Táta jako nula i jako vzor čestnosti

Vydání: 2005/34 Ideální muž - stejný jako otec?, 16.8.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Několika lidem jsme položili otázky, týkající se jejich vzpomínek na otce, táty, taťuldy a tatínky:

1. Byl pro vás váš otec ideálem? V čem? Pokud ne, jak jste se s touto situací vyrovnávali? Jak jste se „vypořádali“ s případnou absencí otce v rodině?

2. Kdy, za jakých okolností, jste byl skutečně hrdý na svého otce - případně kdy vám bylo nejhůř, že otce nemáte?

Jiří Grygar, astronom:
1.
Můj táta byl ideálem, byl jedinečný. Pocházel z velmi chudých poměrů, takže se těžce probíjel na studiích a imponoval mi tím, čeho dosáhl v práci a jak se staral o rodinu zejména v těžkých letech druhé světové války.
Nezapomenu nikdy na domácí koncerty, kdy táta hrál na housle a maminka na klavír, a také na jeho vystupování v brněnském symfonickém orchestru. Po válce jsem byl velmi potěšen, když ho na opavské obecné škole, kterou jsem navštěvoval, zvolili předsedou rodičovského sdružení. Chodil jsem mu sbírat míčky, když hrál na sokolském stadionu tenis, učil mne fotografovat a celá rodina jsme z jeho iniciativy podnikali dlouhé turistické tůry. Byl jako každý Slezan úžasný vlastenec; ještě během léta 1939 zařizoval jako celník odchody našich lidí z protektorátu do Polska, což jsem se dozvěděl až těsně před jeho předčasným úmrtím - bylo mu pouhých 46 roků. Tehdy jsem také viděl, jak nenahraditelným byl manželem - maminka se z jeho smrti nikdy nevzpamatovala a umřela, když ji bylo 50 let.
2. Myslím, že jsem nejvíce obdivoval právě tátovo chování během války. Pohyboval se celou dobu na hranici možného; už v mých šesti letech mne zasvětil do politické trágédie, v níž jsme se nacházeli, a tak mi dal jasné vodítko pro celý život. Táta mi pak pochopitelně hodně chyběl, když jsem se pak musel sám protloukat, ale jeho příklad čestnosti a věrnosti ideálům masarykovského Československa mne provází stále.

 

Julie Žáková, studentka:

1. Můj otec je pro mě nula – doslova a dopísmene. Nemám k němu žádný vztah. Bydlí 200 metrů od našeho domu, v kterém žiji s mámou. Ví o mně. Ví, že existuju, že jsem jeho dcera, ale nikdy, nikdy se ani nezastavil, nezavolal, nedělal si nejmenší starost. Zpočátku to pro mě bylo velice těžké, ale zvykla jsem si. Vím, že se to na mě v určitém směru podepsalo - teď mám docela problém najít si nějakého stálého přítele. Nerozumím si s muži, připadají mi všichni hloupí - alespoň ti mému věku blízcí.

2. Asi nejhůř jsem se cítila, když jsme ve škole měli psát slohovou práci na téma „Prima den prožitý s mým otcem“. Od začátku až do konce jsem si musela všechno vymyslet a cítila jsem se přitom jako ta nejposlednější veš na světě. Na ten pocit do smrti nezapomenu.

 

Hedvika Petříková, učitelka:

1. Můj vztah k otciprošel dvěma fázemi. Nejdřív jsem se za něho styděla a později ho bezmezně obdivovala. Můj otec byl obyčejný zemědělec. Od rána do večera byl špinavý a smrděl hnojem. Zastávala jsem názor, že nemá vůbec žádné vystupování a nic neví o „opravdovém velkém světě“. Přijít na to, že tomu tak není, mi chvíli trvalo. Musela jsem na vlastní kůži okusit ten „opravdový velký svět“, abych pochopila, jak úžasného otce mám: člověka s obrovským srdcem a velkou přirozenou inteligencí.

2. Tak to vím naprosto přesně: ve chvíli, kdy jsem se náhodou od mé babičky dozvěděla, že ona sedlačina nebyla tátova volba. Jako dítě se učil dobře, byl chytrý a chtěl studovat. Jenže mu v té době zemřel tatínek, a on jako nejstarší musel převzít hospodařství a dělat to, co vlastně nikdy dělat nechtěl – živit se „hnojařinou“. Musela jsem se hluboce sklonit před jeho obětí, zvláště proto, že jsem ho nikdy neslyšela ani slůvkem si stěžovat. Ba právě naopak: za všech okolností se na všem snažil najít něco krásného. Jsem mu moc vděčná, že takovému přístupu k životu naučil i mě. Ono se pak hned žije líp.

 

Max Kašparů, jáhen a psychiatr:

V naší rodině chyběl otec už od mého narození. Je tedy otázkou, zda mohu hovořit o rodině jako společenství rodičů a dětí. Jeho nepřítomnost jsem si jako dítě svobodné matky začal uvědomovat silněji až v pozdním předškolním věku, kdy jsem postavu otce viděl u svých kamarádů v sousedství. A mohu říci, že jsem jim jejich tatínky ani nezáviděl. Byli to lidé ukřičení, silně trestající, jeden byl nepříjemný alkoholik, kterého jsem se sám bál a byl jsem rád, že s ním nemusím být pod jednou střechou. Ač jsem svého otce neměl, otcové z okolí mi dobrými vzory nebyli, takže jsem ani doma mít někoho takové nechtěl. Naopak jsem žil s dobrým dědečkem a v jeho rozvětvené rodině bylo hodně strýců a dospělých mužů, které jsem viděl raději než tatínky svých kamarádů. Horší už byla situace ve škole, zvláště tehdy, když noví učitelé v obci nevěděli, že otce nemám, a hovořili se mnou, jako bych ho měl. Tehdy jsem cítil, že něco není „společensky“ v pořádku, ač jsem to ještě nedovedl pojmenovat. Nutno ještě přičíst skutečnost, že šlo o první polovinu 50. let, kdy pohled na svobodné matky a jejich děti nebyl takový jako dnes, kdy je naopak vdávající se těhotná dívka považovaná za nerozumnou, protože „svobodné mateřství“ se díky tržním zákonům i pokrokové mentalitě vyplácí. Občas si položím otázku, zda by manželství mých rodičů bylo pro ně samotné i pro mne šťastné, a zda by mi bylo vkladem do života. Neuvažuji tak z důvodů sobeckých, spíše alternativních. A občas mne také napadne, jaké mělo moje „beztatínkovské“ dětství vliv na tvorbu mého vlastního otcovství vůči mým dětem. Kdoví... Někdy může být vlastnictví ztrátou a chybění ziskem.  Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay