TÉMA: Sami za sebe, ne otroci druhých

Vydání: 2005/21 Obraz světa a nás samých, 18.5.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Každý z nás si klade ve svém životě množství otázek. Žijeme ve světě, který nás ovlivňuje. Ale skutečně důležitý je náš vnitřní svět. Jaký je? Nejen nad tím jsme se zamýšleli s filozofem a spisovatelem Robertem Novým.
Máme v otázce utváření svého vlastního názoru stejnou „startovací čáru“?

Ať se podíváme na jakýkoli náboženský směr, zjistíme univerzální platnost toho, že pád lidské bytosti z rajského stavu bytí zapřičinil to, že všechny lidské bytosti mají určité procento chybného jednání. Vzdání se dokonalého bytí totiž vede k nedokonalému bytí, vzdání se prvotní lásky Boha vede k nedokonalým citům - je to směr od úplného k částečnému: mám tisíc korun a za ně si mohu dovolit tolik a tolik, jenže když mi pak najednou zbyde jen stovka, je ve mně touha po tisíci korunách...

 

Jsme ve svém hledání a nalézání skutečně svobodní?

Problémy je třeba vidět v souvislostech, jinak se nám to vymstí. Jestliže člověk sám sebe obelhává, jako spolek se „k němu přižení všichni čerti“. Každý si musí ujasnit, do jaké míry žije sám za sebe a do jaké míry je otrokem přání druhých lidí. Co o něm řeknou sousedi, co mu chybně vtloukla do hlavy maminka, otec, prarodiče, škola atd.? Nenakupuje zboží proto, že ho do toho nutí sousedé, aniž by o něj sám stál? Je třeba se ptát: Nenutí mě k zadlužení ve výši desítek milionů druzí? Když totiž nebudu velkým podnikatelem, ještě deset let po smrti svých rodičů jim nesplním jejich vlastní přání mít svoji živnost, které se jim samotným nevyplnilo? Jenže já živnost nechci, a navíc na tom zbankrotuji. Další otázka: Není to tragédie, že mě ostatní nutí být lékařem, ačkoli chci být zahradníkem? Nestuduji kvůli druhým? Bohužel i v křesťanských rodinách jsou často děti nuceny - v rozporu s Kristovým učením (se svobodou Boží a s tím, že by člověk měl být veden podle svého talentu a nadání) - k tomu, aby studovaly to, co nevystudovali jejich rodiče, aby dělaly to, co neudělali rodiče. Jako kdyby to nebyly Boží bytosti, ale jacísi rodoví roboti, kteří přinesou svému okolí tím víc radosti, čím více se budou podobat původnímu vzoru matky a otce.

 

Člověk, který má „známost“ s Bohem, má asi větší odpovědnost. Ale jak s ní zacházet?

Ten, kdo miluje Boha, je svobodný. Láska k Bohu osvobozuje od pocitů viny. Lidé by si neměli neustále klást vinu za Kristovu smrt. On sám přece řekl, že svou oběť přijímá a že jejím prostřednictvím přináší lidstvu světlo vykoupení. Ukřižování Krista bez světla vykoupení, vzkříšení, nového člověka, nového života by nemělo smysl. Zůstat na úrovni viny znamená pohrdnout světlem vykoupení, osvobození, spásou, znamená to pohrdnout vzděláním, vírou v konání dobra. Jakmile si nalhávám, že místo ve světle vykoupení jsem v klatbě, pak se všechny temné mocnosti spojí s temnými silami mého já a kvůli každé lidské (a já jsem jen člověk) chybě mě uvedou do pekla viny, deprese, smutku, strádání, marnosti, tmy nebo agresivity, hněvu, nenávisti. Člověk by neměl žít v Božím světle ze strachu. Boha musím milovat, ne se ho jen bát.

Je třeba pochopit, že nemusím být Albert Einstein, ale že stačí, když mám pěknou zahrádku, když moje po obci vonící kytky vytvářejí v lidech dobrou náladu, když můj hezky vypadající domeček dělá radost. Jestliže je moje obydlí promodlené modlitbami nebo postavené s Boží pomocí (jako třeba kaple) a jestliže nejsem člověk, jemuž by ostatní přezdívali „bytostné smetiště“, pak v tu chvíli tím vším „na malém dvorku“ zlepšuji náladu druhých lidí. Jestliže mám dar moudrosti a mohu různými způsoby druhé - ne ze strachu, ale z moudrosti - varovat před tou či onou životní cestou, na jejímž konci může být tma v tunelu, pak můj život nabývá nekonečné hodnoty – i kdyby se mi tento dobrý skutek povedl pouze v jednom ze sta případů.

 

A jak sobě i druhým neškodit, ale spíše pomáhat?

Člověk, který se porovnává s takovými veličinami, jako je Abraham, Mojžíš, Ježíš, Eliáš, zpravidla propadá malomyslnosti a říká: „Já nejsem schopen se poprat se svojí povahou, co mám dělat?“ Platí, že čím více uzdravím láskou Boží sebe sama, tím více jsem prospěšný druhým. Pokud jsem já sám nemocen depresemi, zlými duševními stavy, a přitom budu léčit druhé, skončíme všichni podobně. Nemohu běhat po ulici s Božím Písmem a vykřikovat, protože - ať se mi to líbí, nebo ne - propagace obchodních domů mě se svojí účinnou a dravou reklamou vyřadí z provozu.

 

A když se přes to všechno cítíme sami?

Jestliže se člověk ocitne v samotě a věří-li v Boha, nemůže být nikdy doopravdy sám. Není dobré čekat pasivně v tíživé životní situaci jen na to, až druzí sami přijdou, sedět doma a nadávat na celý vesmír. Můžeme přijmout druhé do svého domova. Klatba samoty se nerozdrtí jen tím, že vzniknou rodinné jednotky omezené pouze na příbuzenské vztahy. Je důležité, aby se vytvářely nové „příbuzenské vztahy“ přes  Hospodina. Je zapotřebí, aby se scházeli dokonce i lidé různých pohledů na Boha s nevěřícími, kteří by měli možnost sdělovat, proč jsou takoví: co vidí problematického na případné cestě k Bohu, co se jim na ní nelíbí – třeba jim vadí nějaké klišé nebo je zklamal nějaký duchovní nebo je ovlivnila kniha o upalování čarodějnic nebo zkrátka mají strach před Bohem? Jestliže s lidmi s odlišným názorem budeme komunikovat jako s nepřáteli, kteří jsou postiženi ďáblem, vyhlásí proti nám deset dalších válek. A řeknou, že my jsme také postižení ďáblem. Ale jakmile dochází k probourání strachu a samoty tím, že se setkávají lidé různých náboženství (bez snahy někomu vnutit to „své“ jako nejlepší a s poznáním, že všichni lidé jsou stvořeni Bohem), pak teprve takováto přirozená společenská skladba automaticky ukáže, kde je nejlepší cesta. Selhat může každý, dokonce i světec. Ale každý má právo komunikovat s Bohem přímo. Nesmí si jen myslet, že Bůh je vysoko. Hospodinův duch může být všudypřítomný, dokáže proniknout duši každého, přičemž ta „šlupka“ mezi ním a člověkem je v nitru člověka. Čím více vlastních zbytečností propustím ze své hlavy na svobodu, tím více světla obdržím. Čím méně budu dusit své okolí, tím větší rajská zahrada vykvete kolem mě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay