Sentimentalita neměla v Petrkově na růžích ustláno

Vydání: 2011/39 Bohuslav Reynek, 22.9.2011, Autor: Aleš Palán

I čtyřicet let po smrti Bohuslava Reynka jezdí do Petrkova u Havlíčkova Brodu mnoho zájemců o jeho grafiky a básně. Místo, kde básník žil, je pro ně zpředmětněním obrazů, které znají z jeho tvorby. Dveře jim otvírají básníkovi synové: fotograf Daniel Reynek a překladatel z francouzštiny Jiří Reynek.

Blíží se kulaté výročí úmrtí Bohuslava Reynka. Je vám tím jubileem tatínkova připomínka čímsi bližší?

Jiří: Myslím, že to nemusí být nic zásadního…
Daniel: My na ta výročí, jmeniny, narozeniny a připomínky moc nejsme.
J: Myslím, že tatínek je tak trochu evergreen. Není potřeba nic křísit, je to dost živé.

Váš tatínek připomínky různých výročí taky zřejmě nijak nepěstoval…

D: Fixace na nějaký den nebo datum opravdu nepodporoval.
J: Bylo to trochu mimo jeho zorné pole. Ani když mu byl někdo hodně blízký, žádné slavení nevedl.
D: Neváhal ani vyhodit věci, které už pro něho byly pasé, třeba nepovedený obraz nebo tisk. Dopisy většinou pálil. Žádnou pietu nevedl.
J: Známý obraz jeho otce, který namaloval už v mládí, měl svůj protipól v portrétu tatínkovy matky. Pak se mu ale přestal líbit a zničil ho.

Tento obraz zlikvidoval už ve zralém věku?

J: Už jsme byli dost velcí. Ani nám se babička na obraze nelíbila, poněvadž měla uříznutou hlavu, ale tatínek měl zřejmě zásadnější výhrady. I tisky, které nebyly úplně podle jeho představ, likvidoval.
D: Což je nakonec normální. Na čem mu záleželo a nepovedlo se napoprvé, to se tisklo ještě jednou. Říkal: „Přetáhneme to kůžičkou.“ Druhý tisk přes sebe se někdy povedl, pěkně se to spasovalo, jindy to bylo ještě horší.

Letos už vyšly dvě knížky o Bohuslavu Reynkovi, chystají se další. Zároveň jsou tatínkovy grafiky na více místech vystavovány. Podílíte se na těchto aktivitách?

D: Na knížkách jsme se podíleli dodáváním podkladů a taky nějakým povídáním, ale moc toho z naší strany nebylo – všechno si to dělali v Kroměříži a Litomyšli víceméně sami. Akorát jsme se jeli podívat na vernisáž již hotové výstavy.

Máte z toho plezír?

D: Nebylo by upřímné tvrdit, že je nám to jedno. Vizuální práce jsou přece dělané proto, aby je někdo viděl. Výstavy tak jen plní svoji funkci.
J: Když je to zdařilé, je to pro mnoho lidí přínosné.
D: Začátkem září byla také otevřena Naučná stezka Bohuslava Reynka – vede přes Svatý Kříž, Petrkov-Lázně, po zelené značce podél potoka Žabince až do Havlíčkova Brodu ke kostelu. Stezku provází cedule s popisky. Na slavnostní zahájení se přihlásila spousta lidí, provázela je mše, vysvěcení stezky, recitace, projevy.

Délka té trasy může být odhadem nějakých deset kilometrů. Naučná stezka Otokara Březiny z Počátek do Jaroměřic má přes padesát kilometrů.

D: Tak to máme ještě co dohánět!

Znamená vyšší četnost různých akcí k připomínce Bohuslava Reynka i vyšší frekvenci návštěv jeho obdivovatelů u vás doma?

J: Ono to tak bylo pořád, o prázdninách víc než v jiný čas. Návštěvy mladých lidí u nás jsou zajímavý fenomén: první mládež chodila za tatínkem už v šedesátých letech, dnes má tato „mládež“ šediny, ale pořád sem nacházejí cestu další mladí. Je to potěšující.
D: Je vidět, že kontinuita zájmu tu existuje. A není udržovaná uměle.

Čím to je, že grafiky a básně Bohuslava Reynka, byť často vycházejí z venkovských reálií, které pro někoho můžou být hodně vzdálené, pořád mladé táhnou?

D: Reagují tím asi na tu povrchnost a prázdnotu, která převládá. Je to taková výhybka.
J: Přitom tatínek má vlnu určité módy, která propukla v devadesátých letech, už za sebou. To byla emoce, která musela trochu opadnout, ale neregistrujeme, že by upadal zájem.

Co vás samotné z tatínkovy práce nejvíc oslovuje? A mění se ty priority v průběhu let?

D: Já mám pořád stejné priority: Rty a zuby, Setba samot, Sníh na zápraží. Líbí se mi, kde tatínek ve své poezii zůstává nohama na zemi. Z jeho grafik mám nejraděj ty drobné záležitosti: krajinné motivy, zvířata…
J: Nedávno jsem našel v katalogu z Kroměříže tatínkovu báseň Zázrak v Káni Galilejské – tu považuji téměř za vrchol toho, co napsal. Je to sevřená báseň, bez velkých emocí. Na mnohé tatínkovy grafiky a kresby máme takový speciální pohled díky vzpomínkám z dětství, je to tedy hodně subjektivní.
D: U tatínka převažovala absence sentimentality. To neznamená, že by tam byl nepřítomný cit. Spíš naopak: cit vlastně sentimentalitu vytlačuje. Sentimentalita v našem domě neměla na růžích ustláno.
J: Tatínek je někdy pastorální a zároveň velice uzemněný. Třeba báseň o mrtvém kotěti: to není žádný sentiment, ale velice tvrdé vidění.

O Bohuslavu Reynkovi se hodně mluví. O vaší mamince francouzské básnířce Suzanne Renaud mnohem méně. Není vám to líto?

D: To je dáno českým prostředím, ve kterém žila a psala francouzsky. V českém živlu byla vždy trošku marginální. A ve Francii se o ní neví a nemluví už vůbec.
J: Každý také neumí francouzsky, takže ji lidi čtou jen v překladech. Tomešovy i tatínkovy překlady jsou dobré, ale pořád jsou to jen překlady.

Neuvažoval jsi, Jirko, o tom, přeložit její básně?

J: Pro mě je vždycky problém překládat poezii se všemi jejími pravidly…
D: Dost lidí, když za námi do Petrkova přijde, se na maminku ptá. A je i dost školských a doktorandských prací, které se jí věnují. Dostupnost jejích básní je ovšem minimální. Zájem o tatínka táhne spíš ta vizuální stránka jeho díla – a tenhle rys v maminčiných pracích chybí.
J: Trochu líto mi to je, protože mamince záleželo na tom, aby ji znali a četli. Tatínek tím netrpěl, byl rád, když o jeho věci byl zájem, ale netrápilo ho, když tomu tak nebylo. Byl tak zaujatý tvorbou, že šel od jednoho k druhému a neohlížel se za sebe. Naopak maminka se o to starala – a tím méně se jí to vedlo.
D: A nějak se jí to nepovedlo…

Co, Jirko, zrovna překládáš?

J: Roberta Pingeta, moderního autora řazeného k Novému románu. Objevil jsem ho docela náhodou. Vyjde to snad ještě letos v Opusu u Kristiny Mědílkové.

Dosud jsi překládal jen autory z tatínkova okruhu – spisovatele, které měl rád nebo překládal již on (Giono, Pourrat, Jammes). Jaké bylo tohle první vykročení mimo?

J: Tak mě to chytlo, že jsem o tom moc nepřemýšlel. Je to trochu hovorová, trochu pouliční franština, která se mi moc líbí. A naše Veronika (dcera Daniela Reynka, provozovatelka nakladatelství Literární čajovna Suzanne Renaud – pozn. red.) snad ještě letos vydá další moje překlady Pourratových pohádek. Tentokrát se svazek jmenuje O píšťalce.

Co ty, Dane, fotografuješ?

D: Málo. Teď v létě vůbec, všechno je zelené, jednobarevné a přesvětlené – tvrdé stíny a tvrdá zeleň mě nelákají. Ale už brzo přijdou podzimní mlhy a pak zimní motivy.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay