Vydání: 2011/24 Duch Svatý, 6.6.2011, Autor: Jaroslav Šebek

Že katolická církev nezůstala nehybná a nezměnila se ve skanzen zašlých časů, o tom zcela zvláštním způsobem svědčí i nová duchovní hnutí, která se v církvi 20. století rozmnožila jak houby po dešti. Jejich novost ve vztahu k minulosti je patrná na první pohled: jejich nositeli se stali především laici, kteří do té doby hráli v církvi tak trochu druhé housle, neboť na biblické učení o všeobecném kněžství se po dlouhá staletí pozapomnělo.

V situaci velkého společenského i hodnotového rozkladu po první světové válce hledala církev nové formy svého působení, a snažila se tak opět oslovit různé skupiny, které se od ní v předchozích desetiletích vzdálily. Prvním krokem v tomto směru bylo zformování Katolické akce z popudu papeže Pia XI. Právě zde byl apoštolát poprvé přenesen především na laiky. To mělo co činit s klesajícím počtem studentů bohosloví i se snížením prestiže kněžského povolání, a sice zejména ve městech. Katolická akce byla arci jen předstupněm toho, co následovalo, zato předstupněm důležitým. Působila totiž i jako prvotní formační prostředí pro některé z iniciátorů vzniku celé škály nových hnutí.

VLIV KONCILU

Dalším zlomem byla druhá světová válka. Po jejím skončení stála totiž v popředí duchovního úsilí části kněží i věřících snaha narýsovat jasnější duchovní tvář světa, která bude mnohem více založena na evangelijních principech. Toto úsilí vytvořilo živnou půdu pro vznik různých hnutí, a to zejména v Itálii a Španělsku, tedy v zemích se silnými katolickými kořeny. Tato nová církevní hnutí a komunity byly a jsou výrazem vnitrocírkevní mnohosti a různosti charizmat. Cílem jejich zakladatelů bylo zejména hledání odpovědi na nové podněty, na něž dosud církev nestačila přiměřeně reagovat – obdobně jako tomu bylo v předchozích staletích při zakládání nových řeholních společen- ství. Hnutí se tak věnovala mimo jiné praktickým otázkám sociální pomoci, některá z nich také vstupovala do politiky. Těžiště naprosté většiny z nich však spočívalo v obnově duchovního života křesťana, v osobní četbě Bible, v životě ve společenství. Zároveň bylo mnohdy propojeno i s aktivitami ve sféře ekumenismu. Je pochopitelné, že jejich hlavní rozmach přichází s II. vatikánským koncilem.

HNUTÍ A PNUTÍ

Mezi nejznámější a nejpočetnější hnutí v mezinárodním měřítku patří Neokatechumenát, Cursillo, Komunita Sant‘Egidio, Comunione e Liberazione, Katolická charismatická obnova, Hnutí Fokoláre, Schönstattské hnutí, Emmanuel, Chemin Neuf, která jsou více či méně zastoupena také v našem prostředí. Vnější manifestací této rozmanitosti pak bylo setkání 300 tisíc zástupců více než 180 hnutí s papežem Janem Pavlem II. na svatopetrském náměstí o Letnicích 1998. Kardinál Joseph Ratzinger, dnešní papež Benedikt XVI., však ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry upozorňoval na důležitost propojení farní praxe se zkušeností, kterou přinášejí nová hnutí, protože si byl vědom pnutí, která z tohoto soužití mohou vznikat.