Radost nemůže prožít ten, kdo po ní usilovně touží

Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Kateřina Beščecová

Řada lidí se v dnešní společnosti pachtí za štěstím. Jsou nemocní a doufají, že až se uzdraví, už budou šťastní. To se ale nestane. A tak usilují o peníze, ale ani ty jim štěstí nepřinesou - a oni jsou zklamaní. Kde tedy štěstí hledat, jak ho dosáhnout a co je to vlastně ten příjemný pocit, po kterém touží asi úplně každý? Nad tím jsme se zamýšleli s psychoterapeutem Jakubem Hučínem.

 

Jak byste z hlediska psychologie definoval štěstí?

Když se podíváme na štěstí z roviny prožitku, mohli bychom hovořit o pocitu plnosti, smysluplnosti, radosti... Psychologie pro prožitek štěstí používá dva termíny: well-being, což se dá přeložit jako „pocit spokojenosti“ s životem tak, jak ho žiji, a pojem flow, „plynutí“, pocit, že někam patřím, jsem na správném místě, žiji v harmonii a sounáležitosti s existencí.

Kdesi jsem četla výsledky jednoho výzkumu, který uváděl, že lidé praktikující své náboženství jsou zdravější, šťastnější a dožívají se vyššího věku, že lidé silně věřící zpravidla bývají spokojenější se životem než lidé bez vyznání...

Nepopírám, že k těmto závěrům nějaký výzkum mohl dojít, ale určitě bychom našli i jiný, který by tvrdil opak - a to z důvodu, že věřící lidé jsou úzkostnější. Museli bychom se blíže podívat na to, jak náboženský prožitek věřícího vypadá. Pokud je pro něj setkání s Bohem setkáním s někým, kdo ho bezvýhradně přijímá, kdo je rád, že dotyčný žije, pak takový člověk bude své náboženství prožívat šťastně. Ale v okamžiku, kdy bude jeho náboženský prožitek určen jen souborem povinností anebo pokud se jeho obraz Boha bude podobat strážci, který jen čeká na selhání člověka, pak pro něj bude náboženství jen morální hodnotou, ale prožitek smysluplnosti, radosti a štěstí se vytratí. Myslím, že existuje kritérium, podle kterého lze říci, jestli náboženský prožitek toho kterého člověka bude směřovat ke štěstí, nebo k úzkosti: záleží na tom, zda to byl on, kdo se rozhodl pro víru, nebo zda víru jen přejal od rodičů. Ke skutečnému štěstí vede zralá víra a ten, kdo ji má, musí projít i jakousi duchovní pubertou. Z hodnoty víry, kterou přijímal jako dítě, se musí stát hodnota, kterou si volí on sám. Potom můžeme mluvit o zralém náboženském prožitku. Většinou jsou lidé s „dospělou vírou“ nábožensky hlubší, opravdovější, je vidět, že víra je součástí jejich života, ale zároveň se nevyhýbají pocitu nejistoty. Když někdo zůstává jen u „dětské víry“, riskuje, že jeho náboženský prožitek bude neúplný a naivní. Proto bude i jeho „náboženské štěstí“ naivní a nezralé.

Je chyba v člověku? Nebo může najednou i člověk s dětským prožíváním víry praštit do stolu a říct si: Dost, já chci být taky šťastný?

Nepochybuji o tom, že řada lidí s dětským prožíváním víry šťastná je, ale jde o takové to pohádkové štěstí - jako když se dítě raduje, že Honza zabil draka. Neodpovídá realitě, a navíc je velmi zranitelné. Nesnese zpochybnění a utíká od skutečného života se všemi jeho složitostmi.

Může být šťastný každý člověk?

Teoreticky ano, ale prakticky asi ne. „Chci být šťastný,“ říkají všichni lidé, ale řada z nich neví, jak na to. Něco vyhrají a myslí si, že už je to ono, už jsou šťastní, ale jejich pocit za pár dní vyprchá, a oni jsou zase tam, kde byli. Cesta ke štěstí předpokládá dva kroky: za prvé člověk potřebuje rozpoznat hodnoty, které jsou pro něj skutečně důležité, a za druhé se podle nich také snaží žít. Když se podíváme na skutečně šťastné lidi okolo nás, jsou to vždy ti, kdo vědí, že žijí tak, jak si to sami zvolili, a mohou uskutečňovat to, co je pro ně důležité. Pro řadu lidí je to ale těžké. Někteří své hodnoty neznají, vyrůstali třeba v „tuhém“ rodinném prostředí, které absolutně nepřipouštělo vlastní názor, takže prožijí život s pocitem, že nemají právo chtít něco pro sebe. Jiní své hodnoty znají, ale z nějakého důvodu podle nich nemohou žít. Příkladem může být partnerský vztah, což je jedna z nejdůležitějších lidských hodnot. Troufám si tvrdit, že všichni lidé po něm touží, ale ne všichni ho mohou prožít, a tak i když budou dělat řadu věcí, které jim přinesou velkou míru spokojenosti, stále budou mít pocit, že jim ke štěstí něco chybí. 

Je alespoň nějaká naděje, že i tito lidé mohou být šťastní?

Určitě, ale cesta ke štěstí paradoxně nevede přes to, že budeme o štěstí cíleně usilovat. K prožitku štěstí můžeme připravit podmínky - a ono buď přijde, nebo ne. Proto v životě těchto lidí jde o to připravit podmínky, aby se štěstí mohlo objevit. Nejdříve musí ale dotyčný zjistit, co tvoří jeho vlastní já a jaké jsou jeho hodnoty, a potom přemýšlet, jak podle nich žít. Jestliže si někdo stanoví nedostižné ideály, nikdy štěstí nedosáhne - například být miliardář a pomáhat všem trpícím na celé zemi. Hodnota to je krásná, ale málokomu se podaří ji uskutečnit. Takže kdyby ke mně někdo přišel a řekl: „Pomozte mi najít štěstí,“ nejprve bych se ho zeptal, co on sám chce, co je pro něj důležité. Možná byste se divila, jak hrozně málo lidí ví, kdo jsou a co chtějí...

Záleží přitom i na vyzrálosti osobnosti?

Ano, ale ne každý, kdo se nám zdá být osobností, je vždy vyzrálý, jak je tomu u některých představitelů veřejného života. Mám na mysli takovou vyzrálost, kdy člověk objevil sám sebe a žije sám za sebe. Pak má dobré podmínky k tomu, aby prožíval i pocit štěstí. A přitom nemusí být žádným charismatickým vůdcem davů, ale může žít tak nenápadně, že si ho ostatní lidé ani nevšimnou. Když se ale s takovým člověkem setkáte, pravděpodobně vám řekne, že je spokojený a šťastný.

Objevit sám sebe - to je úkol na celý život...

Nepochybně. Navíc platí, že během života se i hodnoty člověka mění. Ale to neznamená, že se člověk celý život za něčím pachtí, hledá své hodnoty a na konci ho čeká nějaký úžasný prožitek štěstí. Mohu prožívat štěstí tady a teď: díky tomu, že dělám práci, kterou jsem si vybral a která je pro mě hodnotou, že mám vedle sebe partnerku, pro kterou jsem se rozhodl a se kterou se cítím dobře, že mohu něco udělat i pro společnost, protože to je pro mě také důležité, ale že mám čas i pro sebe, kdy mohu být sám. Mohu prožívat i takové drobnosti jako hrnek dobré kávy, která mi chutná, mohu mít radost, když si vyjedu na kole do přírody nebo se natáhnu na chvíli na gauč... a to jsou střípky, které vedou k tomu, že člověk řekne: „Jsem spokojený a šťastný.“

(Jakub Hučín pracuje v soukromém psychologickém pracovišti v Hodkovické ul. 10, Praha 4, které nabízí individuální psychoterapii a poradenství pro dospělé klienty. Mobil: 777 222 080.) Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay