Sedá na mladé i na staré

Vydání: 2004/20 Pýcha, 2.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Dva příběhy o pýše
Odříkaného chleba největší krajíc. Pyšné slovo srdce nepromění. I tak by se daly nadepsat následující příběhy ze života...


„Ano, byla jsem pyšná. Nakonec jsem si to uvědomila. Pozdě, ale přece se Pánu podařilo otevřít mi oči,“ usmívá se hořce devětatřicetiletá paní Jolana. „Vyrůstala jsem ve spořádané katolické rodině a měla jsem o životě jasno. Aspoň jsem si to myslela,“ vzpomíná žena. Jak říká, všechno pro ni bylo buď černé, nebo bílé. „Odsuzovala jsem lidi, kteří neměli pochopení nebo se nedokázali postarat o své staré a nemocné rodiče. Neuměla jsem pochopit matky, které se rozhodly jít na potrat, když jim bylo sděleno, že jejich dítě je postižené. Zaříkala jsem se, že bych si nikdy nevzala za muže nevěřícího člověka,“ vypočítává Jolana. „Byla jsem si jistá, že mně by se nic takového nemohlo stát. Já přece vím, co je správné a co špatné. Dnes vím, že to byla pýcha. Ale Pán mě vyškolil. Dal mi ochutnat od všeho. Jak se říká - odříkaného chleba největší krajíc,“ říká Jolana.

V zahraniční firmě, kde nastoupila po vysoké škole, se až po uši zamilovala do svého nového kolegy. „Bylo to zvláštní, vůbec nebyl můj vysněný tip muže, ale já si nemohla pomoci. Ba co víc, jak jsem záhy zjistila, byl to neznaboh jak poleno.“ Dlouho se Jolana snažila odolávat, dokonce se nechala přeložit i na jiné místo. Marně. Po dvou letech se zasnoubili a do půl roku i vzali.

Pak přišla další rána. Jolana otěhotněla, ovšem dítě, které čekala, mělo být podle laboratorních výsledků mongoloidní. Lékaři jí navrhli potrat. Prožila si krušné noci a začala se v duchu omlouvat všem ženám, které tak šmahem odsoudila.

„Nic v životě totiž není jenom černé, či bílé. A nikdo z nás nemáme právo se pyšnit nad jiné. Každý jsme jinak připraveni poprat se s životem.“ Jolana se nakonec rozhodla dítě si ponechat, a to se narodilo zdravé a krásné. I manžel zaznamenal jistou změnu. „Sám sebe už nepovažuje za bezvěrce, ale spíše za hledajícího,“ připouští Jolana. „Jediné, co mi teď dělá starosti, je maminka. Má už svoje roky, a hlavně silnou sklerózu. A věřte mi, či ne, jsou momenty, kdy koketuji s myšlenkou zajistit jí místo v nějakém pěkném penzionu či domově důchodců. Ale snad mi dá Pán sílu, a my to nějak společně i s tou sklerózou zvládneme.“

STRÝC
Aleš byl pro Oskara víc než jenom strejda. Byl to člověk, který mu už jako malému pomáhal odkrývat krásy nového, nepoznaného. To s Alešem jel poprvé vlakem, on ho učil, jak lézt na strom, s ním navštívil jako šestiletý hlavní město – zdolali spolu Petřínskou rozhlednu, pozdravili všechna zvířata v ZOO a nakonec „adoptovali“ Karlův most. „Byly to momenty, na které nikdy v životě nezapomenu, a věřím, že jednou i já dokážu být stejným kamarádem nejen pro své synovce a neteře, ale i - nebo spíš hlavně - pro vlastní děti,“ doufá dnes Oskar. „Řekl bych, že hlavní kvalitou mého strýce bylo to, že se dokázal v uvozovkách ponížit na úroveň dítěte. Přesně věděl, co prožívám, co by mě zajímalo, a hlavně věděl, jak mi to či ono vysvětlit. A to se týkalo také věcí víry. Vysvětlil mi kousek po kousku celou mši, ,učil´ mě modlit se a meditovat. Měl ve mě velkou důvěru. Vzpomínám si, jak říkával - Pán ti nadělil hodně hřiven, a ty bys je neměl promarnit. Strejda byl pro mne téměř ideální a nedotknutelný,“ připouští Oskar. A možná i právě proto bylo rozčarování, které následovalo po letech, tolik bolestivé. Oskar dospěl a začal mít v životě jiné starosti než kam schovat nedojedenou svačinu ze školy či kam vysypat písek z tatrovky. „Začal jsem pochybovat o tom, jak to vlastně mezi mnou a Bohem je. Víra se mi ztrácela mezi prsty a já se ztrácel s ní. A tak jsem vyhledal člověka, který mi vždycky rozuměl a který svou víru žil - strýce.“ Ten se za ta léta, co se neviděli (Oskar byl na studiích), stal jáhnem a vlastně celý svůj volný čas věnoval církvi a Bohu. Patřil prý k velmi horlivým farníkům, bylo ho všude vidět. Jeho reakce však Oskara zklamala. „Z jeho úst jsem najednou neslyšel nic jiného než přísné výroky a odsudky. Nikdy nezapomenu na větu, kterou uzavřel náš krátký rozhovor. Řekl mi: ,Ještě jsi ve víře nedošel tak daleko, abychom se spolu mohli na toto téma přít.´ Jeho pýcha mě odzbrojila,“ říká smutně Oskar. „Věděl jsem dobře, že se ani zdaleka nemodlím růženec jako on, že nechodím denně na mši, že se nestarám o kostel, že neznám pořádně ani Bibli a nepřečetl jsem tolik náboženské literatury jako on, ale to neznamená, že moje hledání je neupřímné nebo že nemám právo se ptát na věci ohledně víry, které nechápu nebo je vidím jinak.“ A tak strýcova reakce měla na synovce přesně opačný účinek. Už nikdy neměl odvahu se ho na něco zeptat; začal hledat odpověď jinde a dnes už do kostela nechodí.

A hlavně pozor na pýchu...

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay