Sedlácké statky z papíru a vzpomínek

Vydání: 2019/11 Vatikánské archivy se otevřou, 12.3.2019, Autor: Karolína Peroutková

Bezradnost. Ta nejlépe vystihuje snahu popsat dávný příběh jedné sedlácké rodiny, který se odehrál zkraje 50. let. Dřina do úmoru, vzdor, hrdost a trpkost do konce života. Jak o tomto dnes vyprávět mladým?

 
Workshopy využívají prvky výchovné dramatiky a zážitkové pedagogiky a pracují se vzpomínkami pamětníků zaznamenanými na portálu Paměť národa. Snímek archiv Post Bellum

Rod Mastných hospodařil na Úboči na Domažlicku od poloviny 17. století. Sedlák Josef Mastný, jeho žena Marie a tři synové (Václav, Josef Vojtěch a Jan) spravovali 27 hektarů orné půdy a 8 hektarů lesa. Pracovali tvrdě a poctivě, jejich usedlost byla dobře vedená a vyhlášená po celém kraji. Sledovali moderní trendy v zemědělství – jako první jezdili po obci s traktorem, Josef Mastný spoluzakládal v Úboči kampeličku. Pýchou jeho hospodářství byli koně a chovný hovězí dobytek. Státní hřebčín Písek dokonce u Mastných zřídil plemennou stanici.

Stejně jako mnoho jiných sedláků i oni odmítli vzdát se půdy a zvířat ve prospěch kolektivizace. A podobně jako mnohým jiným i jim byly navyšovány povinné dodávky k nesplnitelné míře. Následoval trest. A protože sedlák Mastný měl ve vsi rozhodné slovo, soudruzi provedli monstrproces. Celou rodinu odsoudili ke ztrátě svobody v lágrech na dlouhá léta a propadnutí majetku. Domů do Úboče se nevrátil nikdo. Za jejich likvidaci nebyl dosud nikdo potrestán.

Tento příběh je jedním z těch, které jsou dobře zapsány, archivovány. Jak ale jeho poselství uchovat a přeměnit tak, aby se alespoň trochu dotkl srdcí i dnešních mladých lidí? O historii naší země totiž svědčí silněji než sebelepší učebnice dějepisu. Jaká slova volit, a hlavně: kde začít?

Co byl grunt a co kolektivizace?

Motyku znají už jen z televize nebo internetu. Vědí, co je farma, ale neznají statek. A slova jako grunt a kulak jsou pro ně zcela neznámá. A nejen to – při snaze oslovit dnešní školáky či studenty je nutné všímat si politického rozhledu. Odpovědnost za jejich vzdělání přitom nese rodina a škola. „Už od dob studia na vysoké škole mě zajímala politická gramotnost žáků a studentů,“ říká Nela Cukrová, která se tématu věnovala ve své bakalářské práci. Spolupracovala také na projektu „Poraď radním“, jehož cílem bylo zvýšit povědomí o lokální politice budoucím prvovoličům na středních školách v celé České republice.

A k čemu dospěla? „Studenty politika moc nezajímala, jen málo z nich mělo aspoň základní znalosti,“ říká. Podstatnější ale podle ní bylo zjištění, jakou klíčovou roli ve vzdělávání mladých hraje ředitel dané školy. „Často jsme potkávali jen ty, kteří se drželi pouze svých osnov,“ konstatuje Nela Cukrová. Nyní pracuje jako produkční v neziskové organizaci Post Bellum (latinsky „Po válce“), která je známá zejména projektem Paměť národa. Má na starosti koordinaci zážitkových workshopů na základních a středních školách, založených na příbězích pamětníků. Ten z rodiny Mastných z Úboče je jedním z nich.

„Setkání se žáky začínáme tím, že jim danou dobu co nejvíce přiblížíme. Vysvětlíme pojmy jako grunt, kulak, kolektivizace,“ popisuje svoji práci Jitka Míčková, která má na starosti metodologii těchto hravých výukových hodin, tzv. workshopů. Ty pomáhají oživovat příběh, který by jinak zapadl v archivech. „Vybereme si jednu či více postav z vyprávění pamětníka a snažíme se ji co nejvíce představit. Děti samy hledají, co ji charakterizuje, jaké má zájmy, jak vypadá jeden den v jejím životě. Pomáhají předem připravené karty postav, fotografie, autentické předměty, nahrávky, dokumenty. V roli dané postavy pak děti samy zažijí i dramatické situace, kdy se musí za postavu rozhodnout,“ přibližuje Jitka Míčková.

V případě sedláka Mastného si děti nejprve postaví celou vesnici a každý pomocí kresby a figurek vybuduje své – různě velké a soběstačné – hospodářství. „Snaží se pochopit motivace jednotlivých aktérů a hlavně náladu ve vsi,“ pokračuje metodička. Lektor z Post Bellum pak hraje roli vedoucího JZD, který ostatní vyzývá ke vstupu. „Děti hned pochopí šance chudých rodin, ale i odpor těch z větších gruntů, kteří spravovali hospodářství po několik generací,“ vysvětluje Míčková.

Tento program je určený pro 8. a 9. třídy základních škol, pro starší studenty je připraven jiný program. Základ je ale vždy stejný – pochopení těch, kteří vzdorovali, ale i sympatizantů, kteří se ale nebránili, či přímo ochotně spolupracovali s režimem.

Otázky života a smrti

Jiným způsobem, jak děti přivést k zájmu o historii, jsou Příběhy našich sousedů – další projekt z dílny Post Bellum. Děti se v roli dokumentaristů setkávají se starousedlíky z okolí, nahrávají jejich životní osudy a sami vybírají, co z vyprávění veřejně představí. Jde o součást výuky moderních dějin. Mladým dokumentaristům pomáhá jejich pedagog i místní koordinátor z Post Bellum, který na celý projekt získává i finanční podporu na místní radnici. Taková regionální propojenost nejenže podporuje vztahy a pospolitost, ale hlavně dokazuje nejdůležitější: děti je opravdu možné přivést k zájmu o historii.

„Oslovujeme spíše pedagogy, kteří by sami do podobných výukových metod ani nevstupovali. U nás ale mají metodickou podporu, kdy celou tíhu ‚práce mimo osnovy‘ nenecháme jen na nich,“ vysvětluje spolupráci Vendula Müllerová, vedoucí projektu. Děti si nakonec i samy volí, jak se získanými vzpomínkami naloží – zda je představí jako rozhlasovou reportáž, divadlo nebo třeba výtvarně. Vše předvedou na konci pololetí při prezentaci, kam pozvou také „svého“ pamětníka. „Dříve jsem se bála, že děti vzpomínky zkomolí, nepochopí a pamětník bude naštvaný. Ale ne, dotyční jsou tak rádi, že se děti ptají! A vznikají mezi nimi i přátelské vztahy, občas se navštěvují a později děti také prožívají, když je pamětník nemocen nebo zemře,“ dodává Vendula Müllerová. Právě zlepšení vztahů ke starším generacím patří mezi hlavní hodnoty projektu.

Příběhy našich sousedů jsou stejně jako výše uvedené workshopy hrou. Zábavnou, ale navýsost poučnou. Představme si školáka, který jimi prošel – celý příběh rodiny Mastných je pak schopen si vyslechnout s jiným zaujetím. A snad i přemýšlet nad otázkou, která strhne každého: Jak by podobnou situaci snášel každý z nás? Sebelepší učebnice dějepisu tuto otázku nenabídne. A ani odpověď.

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 50 10. – 16. prosince 2019

Adventní trh, místo setkání

Adventní období je nejen ve větších městech spojeno s adventními či vánočními trhy. Nejsou zdaleka jen místem nákupu dárků, ale nabízejí prostor k setkání s lidmi…

celý článek


Církev investuje i opravuje

Majetek, který církev získala v restitucích a nevyužije ho, už takřka celý prodala. Většinu z toho, co nyní vlastní, chce využít ke své činnosti – ať už přímo…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek


Po stopách P. Josefa Toufara

O třetí adventní neděli uběhne 70 let od tzv. číhošťského zázraku, který se udál 11. prosince 1949 a je neodmyslitelně spojen s osudem P. Josefa Toufara. Při této příležitosti…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay