Smlčí-li pravdu spisovatel, lže...

Vydání: 2011/2 Jaroslav Seifert, 4.1.2011, Autor: Martin T. Zikmund

Jeho pohřeb v půli ledna 1986 hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ho státní orgány sešněrovaly, jak se dalo. Státní rozloučení se konalo v Rudolfinu, církevní v břevnovské bazilice sv. Markéty a v rodinném kruhu pak ještě u rodinné hrobky v Kralupech nad Vltavou. Ve všech třech případech byla státní i veřejná bezpečnost v pohotovosti. Proč měl po zuby ozbrojený komunistický režim strach ze starého básníka?

Jaroslav Seifert spatřil světlo světa v první podzimní den prvního roku 20. století na pražském Žižkově. Zatímco jeho katolicky věřící maminka ho vodila na bohoslužby ke sv. Prokopu na Žižkově, jeho sociálně-demokraticky „vyznávající“ otec ho zase brával s sebou na stranické schůze. Už ve 20. letech začal mladý Seifert pracovat jako žurnalista, a to nejprve jako člen partaje v komunistickém tisku. V roce 1929 byl však spolu s dalšími šesti literáty vyloučen z KSČ kvůli jejich protestu proti bolševizaci strany, když se k veslům dostali „karlínští hoši“ v čele s Klementem Gottwaldem. Na rozdíl od většiny tehdy protestujících kolegů-umělců se Seifert do strany už nikdy nevrátil. Zároveň poměrně brzy dosáhl toho, oč už předtím jako avantgardní umělec usiloval: jeho poezie se stala široce rozšířenou, populární či snad lze říci i lidovou v tom nejlepším slova smyslu. Seifert přitom své poezii nekladl žádné hranice – týkala se přírodních úkazů, proměny krajiny, ženské krásy, maminky, Prahy a dalších míst, k nimž ho poutal citový vztah, ale i vzpomínek na jeho zesnulé druhy, maličkostí a prostých, všednodenních skutečností. A skládal také verše k obrazům a kresbám – například Mikoláše Alše a Josefa Lady. Svou poezií se rovněž dotýkal národních témat. Politicky nejznámější se stala Seifertova sbírka Osm dní (později přiřazená ke sbírce Přilba hlíny), kterou reaguje na smrt prezidenta T. G. Masaryka. Sepsal ji ve dnech mezi jeho úmrtím a pohřbem. Do paměti většiny národa se tehdy vryla zejména báseň To kalné ráno. Vlasteneckou poezií reagoval básník na mobilizaci, na válečnou trýzeň i na květnové osvobozování. Za války napsal též svůj Vějíř Boženy Němcové. Začátkem 50. let proti němu vedla komunistická propaganda oficiální kampaň kvůli jeho údajnému pesimismu. Seifert to tehdy odskákal zejména za svou sbírku Píseň o Viktorce. Dlouho ho však umlčet nemohli, byl příliš známý a oblíbený. Už v roce 1954 získal Státní cenu za svou sbírku Maminka (ilustrovanou v prvním vydání Jiřím Trnkou), na kterou lidé stáli fronty v knihkupectvích. I v těchto letech se na besedách se čtenáři otevřeně hlásil k tomu, že není komunista.

BÁSNĚ A PERSHINGY

„A právě dnes chtěl bych říci: Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť věřte, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce, že jsme ani nebyli svědomím sebe samých,“ vyslovil se odvážně na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže,“ zdůraznil v téže řeči. Jaroslav Seifert se zároveň v té době spolu s Františkem Hrubínem zasazoval za propuštění vězněných literátů. V roce 1969 byl zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů a tuto funkci zastával do roku 1970, než byl tento svaz rozpuštěn a nahrazen novým. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Když v roce 1984 jako první (a zatím jediný) český spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu, komunistický režim zareagoval se značnou nervozitou. Seifert, tehdy ležící v nemocnici, dostal od státu zvláštní dar: dva estébáky v bílém plášti, kteří hlídali a kontrolovali, kdo může za básníkem k jeho lůžku přijít a kdo ne. Dokonce i nejbližší rodina byla legitimována a zapisována. V novinách se o udělení Nobelovy ceny objevovaly jen stručné informace. Jiřina Šiklová v samizdatu pod pseudonymem popsala, jak vnímali tabuizování právě oceněného básníka zahraniční reportéři, kteří v našich knihkupectvích nikde neviděli vystavené Seifertovy fotografie ani jeho knihy. Jeden z nich se prý vyslovil takto: „Chápu, že se musí utajovat informace o raketách, ale básně a pershingy, to je snad něco jiného!“ Postoj režimu k Seifertovi vyjádřil pregnantně Alois Volkman: „Hlas básníkův nebylo žádoucí slyšet, pouze odpouslouchávat.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay