Setkání v tichu se sebou samým není jednoduché

Vydání: 2011/48 Ticho, 23.11.2011, Autor: Jiří Macháně

Začíná advent, vstupujeme do období, v němž lidé více než kdy jindy hledají ticho a prostor pro usebrání a modlitbu. Každoročně slýcháváme debaty o rušivých koledách v supermarketech, hluku světa, který odvádí od adventní přípravy (nejen) na Vánoce. V tomto tématu se chceme zamýšlet nad hledáním ticha a jeho blahodárným působením na člověka. Stranou pozornosti nezůstane ani pravý opak ticha: hluk, který zahlcuje a škodí. O tom všem jsme na úvod hovořili s psychologem JAKUBEM HUČÍNEM.

Proč některý zvuk vnímáme jako hluk?

Aby byly zvuky jakožto smyslové podněty člověku příjemné, musí mít určitou kvalitu a musí jich být tak akorát. Příjemné zvukové podněty musí mít nějakou melodii, musí být rozmanité. K melodickým zvukům zcela zásadně ovlivňujícím lidskou psychiku patří třeba hudba. Hudbě dává člověk dokonce přednost před mluveným slovem. Melodické zvuky působící relaxačně jsou zvuky přírody – ptačí zpěv, šumění lesa. Hluk melodii nemá, je chaotický. Ne každý hluk musí být produktem civilizace. I vlnobití moře i vodopád způsobují hluk. Všimněte si, že v blízkosti vodopádu nebo příboje nevydržíte dlouho. A to už vůbec nemluvím o hluku způsobeném civilizačními faktory, ten bývá ještě horší – často proto, že je spojený ještě s prašností, zápachem, smogem.

Proč někomu přijde dětský pláč a žvatlání jen jako neškodná kulisa a jiného člověka dokáže odrovnat tak, že se chová jak pominutý? Příklad: dítko takto se projevující v kostele.

Myslím, že dětský pláč opravdu hlukem není, tedy pokud nejde o několikahodinové souvislé řvaní. Podrážděné reakce na dětské žvatlání nebo pláč jsou podle mého názoru spíš projevem neurotického prožívání dospělého člověka. Když se na takového člověka, který se při dětském žvatlání projevuje jako pominutý, podíváte zblízka, pravděpodobně zjistíte, že vyvádí jako pominutý kdykoli, kdy je něco jinak, než si představuje. Bohužel je takových neurotických lidí v kostelních lavicích víc než dost.

Jsme obklopeni neustálým zvukem, často hlukem. V našem prostředí prakticky absentuje ticho. Jaký to má vliv na naši psychiku?

Ono je v našem životě příliš mnoho podnětů, jsme přesyceni vjemy všeho druhu. Samozřejmě nás to stresuje a vyčerpává. Všimněte si, kolik lidí ve svém volném čase z prostředí přesyceného vjemy utíká – na chalupy, do přírody. Tam ovšem na druhé straně narážejí na to, že si nevědí rady s tichem, nejsou na ně zvyklí. A tak si pomůžou rádiem, televizí a do tichého prostředí zase trochu toho civilizačního hluku nanosí. Přiměřené množství vjemů člověka rozvíjí, přemíra naopak ubíjí. Představte si, že byste byli vystaveni trvale nějakému pachu anebo byste se stále dívali na televizi či do počítače (což je realita mnoha lidí) – není pochyb, že by vás to unavovalo. Stejně tak je to se sluchovými vjemy. Pokud jich je příliš mnoho nebo je jim člověk vystaven trvale, organismus to zatěžuje a vyčerpává. Je sice fakt, že je schopen si na větší množství sluchových vjemů do určité míry zvyknout (třeba lidé bydlící v okolí rušných komunikací nebo blízko letiště), ale hluk na člověka působí, i když si ho neuvědomuje. Začne pociťovat vnitřní napětí, je nervózní, podrážděný a postupně se může propracovat i k neurotickým projevům.

Proč je důležité umět se zastavit, ztišit, usebrat?

Smyslové vjemy k nám přicházejí z vnějšku, stimulují nás a rozvíjejí. Člověk orientovaný ale jen na podněty přicházející z okolí bude žít nutně povrchně – bude na ně jen reagovat, ale z něho samotného nebude vycházet nic vlastního. Proto také vždy, když se chceme dostat k sobě samým a uvědomit si, co se děje v hlubině našeho nitra, úplně spontánně všechny možné podněty z okolí spíše omezujeme. Při modlitbě či meditaci, anebo když si jen tak budeme přemýšlet pro sebe, budeme hledat tiché klidné místo. Ideálním prostředím je příroda – a všimněte si, že lidé přírodu spontánně vyhledávají mimo jiné proto, aby se dostali do kontaktu se sebou samými, se svým prožíváním, a dokonce i s Bohem. Naopak příliš silné vnější podněty nás můžou od vnitřního prožívání odvádět.

Proč se dnešní lidé tichu spíše vyhýbají?

Setkání se sebou samým není jednoduché. Všichni prožíváme spoustu rozporů, vnitřních konfliktů a emocionální nevyrovnanosti. Pro nikoho není příjemné být s něčím takovým v kontaktu. Ruch a hluk nám umožňují hlas našeho nitra nevnímat – a tím pádem nevnímat ani vlastní vnitřní rozpory. Na jedné straně to může být úlevné, na druhé straně takový postoj člověku neumožňuje, aby vnitřně rostl a rozvíjel se.

Co můžeme udělat pro to, abychom dokázali ticho lépe vnímat?

Současná psychologie se hodně zabývá myšlenkou, jak pomoci člověku, aby dokázal žít svůj život opravdu vědomě, aby vnímal, co se v jeho životě děje, aby si to uvědomoval, aby žil „tady a teď“, což se schopností přebývat v tichu úzce souvisí. Dokonce se objevil i odborný termín, který schopnost vnímání sebe sama vyjadřuje – v angličtině se mluví o „mindfulness“. Jde o schopnost žít a uvědomovat si plně přítomný okamžik. Aby toho člověk dosáhl, potřebuje se trénovat ve vnímání všeho, co k němu přichází, rozlišovat, co přichází z venku a co z jeho nitra. Pokud bude vnějších vjemů příliš mnoho, budou se mu slévat dohromady a člověk hlas svého nitra neuslyší. Když ale mluvím o schopnosti uvědomovat si sebe sama a své prožívání, nemám na mysli racionální úvahu – ne to, co se děje v hlavě, nýbrž co člověk cítí ve svém srdci, čeho se dotýkají jeho ruce, co vnímají jeho uši, nos, zrak. Abychom se to učili, potřebujeme být ponořeni do sebe, potřebujeme ticho. Naše smysly jsou vlastně hrozně zakrnělé a nedokážeme je používat, příliš zůstáváme ve své hlavě. A díky tomu se stále zabýváme minulostí nebo budoucností, ale přítomnost nám uniká.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay