Slangu potřebuješ rozumět. Ale použít ho nesmíš

Vydání: 2009/13 Vzdělávání kněží, 24.3.2009, Autor: Jiří Macháně

Součástí vzdělání kněží je mimo jiné schopnost orientovat se v sociálním a kulturním prostředí, v němž působí. Hovoříme o tom s děkanem KTF UK profesorem Ludvíkem Armbrusterem SJ.

Vzdělávání kněží nemůžeme chápat jako proces završený ukončením vysokoškolského studia – vzdělávat se musí celý život. Pro vás jako pro člověka, který strávil téměř 50 let v Japonsku, to platilo jistě dvojnásob.

Pro nás evropské misionáře bylo prvotní seznámit se s tolik odlišnou japonskou kulturou a osvojit si jazyk hlouběji než jen ve školském slova smyslu. Pochopení jazyka je nutným stupněm k pochopení mentality. V Japonsku například nejsou žádné sociální sankce proti opilosti. Když je někdo v Evropě pozván na večeři a opije se, bylo to naposledy, kdy ho pozvali. Když se někdo opije v Japonsku – a to i tak, že leží pod stolem – řeknou: „Tomu se u nás líbilo!“ A pozvou ho i příště. Když jsem byl rektorem kněžského semináře v Tokiu, musel jsem seminaristům vysvětlovat, že katolický kněz se neopíjí. Jeden můj německý spolubratr na malé misijní stanici byl chatrného zdraví a jednou své japonské hospodyni řekl: „Dnes mi není dobře, nějak mě omluvte, nemůžu nikoho přijmout.“ Tohle je delikátní věc: V japonštině jsou podobné omluvy velice transparentní – když se někdo omlouvá, že mu není dobře, říká tím vlastně, že dotyčného nechce vidět.

To zřejmě souvisí se strukturou jazyka, který má hned několik stupňů zdvořilosti.

Ano. Nicméně tenkrát měl ten jezuita celý den pro sebe. Když se pak hospodyně ptal, co těm lidem říkala, odpověděla mu: „Důstojný pán je úplně opilý, nemůže vás přijmout.“ To přišlo Japoncům pochopitelné a neurazili se. Takový přístup krátkodobě funguje, ale v prostředí církve má pochopitelně své meze. Bez adaptace v kulturním prostředí jiné země jsou ovšem tyto aspekty nerozklíčovatelné. Základní otázka pro nás misionáře zněla: Které japonské kultuře se chceš přizpůsobit? Té literárně klasické před 500 lety, nebo dnešní? Na něco podobného si musí zodpovědět i kněz v České republice. Církev svatá má dlouhý dech, určité formulace, na nichž jsme se sjednotili před staletími, s námi setrvávají. Avšak jsou srozumitelné pouze těm, kteří v tom prostředí vyrůstali.

Po ukončení semináře se tedy novokněz musí učit chápat prostředí kolem sebe podobně jako misionář v Japonsku.

Nejlepší by bylo, kdyby se styk se živou postkřesťanskou společností mohl pěstovat už na fakultě. Japonští ne-křesťané si stěžují, že se jim do našich kostelů těžko vchází, protože u nich máme příliš vysoký práh (to je jedno japonské sousloví). S něčím podobným se ale setkáváme i tady. Měli bychom si připomínat slova našeho Pána: I vy, kteří jste zlí, dovedete dávat dobré dary svým dětem. A když vás prosí o chléb, nenabídnete jim kámen. – Pokud se nebudeme opravdu snažit, může se stát, že budeme někdy rozdávat spíš kamení… Tohle by si bohoslovci potřebovali uvědomit už v semináři a rozvíjet to pak po celý svůj život. Proto se mi zdálo dobré, když konvikt, takový nultý ročník semináře pro adepty, kteří katolickou praxi nezažívali doma, byl v Litoměřicích – v prostředí bezvěreckého pohraničí. Pak byl konvikt z finančních důvodů přesunut do Olomouce. Přijde mi to škoda: Kde mají ti, kdo budou pracovat v odcizeném postkomunistickém prostředí, načerpat potřebné zkušenosti?

Mně se velmi dobře komunikuje s kněžími, jejichž povolání bylo pozdní a kteří mají takových zkušeností vrchovatě.

Aleš Opatrný v nadsázce říká, že nejlepší kněží jsou strojaři (on sám je inženýr-strojař). Něco na tom je. Na druhé straně se těžko dohání život z víry, který se učí malé dítě od své mámy. Pokud se někdo setká s křesťanstvím například ve třiceti letech, může mít problémy. Podobně je to s jazykem: Když jsem pronikal do americké angličtiny, říkali mi: „Slangu potřebuješ rozumět. Ale nikdy ho jako cizinec nesmíš použít, vždycky šlápneš trochu vedle.“

To by se dalo zobecnit i pro pozici kněze v sekularizované společnosti: Měl by rozumět chování kolem sebe, ale sám by se tak chovat neměl.

Jistě: Lidi od kněze očekávají, že jim něco přinese, avšak že nebude jeden z nich, že nebude tím, kdo rovněž tápe.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay