Svůj handicap si nikterak nepřipouštějí

Vydání: 2004/6 Handicapovaní, 9.9.2004, Autor: Radek Gális

ŽIVOTNÍ OSUDY DVOU KNĚŽÍ
"Před šestatřiceti lety jsem stál tady na kopci, díval se směrem k Budějovicím a říkal si - Pane Bože, do jaké tramtárie jsi mě to poslal?" vzpomíná stále s úsměvem třiaosmdesátiletý farář František Martin Vích z Dobrše na Strakonicku v Pošumaví. Za rok už odtud nechtěl. Zdejší kraj i lidé mu přirostli k srdci, stejně jako on přirostl sem.


Táta Martin, jak jej mnozí farníci nazývají, je znám nejen dobrým srdcem, ale i pomalou chůzí o dvou berlích, s nimiž se belhá několikrát denně do schodů dobršské fary. "Co jiný zvládne za pár minut, mně trvá třeba půl hodiny," přiznává. Proto se občas začátek nějaké mše zpozdí, ale místní lidé jsou na svého faráře zvyklí.

URANOVÉ LÁZNĚ
Komunisté v padesátých letech Martina Vícha na sedm let zavřeli. Pracoval v uranových dolech, v roce 1954 přežil zával. Na otce Martina spadl tehdy kámen, život mu zachránil spoluvězeň Babíček z Hostýna. Jindy zase otec Martin zachránil život někomu jinému. Za zdravotní stav otce Martina nemůže jen pobyt v kriminále. "V dětství jsem měl tuberkulózu kostí, tak jsem se tři roky léčil. V kriminále a v dolech se pak můj zdravotní stav zhoršil. Po propuštění jsem pracoval v komunálních službách jako zahradník, a tahle práce mému zdraví taky nepřidala," dodává.

Koncem šedesátých let napsal dopis generálu Josefu Pavlovi, budoucímu ministru vnitra. "V padesátých letech jsem s ním totiž seděl na cele. Dělil se o všechno. Když dostal od manželky třeba sedm kostek cukru, tři a půl mi dal. Tak jsem mu napsal, že jsem před rokem požádal o duchovní správu, a nevím, kde žádost skončila. Do měsíce jsem měl dekret na Dobrš," vzpomíná farář Vích.

PŘÁTELSTVÍ O HOLÍCH
Život ve studených chodbách barokní fary není jednoduchý. Otec Martin tu míval na výpomoc mladší spolubratry nebo muže na civilní službě, pomáhají i mnozí další. Přesto ho někdy v zimě, unaveného po hodinových objížďkách zavátými okreskami, napadá, aby všeho nechal a odešel na odpočinek, na který má přes dvacet let nárok. "Jenomže bych se těžko loučil. Lidé a kraj mi přirostli k srdci," přiznává Martin Vích.

Mezi jeho přátele patřil i nedávno zesnulý Luboš Voleník z Nejvyššího kontrolního úřadu. "Znali jsme se už z totality," říká farář Vích. "Měli jsme oba ty dvě hole, to nás sbližovalo. Rád sem za mnou jezdil, měl tu svou postel. Pomáhal mi, jak to jenom šlo. Moc mě bolelo, že odešel. Byl jsem mu na pohřbu. Podívejte se, jak dlouho už je mrtvý, a stále nemohou do jeho úřadu najít tak čestného člověka."

FASÁDA ZA KRIMINÁL
Před dvěma lety zazářily zdi dobršské fary novotou. "Dostal jsem nějaké peníze za ty roky v kriminále," přiznává Martin, ale dodává, že oprava stála nakonec víc, než jaký byl rozpočet. "Abychom ušetřili, otloukali jsme fasádu sami. Pomáhali mi tady asi jen tři lidi," říká smutně. "Za totality se sešlo třeba i čtyřicet lidí a ptali se, co uděláme. Dneska už to nejde."

Také letos má Martin Vích spoustu plánů. "Chtěli bychom ještě dokončit opravy kalvárie v Česticích. Tamější kostel potřebuje opravit střechu a fasády. Musíme dát dohromady i kapličky křížových cest," vypočítává. Výtah na dobršskou faru ale pořídit nechce. "Už to nestojí za to," usmívá se unaveně. "Síly ubývají. Mému předchůdci bylo devadesát let. Bydlel na faře dole. Jestli stihnu opravit spodní místnosti, přestěhujeme se dolů i my. Jenže to chce nové podlahy a opravit kamna."

Otec Martin neví, jestli všechno stihne. "Letos už umřeli Reinsberg, Kadlec, odchází jeden za druhým," vypočítává. "A co já s pochroumanýma nohama?" Po svých zkušenostech si myslí, že ve farnostech by mělo být v současné době všechno živější. "V totalitě jsme dělali, co jsme mohli. Bydlel tady se mnou na faře chromý Jirka Charvát, byl to také vysvěcený kněz. Měl jenom sirotčí důchod, což bylo pár peněz. V posteli pletl svetry, dělal obrázky ze slámy. Živořili jsme, ale bylo to dobré," vzpomíná otec František Martin Vích.

NA STARTOVNÍ DRÁZE
Zatímco P. Vích uvažuje o konci své kněžské dráhy, Jan Serafim Smejkal OCarm je kousek za její startovní čárou. Dvaatřicetiletý rodák z Velkého Meziříčí, u něhož byla diagnostikována vrozená deformace horních končetin, působí od loňského podzimu jako farář v pražské Liboci, kde se o tamější farnost sv. Fabiána a Šebestiána starají karmelitáni.

"To, že se fyzicky nějak liším od svých vrstevníků, jsem si vůbec neuvědomoval nebo si to nepřipouštěl," říká P. Smejkal. "Kolikrát jsem si později říkal, jak to musí být těžké, když se ze zdravého člověka stane handicapovaný, který se dennodenně setkává s problémy, s jejichž vyřešením si neví rady. Mou výhodou bylo, že jsem si už od narození na svůj handicap zvykal a naučil se s ním žít nebo aspoň hledat cestu, jak některé věci vyřešit. Určitá hrdost, že všechno dokážu sám, ve mně byla od začátku, a navíc byla živena nebo kontrolována ze strany rodičů." S kamarády se zúčastnil téměř všech klukovských her, hrál kopanou i hokej, jezdil na kole. "Jenom kamenem jsem nedohodil tak daleko jako ostatní," podotýká. Že je ,jiný´, si uvědomoval hlavně v okamžiku, kdy si prohlížel své fotografie.

ŽIVOT V ZÁVĚTŘÍ
Poslední rok mateřské školy a první třídu strávil v ústavu pro postižené děti v Brně na Kociánce. "Tam jsem byl skutečně - jak se říká - mezi slepými jednookým králem. Ty děti na tom byly mnohem hůř než já. Žili jsme tam v takovém závětří, kde se na děti nekladly moc vysoké požadavky. Druhou třídu jsem už navštěvoval ve svém rodišti - tam jsem si začal uvědomovat, jak mě spolužáci pozorují, a začal vnímat narážky na svůj tělesný stav. Patří to k dětství, nebylo to nic zlého, ale přesto jsem brečíval a chtěl se vrátil zpátky na Kociánku. Naštěstí rodiče všechno zvládli a zůstal jsem mezi zdravými dětmi. Zpětně si uvědomuji, že kdybych do patnácti let žil v ústavní škole, tak bych se dneska bál přejít sám přes silnici," vypráví bratr Serafim. Právě rodičům a jedné vychovatelce je vděčný za to, že strávil život v běžném prostředí, a ne někde v ústavu. "Myslím si, že to, jak se rozhodli, byl pro mě obrovský vklad do života. Před více než dvaceti lety nebyla integrace postižených dětí mezi ty zdravé vůbec běžná. Teď už to není takovou vzácností."

POSTIŽENÝ MUSÍ PODAT RUKU
Jak o sobě bratr Serafim říká, má sebevědomí zdravého člověka. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy začal chodit do Domova Svaté rodiny (kde jsou lidé s kombinovanými vadami), jenž sousedí s konventem libockých karmelitánů. "Jako handicapovaný jsem od zdravých lidí občas vnímal jejich snahu: musím mu pomoci, musím kolem něj chodit jakoby po špičkách. Najednou jsem se v této situaci ocitl sám. Potřeboval jsem od postiženého člověka podat pomocnou ruku, abych k němu přistupoval naprosto svobodně," uzavírá karmelitán.

P. František Martin Vích se svatebčany

Snímek Radek Gális

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay