Téma: Křivdy, které nezahojil ani čas

Vydání: 2005/48 Křivda a uzdravení, 21.11.2005, Autor: Jan Paulas

Mnohá životní zranění a pocity křivdy si neseme už od dětství. Tehdy jsme je nemohli unést, a tak jsme je zasunuli někam do hlubin podvědomí a jakoby na ně zapomněli. Jenže ony skrytě existují a provázejí nás celým životem. Následující příběhy ukazují čtyři časté formy zranění, které si lidé odnášejí do života ze svého mládí. Právě dětství a dospívání je časem, kdy je člověk zvlášť náchylný ke zraněním. „Křehkost a jemnost dětské psychiky způsobuje, že se do ní hluboko vtiskují situace pociťované jako nespravedlivé, a ty pak zraňují,“ upozorňuje P. Józef Augustyn, který také komentuje následující typové příběhy.

 

Mazánek a odstrčený

Věra s Janou už dlouhá léta moc nemluvily. I když se Jana všemožně snažila navázat se svou sestrou bližší vztahy, vždy to ztroskotalo na Věřině chladu a neochotě scházet se. Jana dlouhou dobu nechápala, proč se jí sestra straní. „Vše vyplavalo na povrch až po smrti maminky, když tatínek potřeboval, aby se o něj někdo pravidelně staral,“ vzpomíná Jana. „Byla jsem zaražena její malou ochotou se na tom spolupodílet. Jednou jsme se strašně pohádaly a ona mi vyčetla, že mě rodiče měli vždycky radši, a že jim mám co oplácet. Vyjmenovala mi všechny možné křivdy, které jako dítě musela snášet. Byly to věci, na které už jsem dávno zapomněla, ale ona ne.“

V očích Věry byla Jana mazánkem, kterému hodně věcí „prošlo“, rodiče na ni nebyli tak přísní a pyšnili se jí - ve škole měla skoro samé jedničky a navíc byla všestranně talentovaná. O to víc domácích prací pak musela zastat Věra. I v dárcích se rodiče častěji trefili do Janiných přání, zatímco Věře kupovali jen samé „užitečné“ věci. „Nakonec mi vyčetla, že mi mamka později vždy ochotně hlídala děti, zatímco jí prý několikrát hlídaní dětí odmítla. Že prý moje děti měla radši,“ říká smutně Jana.

 

Komentář: Vztahy k sourozencům bývají v období dětství obvykle konfliktní. Nejčastěji však nejde o hluboké konflikty a spory: sourozenecké hádky představují de facto určitý druh „hry“, při níž má důležitou roli rivalita. Nedorozumění a konflikty sourozenců jsou však zraňující v případech, kdy rodiče nejednají se svými dětmi stejně. Děti mají obrovský smysl pro spravedlnost, takže snadno vnímají i ty nejnepatrnější nerovnosti v rodičovském způsobu jednání s nimi. Z toho důvodu se pak stávají konflikty mezi dětmi formou boje o rodičovskou lásku. Pokud k podobným situacím došlo, nutně vyžadují vnitřní uzdravení a vzájemné smíření, aby se nepřenášely na další mezilidské vztahy.

* * *

Dítě jako páka

Jitka se jako dítě nemusela o rodičovskou pozornost ucházet, to spíše rodiče se přetahovali o její přízeň. „Naši se rozváděli dlouho, nejdříve se tatínek odstěhoval a pak se teprve vleklo rozvodové řízení. My s bratrem jsme se často ocitali jako rukojmí jedné či druhé strany. Navíc oba v každém z nás chtěli otisknout kus sebe sama. Otec byl pochopitelně víc zatížený na bratra, viděl se v něm a chtěl, aby byl na jeho straně,“ říká paní Jitka. Dodnes pokládá za nejhorší vzpomínky na společné prožívání víkendů. „Naši se furt hádali, nemluvili spolu a dělali si naschvály. Když mamka chtěla jet za rodiči, tak otec hledal záminky, aby se pohádali a on mohl zůstat doma. Časem chtěl, aby s ním doma zůstal i můj bratr - a mamka mu to zase oplatila, když měl jeho otec narozeniny. Takže jejich naschvály rozdělovaly i nás sourozence.“ Jelikož Jitka byla častěji s maminkou, převzala časem její pohled na celý rodičovský konflikt a na otce zanevřela. Odmítala se s ním stýkat, pěstovala v sobě pocit křivdy a nenašla k němu cestu ani v době jeho smrtelné nemoci. Občas ji trápí výčitky svědomí, že vše nebylo asi tak černobílé, a že otci možná křivdila.

 

Komentář: Děti bývají v konfliktech rodičů využívány také jako „páka“. Přetahování dítěte na svou stranu, snaha „zpracovat ho“ proti svému partnerovi, navádění, nebo dokonce nucení k nepravdivým tvrzením, předávání si informací jeho prostřednictvím - to je jen několik příkladů pro ilustraci, jak bývají děti v konfliktech mezi matkou a otcem zneužívány. Rodiče zvyklí chovat se ke svým potomkům předmětně a využívat jich ve sporech proti sobě by si měli uvědomit, že děti nejsou jejich vlastnictvím, ale Božím darem, který jim byl svěřen jen na určitý čas.

* * *

Nepřijímám tě!

Pan Luboš na svého otce nevzpomíná rád, dlouhá léta se vůbec nestýkají. Byl jedináček, a tak s ním měl otec velké plány. Nejdřív z něho chtěl mít hokejistu - sám totiž kdysi hokej hrával závodně, ale zranění ho vyřadilo ze hry - a přihlásil ho do hokeje. Jenže Luboš se tam jenom trápil, protože nebyl průbojný jako ostatní kluci, trenér na něj řval. Otec ale trval na svém. Teprve po domluvě trenéra, že z něho žádný Holík nebude, se nechal obměkčit a své plány upřel jiným směrem. „Musím prý vystudovat nějakou vysokou školu, abych to někam dotáhl. Sám přitom žádnou ,vejšku‘ nikdy nevystudoval,“ svěřuje se pan Luboš. Na středoškolská léta vzpomíná s hořkostí. „Mamka mi říkala, že to byly ty nejkrásnější roky jejího života, jenže mně je ukradli. Otec mě honil do učení jako psa a za každou špatnou známku přišly hned zákazy. Neměl jsem doma trochu soukromí, neustále mě kontroloval, zda se učím a co právě čtu.“ Z vysoké školy nakonec Luboš utekl a odešel i z domova. Začal se živit tím, co ho bavilo, což jeho otec nesl nelibě, a jejich vztah se ocitl na bodu mrazu. „Prý dokonce někde prohlásil, že už nemá syna. Zprvu mě to zabolelo, ale pak jsem si oddechl, že už mi nebude mluvit do života,“ vzpomíná pan Luboš. Bohužel do něj mluvil dál, i když nepřímo – prostřednictvím zranění, které synovi způsobil. „Chtěl ode mě výkony, ale jen málokdy mě pochválil, spíš mě vždycky srážel - že ze mě nic nebude, že nemám pevnou vůli, že to nikam nedotáhnu. Od dětství mi chybělo zdravé sebevědomí a on ve mně ten pocit jen posiloval, potvrzoval moje komplexy,“ svěřuje se pan Luboš. Boj s mindráky ho stál mnoho úsilí a nejvíc mu pomohla až jeho manželka. Zpětně ale otce viní, že ho na cestu do života spíš oslabil, než připravil.

 

Komentář: Častou příčinou nepřijetí dítěte jsou přehnaná očekávání nebo pevné a předem stanovené představy o tom, jak má dítě vypadat, jak se má chovat a učit, jak inteligentní by mělo být apod. Jestliže se pak chování a postoje dítěte odchylují od uvedeného očekávání dospělých, bývá odmítáno. Takové chování je vždy hluboce raní. „Nepřijímat nějakého člověka (a tedy i dítě) v určitém smyslu znamená emocionálně ho zabíjet – nepřiznávat mu právo na život, které mu patří“ (Federico Arvesú). Častou formou využívání dítěte je i přenášení neuskutečněných životních ambic na ně. Rodič se tak snaží na dítěti kompenzovat vlastní životní frustrace.

* * *

Opičí láska

Petr si na nedostatek lásky ze strany rodičů nemohl stěžovat. „Ale byla to taková opičí láska,“ říká dnes čtyřicetiletý učitel. „Vlastně mi v životě vždycky umetali cestičku. Hlavně maminka, protože otec byl nemocný se srdcem a ona se bála, aby to nebylo dědičné, a tak se o mne strachovala. Nepřipadalo třeba v úvahu, abych jel s kamarády přes noc na vandr. Naši už nemohli mít další děti, a proto veškerou péči věnovali mně. Ale hlavně za mě chtěli všechno řešit, veškeré problémy, takže jsem se ve dvaceti neuměl postavit k životu čelem,“ říká Petr. Problém nastal, když se Petr oženil a oba manželé bydleli společně s jeho rodiči. Petrova žena brzy přestala snášet patronaci jeho matky, jenže nepomohlo ani odstěhování. Tchyně u nich byla každý den a neustále jim mluvila do chodu domácnosti. „Dávala nám najevo, že všechno děláme špatně, že jsme ještě příliš mladí, nezkušení a že bychom si měli nechat poradit. Trvalo nám několik let, než jsme si uhájili své soukromí, i když to ani dnes není ideální,“ říká Petrova žena. Nejvíc ale tchyni vyčítá, že citově vydírá jejího manžela. „Když jí v něčem nevyhovíme, tak má Petr vždycky hrozné výčitky, i když rozumově chápe, že jeho matka nemůže rozhodovat za nás. Zkrátka ho po celý život na sebe nezdravě fixovala, a tím mu ubližovala.“

 

Komentář: Jednou ze základních podob opičí lásky je paternalismus. Projevuje se nadřazeným postojem spojeným s dobrotivým a vlídným postojem k dítěti. Paternalista se domnívá, že ví všechno lépe, že nalézá lepší řešení, že je silnější a obratnější. Nejen že chce dítěti pomáhat, ale nejraději by všechno udělal za ně, protože je pokládá za malou a bezradnou bytůstku, která vyžaduje neustálou péči a pomoc. Takový rodič bude dítě raději udržovat v závislosti na sobě a konat za ně činnosti, s nimiž si už docela dobře poradí samo, než aby je vedl k větší samostatnosti – pokusí se mu dokonce sugerovat bezradnost, aby si tak zdůvodnil svou přehnanou péči. Podstatou paternalismu je udržování „propasti“ mezi „velkým“ rodičem a „malým“ bezbranným dítětem. Uvedené chování je však určitou formou obelhávání dítěte, a právě proto ubližuje. Přílišná ochrana před životními těžkostmi ubližuje dítěti stejným způsobem jako naprosté odepření opory v okamžicích krize. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay