Řeholníci netvoří druhou církev

Vydání: 2011/6 Mladí řeholníci, 3.2.2011, Autor: Alena Scheinostová

Již popatnácté si letos o svátku Uvedení Páně do chrámu připomeneme Světový den zasvěceného života. Ten má podle přání svého ustanovitele Jana Pavla II. vyzdvihnout přínos řeholí pro celou církev a zasvěceným ženám a mužům připomenout podstatu jejich životní volby. V rozhovoru s předsedou Konference vyšších představených mužských řeholí v České republice P. MICHAELEM POJEZDNÝM, který je zároveň strahovským opatem, se ohlížíme za uplynulými dvěma dekádami svobody a všímáme si i praktických ohledů a problémů života v řádu.

Uplynuly už dvě dekády svobodného řeholního života v Česku. S čím řeholní společenství vstupují do těch dalších?

Přihlížejme ke dvěma věcem: jednou je vnitřní život společenství, druhou jejich materiální zabezpečení. Myslím, že se obojímu musíme učit. Mnoho řeholních společenství za komunistů přetrvávalo, ale náš společný život zpravidla spočíval jen v tom, že jsme se pravidelně setkávali. Avšak žít spolu neustále, den za dnem, to je něco podstatně jiného. A ani těch dvacet roků nestačí na to, abychom mohli říct „my už jsme se to naučili“. Celkově se změnil život a ta proměna se týká každého, nejen nás řeholníků. Tudíž i mladí lidé, kteří přicházejí, jsou úplně jiní, než jsme byli my, když jsme začínali. A druhá věc: před dvaceti lety se nám vrátily některé budovy, a to ve velmi špatném stavu, a k nim téměř žádné zabezpečení. Náš strahovský klášter například jakž takž stál, ale museli jsme vyměnit všechny střechy, z premonstrátského kláštera v Milevsku zůstala naprostá ruina. S tím vším si poradit, to je veliké dílo a také veliká zátěž, s kterou se budeme potýkat ještě hodně dlouho.

Říkáte, že mladí řeholníci jsou dnes jiní. Oni sami pro změnu hovořívají o generační propasti v komunitách a o jejich kritickém stárnutí a vymírání. Jak to vidíte vy?

V naší komunitě jsou také velké věkové rozdíly, generační problém tu ale nevnímám. Je ovšem pravda, že když jsem já byl klukem, začínala televize, dnes jsou tu počítače, u kterých mladí lidé tráví pomalu všechen čas a přijímají spoustu informací, jakou jsme my rozhodně neměli – zase je ale otázka, nakolik ty informace mají zpracované. Veliká proměna je i v možnostech, které jsou dnes v různých oblastech života, jiná je i výchova a podobně. Mladí lidé, kteří do řádů přicházejí, jsou velmi dobří, ale jsou zkrátka jiní a musejí se učit pochopit starší generace. A my se zase musíme učit žít s těmito mladými, kteří jsou našimi pokračovateli.

Co vede mladé lidi k tomu, že stále vyhledávají život v řeholi?

Odpovím oklikou: já sám jsem se stal knězem, protože jsem chtěl něco dělat pro Pána Boha, pro druhé lidi. Byl jsem vysvěcený jako diecézní kněz, ale ozvala se ve mně touha patřit do nějakého společenství, protože být sám, a ještě neustále měnit místo pro mě bylo velmi obtížné. A tak jsem se „vnutil“ k premonstrátům. U dnešních mladých lidí je to podle mě podobné. Člověk se musí společenství dávat, musí pro ně žít, ale to společenství se také nazpátek dává jemu, – a to je něco velmi hezkého.

Probouzí se také zájem o náročnější formy řeholního života…

V tom hraje myslím velkou roli romantika. Když se řekne třeba trapisté, ozve se Thomas Merton – jeho knížky jsme hltali! A obětovat se? Pak tedy maximálně! Trapisté sami ale říkají, že ze všech příchozích u nich zůstává v klášteře desetina – ostatní během krátké doby poznají, že tam být nemůžou. A tyhle přísné řády u nás nepatří k většinovým.

Jak se dívat na dnešní otevírání klášterů nejširší veřejnosti? Loretánští kapucíni například loni otevřeli příchozím zvnějšku svůj dům na velikonoční svátky, želivští premonstráti své prostory nabízejí právě tak k exerciciím jako ke školením firem či rekreaci.

Bude projevem současné doby, že dnešní uspěchaný člověk, který nestíhá, najednou cítí potřebu se zklidnit. Když u nás na Strahově lidé – jakkoli máme malé možnosti – stráví Velikonoce či Vánoce, jsou velmi vděční za to, že tu s námi mohou být, společně se modlit, odpočinout si od toho, co je každý den pronásleduje. V určité podobě tomu tak bylo vždycky, řády a jejich činnost vždy byly odpovědí na potřeby doby – a také jimi musejí být, protože my žijeme a můžeme jednat právě jen dnes.

Jak z vašeho pohledu lidé „zvenku“ vnímají řády, kláštery, zasvěcené osoby?

Většinou jsme přijímáni velmi pozitivně. Někomu vždycky zaharaší v hlavě, ale opravdu zlých lidí je velice málo a já osobně se setkávám jen s laskavostí. Sem k nám chodí množství lidí a všichni říkají, že sem chodí rádi – myslím, že jsme snad i užiteční, prospěšní a na potřeby dneška odpovídáme dobře.

Jak se řády starají o své členy a jak mohou zajistit své vlastní potřeby?

Pokud řeholníci nejsou zaměstnaní mimo klášter, společenství se o ně postarat musí. Zde máme několik takových bratří, jeden pracuje v naší knihovně, další se stará o materiální zázemí, jiný o hosty, o prádelnu, další je skvělý natěrač – na to všechno by si jinak klášter musel za mzdu zjednávat lidi. Členové řádu žijí svůj život, konají své povinnosti, modlí se a tak dál. Starost o dům pak patří představeným. Není to lehké – my konkrétně máme naštěstí též dobré spolupracovníky a sháníme prostředky, jak se dá. Nově otevřený Filozofický sál se nám například podařilo opravit za vydatné pomoci Evropské unie. Pronajímáme, co pronajmout lze, nějaké peníze přinesou i turisté, a to všechno slouží k tomu, abychom udrželi v řádném stavu, co máme, a abychom to také vylepšili pro budoucnost. To, co zde na Strahově je, se střádalo více než osm století, a není to naše vlastnictví: my tu teď jen hospodaříme a musíme to předat těm, kteří přijdou po nás.

Nejrůznějších řádů, řeholí, kongregací a dalších forem zasvěceného života dnes existuje až nepřeberné množství. K čemu je taková pestrost dobrá?

To je těžká otázka, ale hovořili jsme o tom, že řády jsou odpovědí na potřeby doby. Některé řády také v historii zanikly, protože to, pro co byly založeny, už nebylo třeba. Patří to obecně k životu – narodil jsem se, žiji a jednou také umřu. Jiné je to s terciáři: třetí řády dávají možnost podílet se na životě toho kterého společenství lidem, kteří chtějí žít určitou spiritualitu, ale nemohou vstoupit do kláštera například proto, že žijí v manželství. A třeba o sekulárních institutech, které jsou doménou žen, nemáme ani pořádně přehled: vzniká jich velké množství a pro svou existenci nepotřebují ani souhlas papežské Kongregace pro zasvěcený život, ale postačí jim souhlas místního biskupa – pouze se v několika lidech rozhodnou, že chtějí žít určitým způsobem, a sestaví si svá statuta. I to je pro ně způsob, jak prospět současnému světu.

A čím je způsobena národnostní rozmanitost v mnoha českých řeholních komunitách?

Někdy je dána tím, že sem přicházejí společenství, která tu dřív nebyla, a teprve začínají nabírat zdejší chlapce nebo děvčata. A pro většinu starých řádů zase platí, že jsou to řády světové, a patří k našemu životu, že se setkáváme a spolupracujeme. Má-li některý řád pro své dílo nedostatek členů, sousedé mu pomůžou. U nás na Strahově jsou pak také bratři ze Slovenska, což pochází ještě z doby, kdy republika nebyla rozdělená na dva státy.

I v katolické církvi se někdy setkáváme s představou „normálního života“ jako života v rodině, jindy zase nabýváme dojmu, že zasvěcený život je „lepší“, „světější“, „důstojnější“. Jak tomu tedy je?

Pán Bůh stanovil různé cesty a každého člověka také jinak do života vybavuje. Někoho vybaví tak, že není schopen žít v rodině, ale má na to, aby žil v řeholním společenství, a naopak. Život v řeholi je stejně normální jako v rodině, jenom je to jiná cesta. Ani s tím, že jsou řeholníci něco víc, bych nesouhlasil. Knězem a řeholníkem jsem díky svým rodičům, a když se dívám na současné rodiny, které znám, moc je obdivuji a mám k nim velkou úctu. Nakonec nebudou-li dobré rodiny, nebudou ani kněží, ani řeholníci a nebude ani dobrá budoucnost. Být rodičem je veliké poslání a rodin je potřeba si velmi vážit.

S výjimkou květnové pouti řeholníků na Svatý Kopeček nemají zasvěcené osoby mnoho možností se vzájemně potkat. Co byste jim vzkázal k příležitosti jejich setkání s diecézními biskupy o letošních Hromnicích?

Je potřeba, aby se potkávali lidé, kteří mají podobný způsob života, a je také dobré, když se řeholníci setkávají s biskupem, protože netvoříme dvě církve, jsme jedna církev. I my se modlíme za biskupy a toužíme po tom, aby byli co nejlepší, aby byli dobrými otci pro všechny ty, k nimž byli posláni. V pražské arcidiecézi jsme navíc velmi vděční za to, že otec arcibiskup Dominik Duka letos poprvé řeholníky pozval do katedrály sv. Víta a poté i na kus řeči do Arcibiskupského paláce. To je novinka, za kterou jsme všichni nesmírně rádi.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay