jana Pavla II., se kardinál Tomášek stává spojencem disentu, každý rok požehná novým mluvčím Charty 77, vyhlašuje Desetiletí duchovní obnovy národa a nakonec dává své posvěcení i Navrátilově petici.

V určitých kruzích církve panovala k disentu nedůvěra. Setkal jste se s tímhle postojem?
Byl jsem v kontaktu asi s jinými seskupeními; významnými postavami církve pro mě byli Josef Zvěřina, Ota Mádr, Václav Malý, Dominik Duka... V Praze navíc byla situace zřejmě trochu odlišná než v jiných částech republiky. Dětství prožité v disentu mi dalo obrovské zkušenosti, úctu k jinému názoru, chápání principů demokracie, ale i jistou opatrnost. Nikdy jsem se třeba nenaučil věřit telefonům – prvních dvacet let života jsem předpokládal, že jsou odposlouchávané, proč bych se to teď měl odnaučovat? Někdy mám pocit, že je to stále užitečné...

Bude česká společnost někdy ochotná svoji bolševickou minulost hlouběji reflektovat?
Určitě ano. V Německu to bylo všechno horší, kratší, s holokaustem a „nekonečnou vinou“. Jaspers napíše sice už v roce 1946 Otázku viny, ale pak je deset let ticho. Poté přicházejí Arendtová, Böll a další spisovatelé, kteří něco pojmenují – a zase je ticho. S obviněním přichází až generace roku 1968. A v Rakousku to bylo ještě horší: tam se mlčelo třicet let. Tenhle postoj je vidět i na Ústavu pro studium totalitních režimů, kde jsou dvě generace historiků. Ti starší, kteří všechno chtějí filozoficky posuzovat a zasazovat do širších souvislostí, a ti mladší, kteří tehdejší události nezažili a kladou zásadní otázky.

Které to jsou?
Klíčovou otázkou je: Jak byla možná normalizace? Ne komunistický teror padesátých let, což byla vlastně otevřená válka, ale normalizace.

... která vyžadovala souhlas.
Jak je možné, že lidi stáli za Dubčekem a Vysočanským sjezdem a za rok za dva se nechali zlomit? A to nemluvím o jednotlivcích, ale téměř o celém národu. Mladá generace se bude ptát: „Jak je možné, že vás takhle zlomili?“ Ty otázky přijdou.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou