Stávkující dělník byl nebezpečnější než kolaborující kněz

Vydání: 2010/11 Politické procesy 50. let, 10.3.2010, Autor: Aleš Palán

S ostravským historikem Vojtěchem VlčKem nahlédneme v následujícím rozhovoru do zákulisí komunistických monstrprocesů. Ačkoliv začaly až v roce 1950, předcházelo jim zatýkání hned po únoru 1948. Inspiraci k nim pak nenajdeme nikde jinde než v Moskvě. Teror směřoval vůči všem společenským vrstvám, v bezpečí se neměl zřejmě cítit vůbec nikdo. Přesto lze říci, že režim vnímal katolickou církev jako jednoho z největších „nepřátel.“ Ve vězení nebo v internačních táborech skončily stovky kněží, řeholníků a řeholnic i laiků.

Proč byl první úder, co se monstrprocesů týče, veden právě proti katolické církvi? České země v roce 1950 přece už nemůžeme nazývat baštou křesťanství.

Procesy proti církevním hodnostářům nezačaly „na zelené louce“. Po únoru 1948 jim předcházelo masové zatýkání čelních politiků, poslanců a aktivistů demokratických stran, procesy s příslušníky armády (generálové Píka a Janoušek) a protinacistického odboje (major Nechanský, generál Kutlvašr), Orla a Sokola. Útok na katolickou církev znamenal z pohledu komunistického režimu snahu zlomit posledního potenciálního „ideologického nepřítele“, k němuž se dle tehdejších statistik alespoň formálně hlásilo 76 % občanů – mezi nimi i mnozí řadoví příslušníci KSČ, případně jejich rodinní příslušníci.

Souhlasil byste s tvrzením, že nejsilnější tlak byl namířen proti řádům a řeholím? Proč tomu tak bylo?

Řády a především řeholníci byli vnímáni komunisty jako nejpevnější opora církve. Vadila jim na nich jejich semknutost, poslušnost vůči řádovým pravidlům, představeným v zahraničí a také vůči papeži. Trnem v oku byly komunistickým představitelům čilé kontakty řeholníků se zahraničím, komunitní život, nošení řádového oděvu a odolnost vůči pokusům získat je pro podporu režimu. Po únoru 1948 navíc některé kláštery pomáhaly, zvlášť v pohraničí, osobám, které utíkaly přes hranice nebo se skrývaly před zatčením Státní bezpečností. (Do roku 1950 bylo za tuto pomoc odsouzeno kolem padesáti řeholníků.) Rovněž počet řeholí nebyl zanedbatelný – v českých zemích působilo v roce 1948 26 mužských řádů a kongregací s 1 633 členy a 32 ženských řádů a kongregací se 7 643 členkami.

V čem ostatně byly jednotlivé řády a kongregace pro komunistickou diktaturu (nebo snad komunistickou ideologii?) tak nebezpečné?

Každý ve své typické činnosti. Mnohé řehole totiž aktivně působily na veřejnosti – režimu vadila vydavatelská činnost a intelektuální působení dominikánů a jezuitů, práce s mládeží u salesiánů, sociální práce u františkánů, misie a správa poutních míst u redemptoristů či premonstrátů, působení ženských řeholí ve školách a nemocnicích. Největší teror tehdejšího režimu (nenávistná kampaň v tisku a nejvyšší počet odsouzených) směřoval opakovaně proti tradičně v českém prostředí démonizovaným jezuitům, o něco méně vůči salesiánům. U ženských řeholí pak represe směřovaly proti sestrám Panny Marie Jeruzalémské (odpor proti sestrám řádu Německých rytířů), boromejkám a dominikánkám.

Církve protestantské procházely přece jen o něco menšími úskalími. Byl v tom nějaký komunistický záměr typu „rozděl a panuj“?

Vzhledem k tomu, že protestantské cír- kve byly roztříštěné, výrazně méně početné (8,7 % evangelické církve, 7,7 % církev čsl. husitská) a měly svá vedení v republice, bylo pro režim mnohem menším problémem je ovládnout a získat jejich vedení k vstřícnému postoji a podpoře své politiky. Symbolem takového postoje byl teolog J. L. Hromádka. Ve vedení protestantských církví nebyly osobnosti typu arcibiskupa Josefa Berana. To však nezastiňuje skutečnost, že s katolickými kněžími byly vězněny i desítky evangelických pastorů, duchovních církve československé husitské a tisíce poctivých věřících těchto církví, kteří se odmítli smířit s omezováním (náboženské) svobody. (Právě v kriminálech se rozvíjely první opravdové ekumenické vztahy.) Tvrdě postihováni byli i příslušníci adventistů a svědků Jehovových.

Co bylo skutečným smyslem monstrprocesů? Šlo primárně o likvidaci potenciálních odpůrců, nebo o snahu ovládnout společnost strachem?

Obě snahy se spojovaly. Likvidace špiček (v případě církve především biskupů a představených řádů či jednotlivých domů, z řad laiků pak intelektuálů a aktivistů) sloužila k oslabení a rozbití struktury. Prezentace monstrprocesů v mediích (noviny, filmové týdeníky, rozhlasové přenosy, knižní podoba) či masová účast ve velkých sálech připomínající divadlo sloužily pak k zastrašení většiny. Například monstrproces s představenými řádů o Velikonocích 1950 měl vyvolat „hněv pracujícího lidu“ a posloužit jako záminka k likvidaci řeholí.

Za mřížemi skončili nejen kněží, ale i literáti, vědci, vojáci, sedláci, dokonce i hokejisté. Proč tak široký záběr?

Režim hledal nepřátele ve všech společenských skupinách, napříč třídami či politickým nebo světonázorovým spektrem. Největší počet odsouzených pocházel překvapivě z řad dělnické třídy a rolníků. Stávkující dělník byl nebezpečnější než kolaborující kněz. Samozřejmě demokratičtí politici, odbojáři, vojáci, intelektuálové nebo kněží jsou nebezpečím pro jakýkoliv totalitní režim, nejen komunistický.

Byly procesy skutečně inspirovány a řízeny z Moskvy, nebo šlo alespoň částečně o domácí produkt?

Domácí režiséři monstrprocesů z řad soudců, Státní bezpečnosti a obranného zpravodajství se učili podobně jako v ostatních lidovědemokratických zemích od sovětských poradců. Proto také hlavní monstrprocesy realizovala poměrně úzká skupina osob; byly souzeny u Státního soudu, případně u jeho vojenského kolegia.

Dalo by se říct, že některé oblasti Československa byly justičním terorem postiženy více a jiné méně? Například dvě z největších „kauz“ – Babice a Číhošť – byly zinscenovány na Vysočině. Byl v tom záměr, nebo šlo o náhodu?

Justiční teror postihl republiku napříč jejími kraji, samozřejmě nejvýznamnější kauzy byly souzeny u Státního soudu v Praze a Brně. To, že některé oblasti byly postiženy více a jiné méně, je iluzorní, spíše se o perzekuci v těchto regionech ještě příliš nepíše a jednalo se spíše o stovky odsouzených jednotlivců nebo malé skupiny. Jistá specifika v případě perzekuce ovšem souvisí i s národnostním složením oblastí (vysídlené Sudety) a s politickou a zaměstnaneckou strukturou – například hospodářské procesy se konaly na Ostravsku, procesy s Orly na jižní Moravě atd. Vysočina byla samozřejmě postižena velmi citelně, což bylo dáno zdejší silnou religiozitou, velkým počtem soukromých zemědělců a tradicí odboje. Řeholníci, kněží, aktivní laici ale vadili v Plzni, Liberci i v Opavě.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti postupně dochází k politickému „tání“, nové procesy už nejsou inscenovány. Proč v této zrůdné praxi komunisté nepokračovali? Neosvědčily se snad monstrprocesy v jejich očích?

Politický teror zasel mezi občany strach a obavy o vlastní život. Iluzi o šťastných zítřcích vystřídala deziluze, či dokonce projevy nespokojenosti – například stávky dělníků po měnové reformě v roce 1953. Paradoxem monstrprocesů bylo, že v letech 1953–1954 skončili na lavici obžalovaných a následně na šibenici i mnozí jejich strůjci – generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, šéf Obranného zpravodajství Bedřich Reicin či velitel StB Osvald Zavodský. V roce 1956 došlo k projevům tání v Sovětském svazu a také k liberalizaci poměrů v Polsku či Maďarsku. Komunistické lágry tady opouštěly desetitisíce politických vězňů a byl kritizován kult osobnosti J. V. Stalina a některé jeho praktiky. V takovéto atmosféře by další monstrprocesy u nás komunistický režim zcela zdiskreditovaly. Navíc je možno konstatovat, že výše zmiňované skupiny oponentů režimu byly v této době už v emigraci, v kriminále či jinou formou umlčeny. Nebylo tedy potřebné proti nim organizovat další monstrprocesy.

Pokud měla nová politická garnitura důvod v procesech nepokračovat, proč nepropustila ty dříve uvězněné? Většina se dostala domů na amnestii až v roce 1960, jiní dokonce až v hloubi šedesátých let.

Československé komunistické vedení se obávalo podobného uvolnění poměrů jako v okolních zemích a na rozdíl od sousedů udržovalo velmi konzervativní linii. Povstání v Maďarsku ho v tomto kurzu jen utvrdilo a diskuse o kultu osobnosti Stalina nebyla u nás v podstatě připuštěna. Politickým vězňům byly většinou pouze sníženy tresty, ale masovější propuštění se opravdu konalo až v roce 1960, kdy věznice opustilo na amnestii zhruba 5 500 politických vězňů. Komunistický režim ve druhé polovině padesátých let naopak rozpoutal novou sérii politických procesů, tentokráte už bez masové kampaně – šlo o procesy například proti kněžím, řeholníkům, soukromým zemědělcům. Dalším paradoxem je, že i po amnestii v roce 1960 zůstávaly v kriminále tři tisíce muklů, a navíc byli (často znovu) zatýkáni řeholníci (v letech 1960–1963 jich bylo odsouzeno 126) nebo členové Křesťansko-demokratické strany.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay