Služebník bojovný i "neužitečný"

Vydání: 2012/16 "Čtěte Korán!" vyzývají radikální muslimové, 18.4.2012, Autor: Jan Paulas

„Vidím a uznávám, že jsem neprávem užíval způsobů soudcovských tam, kde jsem měl být pouhým pozorovatelem, a že jsem svévolně zasahoval do věcí, které přesahovaly mé síly a zkušenosti, takže jsem působil jen zmatek…“ Tato kající slova napsal Jaroslav Durych koncem čtyřicátých let. To už žil v ústraní a veškeré boje, které předtím podstoupil, se staly minulostí. Vždyť i doba byla jiná. Když před padesáti lety 7. dubna 1962 umírá, jeho jméno je stále na listině zakázaných autorů.

Pocházel z katolického rodu brusičů drahokamů, jehož členové byli zvoníky, kostelníky či vůdci náboženských procesí. Jeho životní pouť započala 2. prosince 1886 v Hradci Králové, ovšem velmi záhy přišel o oba rodiče. Nejdříve odešla matka (1892) a její smrt děti hluboce zasáhla. Jaroslav Durych ve své knize Vzpomínky na mládí píše: „V jednom pokojíku visel na stěně černý kříž s vyřezávanými listy; tělo Kristovo bylo natřeno hnědě. Byl-li otec v poledne doma, modlil se před tímto křížem s dětmi nahlas Anděl Páně. Děti při tom vždycky myslely na matku a měly slzy v očích.“

Po matčině smrti žil Jaroslav u strýce v Libčanech u Hradce Králové a na dalších místech. Záhy umírá i otec (1897) a Jaroslav je dán babičkou z otcovy strany na studia s podmínkou, že se stane knězem. Po prvním ročníku na královéhradeckém gymnáziu přechází do příbramského, kde se stane chovancem „knížecího arcibiskupského chlapeckého semináře v Příbrami pod Svatou Horou“. V úlu hochů se ale necítí dobře. V sextě půjčí svému kamarádovi Renanovy Apoštoly a pan prefekt na to přijde. Renan byl autorem skandální knihy o Ježíši Kristu, a tak v knihovničce seminaristy nemělo jeho jméno co pohledávat. Aby druhé nenakazil, byl Jaroslav nakonec z konviktu vyloučen. V té době ale už stejně pošilhával po vojenské uniformě. „Babička byla rozezlena, ale přes to stále přesvědčena, že hoch knězem bude,“ vzpomíná Durych. Teprve když mu přijde z Vídně z ministerstva války zpráva, že mu bylo uděleno vojenské lékařské stipendium ke studiu na lékařské fakultě, babička „poznala s hrůzou, že všecka naděje je marna“.

ZBOŘTE TEN POMNÍK!

Záhy po získání doktorátu vypukne válka a Durych se stává lékařem na haličské a italské frontě. Tento válečný prožitek i následný vznik samostatného státu se stanou klíčovými mezníky jeho dalšího života. Po vzniku ČSR je krátce zubním lékařem v Přerově a od roku 1919 znovu vojenským lékařem 
– nejdříve v Užhorodě, odkud se touží dostat pryč, až nakonec po Olomouci zakotví v Praze. A právě jako vojenský lékař má Durych dvakrát na krku kárná řízení. Neprovinil se však nedbalou lékařskou péčí, nýbrž ostrým perem. Ve svých článcích totiž veřejně kladl velmi provokativní otázky přímo Masarykovi, tedy jako vojenský důstojník svému vrchnímu veliteli.

Už v roce 1919 píše Durych své Výstražné slovo k českým básníkům, jehož tón předznamenává autorovo budoucí směřování. Vydává je vlastním nákladem coby leták a jedná se o jeho první ostrý výpad proti politickým stranám. Durych sice nadšeně uvítal vznik samostatného státu, ale brzy se stává jeho neúnavným kritikem, resp. celého liberálního pojetí prvorepublikové demokracie. Jako významný představitel nastupující katolické generace literátů (byl v úzkém kontaktu se Starou Říší, Demlem, olomouckými dominikány aj.) vyniká bojovností a ironií vůči všemu, co prvorepubliková společnost pokládala za posvátné.

Asi největší skandál vyvolá svým článkem Staroměstský ryňk (1923), v němž vyzývá ke zbourání Husova pomníku na pražském Staroměstském náměstí. Před Durychovým domem se tehdy dokonce srotil dav lidu a vytloukl „zrádci národní věci“ okna. Článek mu vyšel v lidoveckých Lidových listech, kde do té doby publikoval a s nimiž se na dlouho tímto článkem rozloučil. Durych byl totiž neméně ostrým kritikem lidovecké partaje a politického klerikalismu vůbec. Pro své psaní si nejdříve základá vlastní časopis Rozmach a po jeho zastavení zákládá v roce 1928 známý časopis Akord. Redigoval ale i další tiskoviny nebo řídil knižní edice (v nakl. Kuncíř, Vyšehrad).

MNICHOV JAKO BOŽÍ TREST?

Zmíněná kárná řízení skončila pro Durycha nakonec dobře – to druhé bylo dokonce vzápětí zastaveno patrně samotným Masarykem, u něhož se za Durycha přimlouval Karel Čapek (viz článek Michala Pehra na str. 5) – ten Čapek, s nímž jinak vedl Durych v tisku dlouholeté polemiky, které vyvrcholily známým sporem o španělskou válku. Právě na příkladu obou mužů lze nejlépe ilustrovat dobovou atmosféru i nesmiřitelnost obou táborů, jichž byli Čapek a Durych neoficiálními představiteli.

Navzdory svým provokacím nebyl Durych za první republiky žádným umlčovaným či přehlíženým autorem. Kromě jiných litarárních ocenění získal nakonec i to nejvyšší – Státní cenu za literaturu (1930) za román Bloudění.

Mnichovská dohoda 1938, kapitulace po mobilizaci národa a konec první republiky jsou šokem také pro Durycha, který byl celoživotním odpůrcem liberální demokracie a který krátce předtím vyzdvihoval ochotu přinést heroickou oběť na oltář národa. „A tak nyní chrlí jedno obvinění za druhým a volá po revizi většiny dosavadních hodnot, protože Mnichov, to je podle jeho soudu ‚zřejmý zásah Prozřetelnosti božské, která dopustila trest na všechny národy pro jejich nepravosti‘,“ (Jaroslav Med). Nejdále se pak ve svém hněvu nechal Durych unést v článku Očista duší v listopadu 1938, v němž ostře a nenávistně odsoudil T. G. Masaryka – ač ho přímo nejmenoval, každému bylo jasné, o kom mluví. Tento článek měl ovšem pro autora osudný dopad – po roce 1945 byl jedním z hlavních důvodů jeho literární izolace a nařčení z kolaborace. Ještě v roce 1947 je vyšetřován za jiný svůj „proněmecký“ článek Jablko sváru z léta 1938. Nicméně pravda byla taková, jak upozorňuje Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Michova, že od počátku roku 1939 už Durych nepublikoval žádný politicky motivovaný článek. Začátkem téhož roku byl také odvelen do předčasné penze v hodnosti podplukovníka. Za války naopak vzniká jeho román Služebníci neužiteční oslavující mučednictví jezuitských misionářů v Japonsku.

ŽIVOT V ÚSTRANÍ

Jaroslav Durych na rozdíl od jiných katolických literátů (Zahradníčka, Renče, Kostohryze, Knapa, Braita a dalších) nebyl komunistickým režimem vězněn, měl „pouze“ jako autor zmizet z české literatury. V těchto letech izolace píše nejen jednu ze svých nejlepších knih Boží duha, která mohla vyjít až posmrtně roku 1969, ale částečně reviduje i své životní postoje. Aspoň to naznačuje jeho nepublikovaná úvaha Včera a dnes, z níž jsou vzata úvodní slova a kde také píše: „Kořen mých omylů a chyb tkvěl v jakési myšlenkové svévoli, která mi zkreslovala obraz duše národa… Dokonce jsem považoval duši národa za něco, nač mám jakési spolumajetnické právo, a chtěl jsem toto domnělé právo rozšiřovat na úkor druhých. A bylo třeba dlouhé doby trpkých zkoušek, abych poznal, jaká to byla pošetilost… Přeji si, aby můj příklad byl poučením pro všechny, kteří chtějí předbíhat úradky Boží.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay