Spousta věcí jsou zakořeněné předsudky

Vydání: 2011/3 Jednota křesťanů, 12.1.2011

Když přijdete do evangelického kostela, shledáte tu při bohoslužbě v naprosté většině případů faráře v černém taláru. A bohoslužba bude mít ráz poměrně vzdálený liturgii v katolickém kostele. Leč přestává to být pravidlem. Narazit můžete také na duchovního v bílé albě se štolou v barvě příslušného liturgického období a i samotný průběh bohoslužby zřejmě bude katolickému srdci bližší. Je nutné předeslat, že to u našich bratří evangelíků není hlavní proud nebo masivní trend. O tom, co je to Coena – evangelická liturgická iniciativa, jsme hovořili s jedním z jejích členů a příznivců, chrásteckým evangelickým farářem KARLEM ŠIMREM.

Jak byste Coenu představil čtenářům KT?

Je to platforma v rámci evangelické církve, jejím podtitulem je „evangelická liturgická iniciativa“. Jako hlavní cíl má úsilí o obnovu duchovního, liturgického a svátostného života v evangelické církvi. Hlásí se k ní i lidé z jiných církví.

Jak by obnova měla vypadat?

Jsou to věci viditelné, které se týkají bohoslužby. Usilujeme o obnovu klasických bohoslužebných prvků, aby to nebylo shromáždění s duchovní přednáškou a písničkami. Má mít svou dynamiku, dramaturgii, svůj obsah, který se nevyjadřuje jenom kázáním, ale i dalšími symboly. Za tímto viditelným je ještě podstatná obnova vyznání naší církve, které vychází z  reformačních kořenů, ale i z toho, co je společným dědictvím křesťanských cír- kví – tedy z dědictví prvního tisíciletí nerozdělené církve.

K tomu viditelnému patří i fakt, že se českobratrský farář převléká z černého taláru do bílé alby?

Talár vlastně nemá nic společného s bohoslužbou, je to oděv akademický nebo trestajícího soudce. Alba vyjadřuje křestní víru, víru ve vzkříšeného Krista. Proto se nám spolu se štolou v patřičné liturgické barvě jeví jako vhodnější. Liturgická roucha, svíčky, výzdoba – to jsou všechno věci, které se snadno můžou stát hračičkářstvím nebo módou. Nesmí ale ztratit souvislost s tím, co to znamená. Chceme ukazovat, co má tato změna vyjadřovat, tedy svědčit o hlubších významech. Usilujeme o častější vysluhování Večeře Páně, což v církvi není obvyklé. Ke klasickým otázkám, k nimž směřujeme a které klademe, patří například otázka svaté Večeře Páně jako svátosti a jak jí rozumět.

A jak jí chcete rozumět?

Celistvě. To se totiž ztrácí – když se z toho dělá třeba jenom nějaká připomínka, památka něčeho, co se odehrálo před dvěma tisíci let. Těch rozměrů vidíme víc: slavnost nové smlouvy, slavnost Kristovy skutečné přítomnosti ve svátosti. Ptáme se také po tom, co je církev, jaké je poslání faráře a kdo vlastně farář je, co je to ordinace. Diskutujeme jednotlivé prvky bohoslužby, jako je vyznání vin, vyznání víry, přímluvy a podobně.

Jak jste přijímáni u vás v církvi?

Samozřejmě různě. Řada duchovních si uvědomuje, že tu nějaký deficit existuje, a s vděčností čerpají z toho, co se snažíme nabízet a zpracovávat. Na druhé straně samozřejmě také narážíme na lidi, kteří iniciativu považují za zradu skutečného evangelictví, což je takový ten klasický zápas o identitu. Pokud však identitu zakládáme na tom, že nosíme černé taláry a naše bohoslužba je sendvič povídání, písniček a modliteb, spíš ji to ohrožuje.

Oku katolíkovu bude asi lahodit, když si přečte, že se zabýváte skutečnou přítomností Krista ve svátosti. Obvykle totiž panuje představa, že evangelíci v něco takového nevěří…

A jsme u praktického ekumenismu. Z mé zkušenosti ze společných modliteb, setkání a besed vyplývá, že spousta věcí, které si myslíme „o těch druhých“, jsou velmi často hluboko zakořeněné předsudky. Není snadné předsudky překonávat, protože je lehké mít ty druhé zaškatulkované: evangelíci vysluhují Poslední večeři Páně jenom jako vzpomínku a tečka. Jenže ono to tak docela není a dokážu si představit, že pak může být těžké zjišťovat, že ten evangelík vlastně taky věří v Kristovu přítomnost ve svátosti a že i její vysluhování je pro něj důležité. Ve chvíli, kdy se ukazuje, že v důležitých věcech věříme v podstatě stejně, se teprve vyjevuje absurdita rozdělení církve.

Myslíte, že se katolíci a evangelíci někdy spojí i „u oltáře“?

To doufám, ale spíš se zabývám tím, co by se pro to mohlo udělat. Prvně ty druhé poznat a překonat předsudky. Druhým krokem, do něhož se nikomu nechce, je obrácení a ochota změnit se. Chceme po těch druhých, aby se změnili, ale musíme se chtít změnit i my sami. Necítím se posuzovat tento stav za katolickou stranu, ale za tu evangelickou se mi zdá, že k tomu ochota schází. Spíš čekáme, až co katolíci. Některé věci budeme muset znovu otevřít, posoudit tradici. Dokud k tomu nenajdeme odvahu a ochotu, těžko se něco změní. Budeme jen čekat, až druhá strana udělá nějaký krok.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay