Problém je strach z nevyužitého celibátu

Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007, Autor: Kateřina Šťastná

Jsou řeholní povolání v krizi? Máme jich nedostatek a je na vině celibát? Tato tvrzení často zaznívají v naší společnosti. Možná budete překvapeni, až se dočtete, že ve skutečnosti je to trochu jinak. Více se dozvíte v následujícím rozhovoru s P. Romualdem Štěpánen Robem.

Dnes odevšad slyšíme, že jsou kněžská a řeholní povolání v krizi a že čím dál tím méně mladých lidí vstupuje do řádů. Co si o tom myslíte?

Domnívám se, že v krizi nejsou, protože dárcem povolání je Ježíš. Nemyslím si ani, že je povolání málo. Podle statistik je v naší republice asi 2000 kněží. To je velké číslo, když si spočítáme, kolik praktikujících katolíků u nás je (a to nemluvím o řeholnících a řeholnicích). Domnívám se ale, že ti, kdo žijí teď své duchovní povolání, se nacházejí v náročnějším prostředí, než tomu bylo dřív, a také jsem přesvědčen, že formace k povolání je v naší domácí církvi naprosto nedostatečná a vedená v negativním duchu.

Existuje z toho cesta ven?
Tou cestou je pro každé povolání Ježíš Kristus. Ti, kdo žijí zasvěceným nebo kněžským životem, by na sebe měli vzít Ježíšův způsob života. A k tomu musí být správně vedeni. Ne způsobem: Dej si pozor, tam nesmíš, tam nechoď, tohle nedělej... ale především – ve světle encykliky Deus Caritas est – cestou větší lásky, ke které jsou povoláni.

Je ten problém podle vás způsoben minulým režimem, nebo spíš volností, kterou dnešní doba nabízí?
Domnívám se, že určitě je to hodně způsobeno minulým režimem, který zamrazil vztahy a utlačil lidskou kreativitu v tomto povolání. Také je to tím, že na formaci se podílejí kněží, kteří byli formováni v naprosto jiných podmínkách, než jsou teď. Ti, kteří vyrostli, byli formováni a vysvěceni v době totality, vykonali opravdu úžasnou práci a nesli církev v té zlé době, ale ukázalo se, že jsou neschopní pro život ve svobodě. Domnívám se, že problém je také v naprosto nedostatečné teologické formaci. Například u nás v řádu dominikánů jsme udělali zkušenost, že zhruba od roku 2000, kdy jsme pro mladé spolubratry zajistili solidní cestu formace a studia, začali přicházet noví žadatelé o vstup do kláštera. Každý rok teď máme dva kandidáty a dva novice... Není to nějaké velké číslo, ale po té krizi v druhé polovině 90. let, kdy třeba pět let nepřišel vůbec nikdo, je to taková naděje.

Ta krize se týkala všech řeholí?
Ano, přiznalo to mnoho řádů. Protože po roce 1989 byl velký boom povolání, ale přitom chyběli ti, kdo by je formovali, a tak spousta lidí začala odcházet...

Jedna řeholnice mi vyprávěla, že za minulého režimu měli třeba i čtyři novicky ročně, což dneska už není... jak si to mám vysvětlit?
Myslím, že lidé měli jasněji v tom, že svět venku je zlý a v komunitě je ten „ráj na zemi“. Také možná bylo jasnější, co čeká tu či onu zasvěcenou sestru, a bylo to asi i tím, že lidé byli mnohem otevřeněji připravováni k oběti. To se myslím dneska vytrácí, a je to škoda. Ne že by to bylo něco super, obětovat se, ale právě oběť je to, co mění běh světa.

Jak se mohou vyznat mladí lidé ve světě, který už není tak jednoznačně „černobílý“?
Mladí lidé jsou velice citliví a pečlivě hledají, ale záleží především na komunitách, řádech a řeholních společenstvích, nakolik pro ně budou domovem a nakolik mladým lidem umožní, aby tento život mohli žít.
To, že jsou povolání a že je koho formovat, je obrovské bohatství od Boha a je třeba si toho být vědom a podle toho s tím také pracovat. Představení musejí přestat hazardovat s povoláními, a tak je ničit nekomunikací, nezájmem, neláskou.

Občas slýcháme tvrzení, že lidé odmítají Boží volání, protože mají strach z celibátu. Není to ale spíš záminka?
Ještě před pár lety jsem si myslel, že nazrál čas, aby byli svěceni ženatí mužové. Domníval jsem se, že by to do církevních struktur přineslo možná víc lidskosti a citlivosti na člověka. Ale pak jsem si uvědomil, že problém není strach z celibátu, ale strach z nevyužitého celibátu. Celibát znamená obrovskou energii, která zůstává v člověku k dispozici, a jestliže je nevyužitá, pak samozřejmě dělá těžkosti. Vždycky zůstane bolest, že ten muž se neodevzdá konkrétní ženě a nemá s ní konkrétní děti. Žít celibát je způsob jak milovat stále víc i cestou oběti a k tomu je třeba úzké sjednocení s Kristem v modlitbě. Ale je to také cesta umět lásku přijmout od druhých. Nebát se lidí a lidskosti. Nebát se mít Marii, Lazara s Martou a Marií, Magdalénu, učedníky. Je hlavně potřeba, aby lidé žijící v celibátu viděli, že jejich představený je otec, který je vede, dává jim najevo, že je potřebuje, vidí jejich oběť a zapojuje ji do života své církve.

Mohou nějak rodiče či prarodiče podpořit touhu mladého člověka vstoupit do řádu, nebo to prostě mají nechat na Božím volání?
Často jsme svědky dvou extrémů: jedni řeknou, že kdyby se jejich dítě rozhodlo pro zasvěcený život, nějak to teda zvládnou... na druhé straně je například novokněz, který zjišťuje, že je knězem jenom proto, že to chtěla jeho babička... Píše o tom i II. vatikánský koncil, že rodiče a prarodiče by měli mladé lidi uvědomovat o zodpovědnosti volby povolání a vykreslovat krásu obou povolání, aby se mohli pro některé rozhodnout.

Mohl byste poradit lidem, kteří se nacházejí ve fázi hledání, nejistoty, jak mají rozpoznat svou cestu?
Domnívám se, že cestou je modlitba. Také nemusejí mít strach, protože pokud jsou povoláni, je to tak velká hodnota, že si to Pán Bůh ohlídá, ale musí být člověk ochotný. Pak by také měli hledat své vzory... a samozřejmě život v klášteře zkusit. Ale stále by si přitom měli hlídat svobodu, kterou obětují až v den slavných slibů. Uvědomovat si, že mohou odejít. Také představení by jim měli pomoct rozlišit, jaká je jejich cesta ke svatosti, jíž je plnost lásky.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay