Vydání: 2010/33 Solidarita, 10.8.2010, Autor: Aleš Palán

Ten charizmatický černovlasý elektrikář zprvu určitě netušil, že právě on bude stát na počátku rozpadu celého obrovského komunistického bloku. Když se v srpnu 1980 stal vůdčí postavou nezávislých odborů, šlo mu v prvé řadě o zlepšení pracovních a životních podmínek svých kolegů-dělníků. Spustil však lavinu, která už nešla zastavit.

Ten muž se jmenoval Lech Wałęsa. Nezávislé odborové hnutí Solidarita se stalo první masově podporovanou politickou silou, která se v sovětských satelitech postavila komunistické zvůli. A co je důležité: přes vzrůstající represe, zatýkání, mučení a zabíjení ve svém boji vytrvala. Bez polské Solidarnośći by dost možná pád železné opony přišel mnohem později než v roce 1989. Za svou svobodu jsou tak obyvatelé střední a východní Evropy vděčni právě těm lidem, kteří v Polsku před třiceti lety zvedli hlavu. Polští dělníci vyšli do ulic už v roce 1970, jejich protesty byly ale komunistickou mocí záhy potlačeny. O deset let později zvolili nespokojení pracující jinou strategii: podniky, v nichž pracovali, obsadili a vyhlásili zde okupační stávku. Prim v odporu proti moci hrály gdaňské loděnice, avšak během léta 1980 zachvátila vlna stávek celé Polsko. Požadavky už nebyly jen hospodářské (stop drahotě, volné soboty, lepší pracovní podmínky…), ale i politické (právo na stávku, přístup církve a odborů k hromadným sdělovacím prostředkům, propuštění politických vězňů…). Plnou podporu protestům od počátku vyjádřila katolická církev. Tvářemi a symboly odporu se kromě odborových předáků stali i tzv. kaplani Solidarity, kteří stávkujícím poskytovali duchovní, organizační i hmotnou podporu a do obsazených podniků denně chodili sloužit mši svatou. Solidarita se ustanovila v létě 1980. Spolu s Výborem na ochranu dělníků (KOR) založeném již v roce 1976 a zejména statisíci odvážnými Poláky slavila první vítězství hned na konci srpna, kdy vystrašené úřady přistoupily na požadavky stávkujících. Na jaře 1981 měla Solidarita 10 milionů členů a komunistická strana se rozhodla hrát vabank. Pár dní před Vánoci, 13. prosince 1981, vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav. O tomto kroku se v Polsku dodnes živě diskutuje. Výjimečný stav a stanné právo na jedné straně zabránily vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země (podobně jako v srpnu 1968 v Československu), ale tanky se v ulicích stejně objevily – sice ne ruské, nýbrž polské. Výjimečný stav vedl k desítkám zabitých, letům útlaku a hospodářskému úpadku celé země. Solidarita ve svém boji vytrvala. I z podzemí organizovala stávky, vydávala noviny a letáky, podporovala rodiny zatčených. Ten boj trval deset let, až v rámci Gorbačovovy perestrojky vedl na jaře 1989 k tzv. jednáním u kulatého stolu. Solidarita byla opět oficiálně povolena a mohla se účastnit polosvobodných voleb. Ve hře byla tehdy třetina míst v parlamentu – a Solidarita získala úplně všechny. Předsedou vlády se stal bývalý politický vězeň Tadeusz Mazowiecki. Lech Wałęsa, který mezitím v osmdesátých letech obdržel Nobelovu cenu míru, se stal v roce 1990 polským prezidentem. Solidarita se jako jednotné politické uskupení ve svobodné společnosti rozpadla, názory jejích představitelů se diferencovaly, nicméně svou úlohu splnila beze zbytku. Všechny osobnosti Solidarity se bez výjimky hrdě hlásí ke katolické víře. Wałęsa nevynechal mši ani v nejvypjatějších chvílích pod dohledem ostře nabitých pušek, katolický intelektuál Mazowiecki působil jednu dobu jako šéfredaktor polského Katolického týdeníku. Nebylo to jen zvolení Jana Pavla II. papežem, co poskytlo Polákům duchovní oporu. Mezi stávkujícími se pohybovala celá řada kněží, fary a kostely se staly přirozenými centry odporu. Bez nich by nebyla Solidarita tím, čím se stala: legendou protikomunistického odboje a důkazem, že s pravdou a vytrvalostí lze zvítězit i ve zdánlivě ztraceném boji.