Stručné desatero dětské bohoslužby

Vydání: 2007/12 Muži a ženy v kostele, 20.3.2007

Mše z pohledu dítěte? Mnozí v našich kostelích mají jasno: jedni si zastesknou po dobách, kdy oni vychovávali své děti, další si postěžují na nepochopení celého okolí – vždyť přece děti do kostela patří. Ostatní lidé mohou být vůbec rádi, že je v kostele živo.

Jako kněz jsem někde uprostřed těchto skupin a sám (nemaje děti, což mi také někteří již připomněli) si s tím moc nevím rady. Přesto se pokusím sepsat deset bodů, které by mohly pomoct nám všem při hledání cesty k tomu, aby účast na mši děti bavila a ostatní aby neměli pocit, že se váha liturgie pomalu přesouvá z pozornosti na Krista k pozornosti na děti. Přitom budou muset od svých postojů ustoupit asi obě pomyslné strany již léta přetřásaného sporu.

1. Co je nedělní mše? Z podstaty nedělního shromáždění věřících vyplývá skutečnost, že má jít o společné slavení eucharistie farnosti; a do ní patří stejnou mírou dospělí, mládež, děti, ale i starci a nemocní lidé. Nedělní liturgie by tedy měla být postavena tak, aby do ní byly v rámci možností vtaženy všechny skupiny (takže nejen pro děti, ale také nejen pro dospělé, bude to fuška!). Specializované bohoslužby (pro děti, ale třeba i pro intelektuály) tedy mají místo asi spíše v jiné dny než v neděli.

2. Zavazují rubriky? Kdyby nezavazovaly, byly by asi zbytečné. Ten, kdo ale rubriky bude číst pozorně, snadno zjistí, že mu na nejednom místě v průběhu mše nejen dovolují, ale přímo ho vyzývají, aby kněz některé pasáže či úvody k jednotlivým částem mše přizpůsobil přítomnému shromáždění či aktuální situaci. Rubriky tedy zavazují, ale neměly by svazovat. Možná by stačilo si je lépe nastudovat (to je spíše výtka nám kněžím).

3. Kdy děti pozdravit? V okamžiku, kdy si uvědomíme, že tam jsou. Promiňte nám, že jsme si ještě moc nezvykli na to, že dnešní děti chtějí rozumět všemu (a často mnoha věcem také „rozumějí“, i když po svém, lépe než dospělí). Bez zbytečného natahování proslovů bych je tedy mohl pozdravit na úvod mše, v některé části promluvy (třeba ke konci), ale i na závěr mše, než se zase rozejdeme domů.

4. Jak čtou děti? Především rády. Většinou i hezky (zejména když se jedná o dítě, ke kterému máme vztah). A když jim to nevyjde, tak musíme být chápaví, vždyť jde o dítě. Tady bych chtěl připomenout, že to, o čem teď mluvím, není bohoslužba slova, ale Slova. A na čtení biblických čtení mají být vybíráni lidé velmi pečlivě. Nejde totiž pouze o přečtení, ale také o ohlašování Božího Slova. A to je svěřeno dospělým. Při hlubším přemýšlení nad čteným Slovem zjistíme, že je nejen komické, ale i nepatřičné, aby desetiletý hoch či o rok starší dívka ohlašovali dospělým například něco z listů sv. Pavla.

5. A co přímluvy? No vida! Neříká Ježíš něco právě o tom, že andělé dětí předkládají jejich prosby nebeskému Otci? Je tedy nejvyšší čas přestat používat někdy kostrbaté, nic neříkající „oficiální“ přímluvy, a třeba již v týdnu rozdat dětem přímluvy na nejbližší neděli. Nebo je částečně nechat prosit i na vlastní úmysly.

6. Kdo může přinášet obětní dary? Také ve vaší farnosti to jsou většinou ti samí lidé? Nejdříve nikdo, a pak vystartují z lavice notoricky známé tváře. Tehdy si řeknu: Zaplať Pán Bůh za to, že se vůbec někdo našel a nemusím pro ten chléb a víno s vodou jít doprostřed kostela sám. Ale čím dál tím častěji sním o tom, že bych každou neděli požádal jednu rodinu o službu: reprezentují přece živou farnost. Kdyby se to povedlo, pak by třeba táta nesl obětní misku, syn konvičku s vodou, dcera konvičku s vínem, máma by mohla se ženskou pečlivostí vzít vše, co by bylo ještě zapotřebí. A kdyby se přidala i babička na vozíčku, tak by mohla v průvodu přinést... něco za rodinu, třeba kytku na oltář? Vždyť to nemusejí být pouze dary, které na stolek připravil kněz či kostelník!

7. Umí se děti modlit? Možná lépe než my dospělí. Už dlouho se chystám pozvat je k sobě v okamžiku, kdy položím misku s proměněným chlebem a kalich s proměněným vínem na oltář. Zatímco ostatní vstávají, mohly by děti vytvořit kruh kolem oltáře a spolu se mnou (podle chutě a okolností se třeba i držet za ruce) se modlit Otče náš... My se tu modlitbu často sice modlíme správnými slovy, ale mám za to, že při pohledu na děti, kterým nedělá problém být spolu s úplně cizími dětmi u oltáře, si možná konečně i my uvědomíme, že ten „Otec náš“ je opravdu náš, a nejenom můj či naší rodiny.

8. Co to je znamení pokoje? Nejenom podaná ruka, ale i úsměv, láska v srdci, pohoda, vstřícnost. Takže to může být způsob, jak děti opět „vrátit“ rodičům. Jako posly pokoje a lásky, kteří přijmou laskavé (a nejen formální) podání ruky od pana faráře (kaplana či monsignora) a odevzdají ho pak tetě Růženě v předposlední lavici, strejdovi v druhé řadě, co tak falešně zpívá, a nakonec i mámě, tátovi, bráchovi či kamarádovi, který se styděl přijít dopředu.

9. Je křížek na čelo přijímáním? Zde vedeme my kněží diskuse, zda dávat křížek v době, kdy ostatní přijímají Ježíše v podobě chleba (nebo pod obojím). Já mám za to, že ano. A to nejen dítěti. Touží-li někdo po osobním kontaktu s Ježíšem a věří-li, že jej kněz právě nyní drží v rukou, dovolte maličkým (a nejen jim), ať přijdou k němu. To spíše více vysvětlujme (rodiče, babičky, kněží, katecheté) rozdíl mezi svatým přijímáním a křížkem, aby se jednou ta touha „být u Ježíše“ proměnila v touhu „mít Ježíše v srdci“.

10. Napomínat děti během bohoslužby? Jednoznačně. Tak dobře, aby to nevyznělo tak příkře: spíše je usměrňovat. Ani v kostele nezapomínejme, že úkolem rodičů je děti vychovávat. A k výchově patří určování mezí a trpělivé (někteří rodiče si opravdu zaslouží můj obdiv a hlubokou úctu) vysvětlování, proč teď máme být zticha a proč nikdo (ani dospělý) neběhá po kostele a nekřičí na své kamarády. Na utišení, přebalení či nakrmení těch menších by mělo být (tam, kde to jde) vyhrazeno místo, aby bylo shromáždění co nejméně rušeno.
A teď mě ještě napadají další body a možnosti. Existují eucharistické modlitby pro mše s dětmi, dětská píseň na závěr mše či bibliodrama... A především existuje láska. Bude-li dítě v kostele v neděli cítit lásku od přítomných a nejen chlad posluchačů, bude se tam rádo vracet. I když mnoha věcem nebude rozumět a mnoho věcí z toho, co jsem napsal, bude z různých důvodů trochu jinak.
P. MILOŠ SZABO


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay