Vydání: 2012/45 Přijíždí svatý Martin i do Francie?, 6.11.2012, Autor: Aleš Palán

Tito lidé zůstávají v chudobě, v zajetí bludů a pověr, trpí nemocemi a podvýživou, o vzdělání (jak je chápe evropská civilizace) nemůže být ani řeč. Mladý kněz se nakonec po mnoha peripetiích s místními spřátelí, poradí jim, jak lépe uspořádat společenský život i jak stavět bytelnější chýše. Naučí je hygieně i vzít pero do ruky. A – v neposlední řadě – od něj vůbec poprvé vyslechnou Boží slovo.

Tento model zůstával po mnoho století statický, neměnil se. Jen ty pustiny byly čím dál odlehlejší a palmou mučednictví bylo ozdobeno víc a víc hlasatelů evangelia. Úcta a obdiv patří všem misionářům, kteří opustili své pohodlí a vydali se, ozbrojeni jen Kristovou láskou, do nebezpečí. Udělali obrovský kus práce. Dnes je však tento model minulostí.

Optikou toho malého poloostrova na samém západě Asie – tedy z Evropy – to tak někdy nevypadá, ale tou nejzásadnější změnou, kterou svět prošel ve 20. století, byl pád koloniálního systému. Ještě před necelým stoletím „patřil“ skoro celý svět Evropanům. Velká Británie, Francie, Španělsko a další evropské země měly své kolonie po celém světě.

Německo kolonie mělo, ale bylo jich relativně málo. Nové území se pokusilo získat právě ve východní Evropě. V Tichomoří byla situace obdobná: také Japonsko toužilo vlastnit a vykořisťovat své kolonie. Vypukla válka. Jejím důsledkem ovšem nebylo nové přerozdělení kolonií, nýbrž zhroucení celého systému. Samostatnost získala Indie, mnoho dalších států v Asii, celá Afrika… Svět se změnil.

Model tradičního misijního působení popsaný v úvodu tohoto článku nevyřčeně předpokládal, že oním mladým úspěšným misionářem je běloch. A že kráčí po území, které jiní běloši předtím zabrali pro sebe. Ve 20. století se situace proměnila. Nové státy, které nabyly (relativní) svobodu a jejichž obyvatelé přijali křest, chtěli praktikovat svou víru po svém: mít vlastní církevní hierarchii, mluvit skutečně svým jazykem, slavit liturgii tak, aby odpovídala jejich naturelu.

Misie pochopitelně existují dál. Jen misionář, který chodí mezi lid, už velmi často nemá bílou kůži. A naopak: čím dál častěji tento muž chodí mezi bělochy. Situace se otáčí.

Starý misijní model navíc často předpokládal, že misionář přicházel do divočiny, a to z pozice jakési vyšší kultury. To snad platilo například v rovníkové Africe, ale rozhodně ne v Číně nebo v Japonsku. Šiřitelé křesťanství zde nalezli kulturu mnohdy starobylejší a v některých ohledech i rozvinutější, než z jaké sami vyšli. Tento fakt dodnes někteří křesťané z „tradičních zemí“ plně nepřijali.

Hlásání Božího slova nemusí být automaticky spojováno s předáváním životního stylu. Evropa už ostatně není tím kontinentem, který stojí na špici vývoje – což platí v umění, politice i ekonomice. Misie dnes nemají být automaticky spojovány s pomocí „zanedbaným oblastem“. Kristova slova se dnes šíří i v zemích, jež jsou hospodářsky silnější než krizí zmítaná „stará dobrá“ Evropa. To ovšem pochopitelně neznamená, že bychom neměli dál otevírat své peněženky pro pomoc oblastem, které jsou na tom skutečně špatně.

 Členové řádu oblátů, těchto specialistů na misie v nejtěžších oblastech, charakterizují své poslání lapidárně: „Ježíš řekl: Jděte do celého světa. A my jsme poslechli.“ Misie skutečně stojí v samém zárodku křesťanství, jsou jeho nedílnou součástí. Každý křesťan by měl být svým způsobem misionářem – vydávat svědectví o životě ve víře svému okolí a šířit poselství evangelia.

V našich zeměpisných končinách máme takové misijní poslání usnadněné v tom, že Česká republika je jednou z krajin, kde se setkáváme s nedůvěrou k církvím. Každý z nás tedy může oslovovat „nevěřící“, šířit Boží slovo. Ne každý to umí, ne každý to dělá… Shodnout se na tom, že i Česko je svým způsobem misijním územím, a nechat to celé na farářích, ale rozhodně nestačí.

Mnoho Čechů patřilo v minulosti k úspěšným misionářům. I dnes působí řada kněží a dobrovolníků na jiných kontinentech. Pro účely této dvoustrany jsme oslovili Mons. Karla Fořta, který jako mladý misionář působil v ještě francouzském Alžírsku, a P. Václava Klementa, který je celosvětovým salesiánským „šéfem“ přes misie. P. Klement jezdí pracovně po celém světě. Když jsme s ním tento materiál připravovali, zastihli jsme ho po e-mailu v Japonsku – shodou okolností ve stejné zemi, kde půlstoletí působil další misionář, filozof a pedagog, jezuita P. Ludvík Armbruster. V rozhovoru s ním hledáme kořeny i budoucnost misijního poslání.

Předpokladem úspěchu každé misie je mluvit jazykem jejích posluchačů. Tím se nemyslí jen znalost „domorodého“ jazyka či dialektu. Jinak se mluví s mladými lidmi na ulici, odlišně se hovoří ke vzdělancům. Misionář se pokouší „stát se“ tak trochu svými posluchači. Jen tak může být úspěšný. Jak dosvědčuje příběh P. Pavla Procházky, neplatí to jen v Brazílii, ale i mezi českými Romy. A ti nežijí pouze na Šluknovsku, kde se jim P. Procházka spolu se svými pomocníky věnuje.

Ano: Česká republika potřebuje misionáře. Tím intenzivněji platí, že je jím každý křesťan. Alespoň by jím měl být.