Špatné umění může být překážkou na cestě víry

Vydání: 2011/19 Maria v umění, 6.5.2011

K dobrému umění patří, že do jisté míry dráždí. Podle NORBERTA SCHMIDTA z Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK je totiž vždy také podnětem k novému pohledu na svět i na vlastní víru. Hovořili jsme s ním o proměnách mariánských zobrazení během staletí i v poslední době.

Postava a příběh Panny Marie patří ke stálicím křesťanského umění. Co je podle vás na nich nejvíce inspirativní?

Maria jako první člověk, který do svého života přijal Krista, se logicky stala vzorem pro každého opravdového křesťana. Dějiny křesťanského umění do plné krásy a nejmenšího detailu rozvinuly například motiv Mariina citlivého a starostlivého mateřství, v našem prostředí tak geniálně ztvárněný ve vánočních písních Adama Michny z Otradovic. Stejně tak na sebe vzala Panna Maria podobu První dámy, za niž bojují rytíři a pokládají za ni svůj život. Ne nadarmo jsou francouzské katedrály zasvěceny Naší Paní. Mnišská tradice zase vidí zřetelně kontemplativní stránku Mariina života, kdy Matka žije ve skrytu a ústraní s tajemstvím svého Syna v srdci. Všechny tyto a další podoby, tak bohatě rozvinuté křesťanskou kulturou, však mají svůj počátek v textech Písma – mimochodem, to je také nádherný literární umělecký text, jenž je prvním zdrojem každé zdravé úvahy o Panně Marii.

Vyhovuje ještě staré mariánské umění citlivosti dnešního člověka, nebo je na umělcích každé doby obraz Matky Boží neustále svým současníkům nově zpřítomňovat?

Přiznám se, že mně samotnému chvíli trvalo bohatosti Mariina obrazu plně porozumět a odhalit jeho podstatné prvky pro svou vlastní cestu víry. Pro dnešního člověka jsou staré mariánské obrazy bez potřebného vysvětlení už bohužel často stejně nesrozumitelné jako mnohá díla současného výtvarného umění. Dobré umění – ať už staré, nebo nové – zkrátka vyžaduje i určitou námahu a též zprostředkování, abychom mu porozuměli.

Jak je tomu s mariánskou inspirací v umění dnes? Trvá ještě její obliba? A které dnešní mariánské tvůrce nebo díla bychom neměli přehlédnout?

Jedna věc je průmyslová výroba tolik populárních devocionálních sošek a obrázků. Ale možná bych nebyl tak přísný – i já mám jeden takový „kejček“ na psacím stole. Mám ho spojený se svou prababičkou, která mi ho přivezla ze Svaté Hory, když jsem se narodil. Nicméně je nutné si jasně uvědomit, že to není umění. Druhou stránkou otázky je překotný vývoj umělecké tvorby ve 20. století – a nejde jen o logický odklon od figurální malby v době objevu fotografie. Příklad, který se v tomto vývoji nachází kdesi uprostřed, je nádherné zobrazení Panny Marie s Ježíškem od Henriho Matisse v Růžencové kapli dominikánek ve francouzském Vence. Umění také objevuje zcela nová média, jako je film či tzv. videoart. A Maria z tohoto úhlu pohledu z umění určitě nemizí, dokonce se tu a tam její různé obrazy pozoruhodně rozvíjejí: například Pasoliniho Maria z filmu Evangelium podle Matouše nebo její rozmanitá ztvárnění z dalších velkých ježíšovských filmů 20. století. Jako příklad umění zcela současného bych rád připomněl práce Američana Billa Violy, předního světového tvůrce videoartu. V jeho pracích The Greeting (Pozdravení, 1995) a Emergence (Vynoření, 2002) je postava Marie velice zřetelně a hluboce přítomná. Viola netvoří pro církev, jeho jméno plní účastí návštěvníků přední světové galerie, nicméně je to možná jeden z nejduchovnějších současných umělců. Ostatně všiml si toho i papež Benedikt XVI. a pozval Violu na poslední velké vatikánské setkání s umělci do Sixtinské kaple.

Jak může umělecké dílo – obraz, socha, stavba… – doplnit zkušenost víry a jaká řešení se zde nabízejí těm, kdo umění „nerozumějí“ nebo je neobvyklá nová zobrazení dráždí, či dokonce urážejí?

Nové dobré umění vždy do jisté míry dráždilo, a to už v době gotiky či baroka. Nikdy s ním nebyli všichni hned spokojeni. Umění je v západní tradici i určitým podnětem k jiné perspektivě, k novému pohledu na svět a vlastní víru; může přiblížit pokoj a krásu Boží, ale také nutnost změny smýšlení, což je často docela bolestné. Neexistuje jednoznačný recept. Aby nešlo u církevního umění o věc propagandy, na to zná křesťanská tradice jen jedinou osvědčenou cestu a tou je péče o co nejvyšší kvalitu současné umělecké práce a dostatečný čas pro hlubší rozhovor opravdových umělců a opravdových teologů. Pokud to není možné, je někdy i lepší se umění prozatím úplně vzdát a „nedělat ho“ za každou cenu. Špatné umění může být totiž na cestě víry i překážkou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay