Vydání: 2007/25 Kněží na startovní čáře, 19.6.2007

S určitými předpoklady vést druhé lidi se člověk sice už rodí, ale dobrým duchovním pastýřem se během svého života teprve stává. Jak? Poznáním sama sebe, vymezením si hranic, přiznáním svých slabostí a uvědoměním si nutnosti vlastního duchovního vedení, tvrdí P. Josef Maureder. Zeptali jsme se jej na správné prožívání duchovního povolání.

Jak se v duchovním povolání rozpozná momentální nadšení od opravdové vnitřní touhy po Boží službě?
První měsíce po kněžském svěcení bývají plné nadšení. Mladí kněží se vrhnou na práci, chtějí dělat všechno dobře, ale většinou mají potíž udržet si odstup, dokázat se vymezit. Nechtějí nikoho zklamat, všem se snaží vyhovět. Tady už jsou malinko cítit problémy – je možné, že se nenaučili opravdově pracovat pro Boha, ale snaží se především proto, aby získali uznání druhých.
Dá se to velmi rychle vysledovat podle toho, když člověk dělá něco „příliš“. Například už ve škole se perfekcionalisticky připravuje na všechno, pak ve farnosti něco přespříliš pečlivě chystá, pracuje na drobnostech dlouho do noci. Nebo třeba při setkání s druhými lidmi můžou ostatní pociťovat jeho přílišnou blízkost – psychickou, emocionální i fyzickou. Slovíčko „příliš“ zkrátka ukazuje, že mi jde o mě samotného, pracuji hlavně pro sebe.

Jak má kněz v potížích správně odlišit nesnáze způsobené například vyhořením, od pocitu, že je na jiném místě, než ho Bůh chtěl?
Je velmi důležité zjistit si, jaké období krizi předcházelo. Podle toho ji lze rozpoznat a dále pak na ní pracovat. Sklíčenost, zklamání, strach, úzkost a dokonce i odpor ke všemu, co zavání duchovnem – to může být symptom pouhého přepracování, kterému předcházely měsíce intenzivní práce. Pokud člověk při rozhodování se pro typ duchovního povolání udělal chybu, tak tento proces probíhá mnohem pomaleji a je plíživý. Takový kněz třeba mnoho práce nemá, ale přesto ztratil plamen radosti. Existuje ale ještě třetí typ krize, kdy kněz během své pastorace zažívá opakované nepřijetí od farníků, tj. častou frustraci.
Zjišťuji, že kněží, kteří se dostali do potíží, vyhledávají pomoc většinou pozdě a těžko lze pak něco změnit. Vede to k vystoupení z kněžské služby, což je škoda, protože kdyby dotyčný přišel a začal o svých trablech mluvit dříve, dokázal by celou situaci zvládnout lépe, jaksi lidsky zraleji a svobodněji. Je důležité, aby každý mladý kněz měl dobré duchovní vedení – člověka, k němuž má důvěru a kterému se svěří opravdu se vším.

Je to skutečně nutnost?
Ano. Chybou je, že při procesu vzdělávání se toto částečně opomíjí. Také budoucí kněží se v semináři často nenaučí dostatečně otevřeně hovořit – o sobě, o problémech, které je trápí... Dobře poznat sám sebe je předpokladem zralé kněžské služby.

Co znamená „dobré duchovní vedení“?
Přikláním se k postoji sv. Terezie z Avily, která raději vyhledávala moudré než přezbožné zpovědníky. Kdo dokáže dobře vnímat život, umí se také moudrým pohledem podívat na to, co se doopravdy děje. Moudrý úsudek je ale něco, co přirozeně vyrůstá, co se nedá naučit. Také pokud mladé kněze duchovně vede člověk ex-offo, hrozí nebezpečí, že mu neřeknou všechno – jednak proto, že k němu nezískali potřebnou důvěru a také ze strachu, že se jednou stane jejich nadřízeným, který za ně ponese odpovědnost. Měla by to být zároveň osoba, která je sama kvalitně duchovně vedena. A neměl by to být osobní přítel, protože v přátelství hrají silnou roli právě osobní vztahy.

Osobní přítel je ale ten, kdo zná člověka nejlépe a ke kterému on cítí největší důvěru...
Jakmile jde o opravdu těžké problémy, je důležitější kompetence a odborná připravenost než osobní blízkost. Bylo by samozřejmě ideální, aby duchovním vůdcem byla důvěryhodná osobnost, nejlépe přítel, odborně vyškolený na nejrůznější problémy a navíc ten, který má zdravý selský rozum a není mým představeným. Takový ideál ale těžko nastane.

Proč hodně blízké osobní přátelství není pro duchovní doprovázení to nejlepší?
Vztah je oboustranný, i přítel chce vyprávět, jak se jemu daří – a tím začíná společný rozhovor podmiňovat. Stejně jako když vám se nedaří a jemu také ne – navzájem si o tom neřeknete, protože si nechcete „přidávat“.

Je asi těžké takové duchovní vedení najít. Nakonec si člověk řekne, že si stejně nejlépe poradí sám...
Jistě, skutečnou potíží je to, že člověk má příliš velkou důvěru v sebe. Nevidí svoje slabosti, svoje hranice a ani nutnost je přijmout.
Připravili JAN PAULAS a KAROLÍNA PEROUTKOVÁ