Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008, Autor: Aleš Palán

Osmašedesátý rok znamenal mnoho i pro kardinála Miloslava Vlka. Po čtyřech letech zakončil studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a 23. června byl vysvěcen na kněze. Vzápětí začal pracovat jako sekretář českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, který se právě v této době mohl vrátit do svého úřadu.

Můžete ve stručnosti popsat situaci, v jaké se církev nacházela na začátku roku 1968?
V naprosté většině diecézí nebyli biskupové, ale pouze kapitulní vikáři dosazení režimem. Ve všech diecézích byl navíc církevní tajemník. Ten název vypadá zbožně, ale ve skutečnosti to byl proticírkevní tajemník, často člověk spjatý s StB. Tito lidé na úrovni okresů a krajů řídili církev a strategii její pastorační práce. Když chtěl ten, kdo řídil diecézi, někam umístit kněze, musel mít tajemníkův souhlas. Církev byla zatlačená jen do kostelů, chodit do rodin, organizovat mládež, pořádat třeba veřejné průvody (například slavnost Božího Těla) bylo naprosto nemožné. Každý kněz musel mít z milosti státu souhlas, aby mohl vůbec působit. A to jen ve své farnosti. Když chtěl jít třeba vypomoci sousedovi se zpovídáním, potřeboval další speciální povolení. Řády v té době oficiálně neexistovaly. Některé řeholnice sice chodily v hábitech, ale byly drženy v pohraničí, aby nebyly lidem na očích, nebo byly nasazeny v zemědělství či v nějaké fabrice.

V druhé polovině šedesátých let jste studoval v Litoměřicích na bohoslovecké fakultě. Změnila se za tu dobu zdejší atmosféra?
Určitý posun tu byl. Bylo to mimo jiné způsobeno tím, že na fakultu přišli starší kandidáti kněžství, řada z nich již měla hotovou nějakou jinou fakultu. Třeba biskup Radkovský měl fakultu matematicko-fyzikální, pozdější sekretář pana kardinála Tomáška Miksa byl inženýr...

... vy zase archivář.
Ano. Po srpnu 1968 to už nebylo možné: kdo měl vystudovanou nějakou fakultu, už nemohl jít na teologii. I na fakultě jsme měli církevního tajemníka, soudruha Souhradu. Dřív hlídal kněze v nějakých koncentračních táborech, nyní hlídal bohoslovce. Byl stále přítomen, na všechno dohlížel a vše kon- troloval. Museli jsme absolvovat pohovory k aktuálním politickým událostem, přetrpět oslavy Velké říjnové revoluce a podobně. Určité odlehčení začalo být patrné už před rokem 1968 – vybavuji si, jak jeden bohoslovec při jedné takové oslavě, když u nás řečnili nějací papaláši, začal cosi nesouhlasného vykřikovat. Byl z toho malér a on byl za to později vyhozen.
Od začátku roku 1968, kdy byl do čela komunistické strany zvolen Alexandr Dubček, začal pohyb v celé společnosti. To se odrazilo i v semináři. Bohoslovci začali organizovat různé schůze. Kritizovali jsme nesvobodu a otevřeně mluvili o omezování počtu studentů přijímaných na fakultu a jejich kádrování. Nelíbil se nám fakt, že naše fakulta byla vyčleněna z Univerzity Karlovy. Poukazovali jsme na skutečnost, že biskupové nejsou ve svých diecézích. Chtěli jsme povolit výuku náboženství na školách. Toužili jsme zkrátka trochu vykročit z kostelů.

Věřil jste vy osobně, že vaše požadavky může – a chce – dubčekovské vedení splnit?
Věřili jsme tomu. Ostatně nová nejvyšší státní tajemnice Erika Kadlecová církvím neškodila, spíš pomáhala. Sepisovali jsme různé petice: Dubčekovi, aby umožnil návrat biskupů do svých diecézí, kardinálu Tomáškovi, aby na představitelích státu žádal větší svobodu pro církev a tak dále. Bylo pro nás významné, že nás pražští univerzitní studenti pozvali na své shromáždění ve velké aule Filozofické fakulty. Měl jsem možnost tam být jako litoměřický delegát. Bylo patrné, jak to mezi studenty vře.

V roce 1968 jste studia v Litoměřicích zakončil. Měl jste představu, co dělat dál?
Měl jsem představu, že bych eventuálně ještě studoval, udělal si státnice a směroval k doktorátu. Tyto plány mi ale „překazil“ pan biskup Hlouch, který se po osmnácti letech internace vrátil do českobudějovické diecéze. Napsal mi dopis, jestli bych se nechtěl stát jeho sekretářem. Odpověděl jsem mu, že bych spíš raději dál studoval. Měl jsem čtrnáct dnů před svěcením a pan biskup mi řekl: „Budu se ještě modlit a při svěcení vám oznámím své rozhodnutí.“ A po těch dvou týdnech mi při snídani na biskupství řekl, že zůstává při svém. Já řekl vojenské „tak provedu“ a bylo rozhodnuto.

Na tuto práci jste měl velmi krátkou dobu. Přesto: jaká byla?
Velice krásná, pan biskup Hlouch byl úžasně duchovní a hluboký člověk. Mimořádný muž, který zemřel v pověsti svatosti. Bylo nádherné s ním spolupracovat. Každou neděli jsme jeli někam do terénu, jak jsme říkali. Tehdy byla českobudějovická diecéze až k Domažlicím, cesty někdy trvaly dvě a půl hodiny a my jsme po tu dobu seděli v autě a hovořili spolu. Ještě v Budějovicích, když jsme vyráželi, ale pan biskup prohlásil: „Náš tatínek říkal: Napřed povinnosti a pak na klouzačku,“ načež sáhl po breviáři a začali jsme se modlit. Kromě eucharistické zbožnosti měl v sobě pan biskup Hlouch bohatého básnického ducha. Měl rád Vrchlického, dovedl v jeho stylu košatě, květnatě mluvit.

Říká se, že jste se s panem biskupem krásně doplňovali, ale že jste byli dost rozdílní.
Byli jsme odlišní – já byl racionálnější, on poetičtější a jemnější. Pan biskup nebyl liturgicky, ale eucharistiánsky orientovaný. Když přišla v roce 1969 liturgická reforma, byl jsem trochu netrpělivý ohledně jejího zavádění a měl jsem strach o její osud při orientaci pana biskupa. Jednou mi biskup Hlouch řekl: „Uvědomte si, že jsem dával čtyřicet let exercicie sestrám, psal jsem dopisy a knihy v duchu eucharistiánského pochopení liturgie. Mějte se mnou strpení, pane sekretáři, já k tomu také dojdu.“ Velice mě ta slova zasáhla. Později začal pan biskup reformě velmi pomáhat.

Jak jste prožil 21. srpen?
Každé ráno jsem měl ve čtvrt na šest v katedrále mši svatou pro lidi, kteří chodili do práce. Jednadvacátého srpna za mnou před mší přišla jedna věřící: „Rusové nás obsadili.“ Při mši jsem na to nemohl nemyslet a řekl jsem tu informaci věřícím. Když jsem se po mši svaté vracel přes náměstí na biskupství, stál tam tank. Snažil jsem se s vojáky navázat kontakt, vysvětloval jsem jim rusky, že tu není žádná kontrarevoluce, ale svoboda. Oni vůbec nereagovali. Druhý tank stál na mostě přes Malši. Pan biskup zformuloval podobně jako ostatní biskupové protest a já ho odnesl do českobudějovického rádia.

Čekali jste, že se něco jako vpád vojsk Varšavské smlouvy může uskutečnit?
Nebyli jsme tak politicky zralí, abychom to předpokládali. Vnímali jsme ale pochopitelně tlak sovětů na naše politiky.

Spekulativní otázka: Kdybyste to čekali, dalo se něco udělat jinak? Rychleji? Víc?
Ani ne. Otevřená situace ještě nějakou dobu po srpnu trvala, Rusové to neusekli hned. Erika Kadlecová ještě zůstávala ve své funkci, pořád se daly organizovat nějaké přednášky...

Jaká byla atmosféra na biskupství po 21. srpnu?
Nebyla to atmosféra strachu, spíš smutku. Mohli jsme se domýšlet, že tanky rozdrtí svobodu, která přicházela. Nedalo se ale nic dělat, věděli jsme, že na základě Jaltské dohody o rozdělení zón vlivu Západ asi nezasáhne. Mohli jsme jen doufat, že si některé získané svobody uchováme.

Nebyly mezi kněžími horké hlavy, které by na ty Rusy nejraději šly?
Kněží byli za těch 18 let vlivu církevních tajemníků dost „zpacifikovaní“. Jistě: byli kněží ve slovech silnější než druzí, ale i jim bylo záhy jasné, že proti tankům se nedá jít s holýma rukama. Krajský církevní tajemník Leo Drozdek začal opět chodit za panem biskupem, kouřil mu pod nos jednu cigaretu za druhou, nechal si nalívat a dostával se skutečně do ráže. Tlačil na pana biskupa Hloucha, aby napravil „chyby“ roku 1968.

Jaké třeba?
Do Sepekova na poutní místo dal už před tím církevní tajemník kněze, který měl se svou hospodyní dítě. Náboženskému životu tam takový kněz velice škodil. Pan biskup takové případy z dřívějška napravoval.

Jak jste na biskupství reagovali na tlak, aby se poměry vrátily před rok 1968?
Ostrý dopis nám napsal sám místopředseda Krajského národního výboru neboli nadřízený krajského církevního tajemníka. Já nakoncipoval odpověď: „Vážený pane místopředsedo, k vašemu požadavku musíme říci, že v roce 1968, stejně jako dříve, byla všechna překládání konána se souhlasem a podpisem krajského církevního tajemníka. Prosím obraťte se na něho.“ Čili jsme mu to hodili na hlavu. Tajemník doslova zuřil.
V březnu 1968 se bouralo kolaborantské Mírové hnutí katolického duchovenstva; v paláci Charitas na Karlově náměstí jsem byl tehdy osobně přítomen. Hned v roce 1969 začali tuto organizaci církevní tajemníci obnovovat, užili pro ni jen jiné jméno – Pacem in terris. Jednou byl u pana biskupa Hloucha církevní tajemník Leo Drozdek a zapomněl si tam svůj zápisník. Ihned jsem to postřehl a prolistoval ho: byly tam jeho plány spolu se jmény kněží, kteří mají být kvůli Pacem in terris osloveni. Jména jsem si opsal a vrátil zápisník na místo. Druhý den jsem začal ty kněze objíždět: „Drozdek vás má na seznamu. Názor pana biskupa znáte.“ Takové a podobné „hříchy“ jsem měl na svědomí. Když se komunisti vrátili do sedla, nemohli mi je zapomenout. Bylo pak snadné mě v roce 1971 vyhodit.
Pan biskup Hlouch mi ještě před svou smrtí napsal, že je na něho vyvíjen velký tlak, aby mě přeložil, protože jsem prý pochovával matku krále Šumavy, udělal jí slavný pohřeb, na který přišli i Němci. Ano, přišli tam, to je pravda, jak jsem jim v tom ale mohl zabránit? A proč vůbec? Přeložili mě tedy do farnosti Lažiště. I můj osud z té doby ukazuje, jak rehabilitace komunistického režimu pokračovala.