Před Bohem jsme spíš kaktus než břečtan

Vydání: 2010/34 Matka Tereza, 17.8.2010, Autor: Jan Paulas

Až donedávna se jen málo vědělo o skrytém duchovním životě Matky Terezy – o vnitřních zápasech, které byla nucena podstupovat, a o „temné noci“ víry, kterou prožívala od samého počátku svého misijního působení. Teprve její posmrtně zveřejněné soukromé deníky a korespondence tuto skutečnost vynesly na světlo. Více o této „temné noci“ víry hovoříme s teologem P. Pavlem Vojtěchem Kohutem OCD.

Obraz světce bývá tradičně spojován s příkladným vztahem důvěry v Boha. A najednou tu máme deníky Matky Terezy a její dlouhodobé prožívání duchovní temnoty. Jak to jde dohromady?


Odpovím provokativně: náramně dobře! Důvěra v Boha a duchovní temnoty se totiž vůbec nevylučují, naopak! V modlitbě či obecně před Bohem jsme totiž my, lidé – promiňte mi ten příměr – spíše kaktus než břečťan. Dělá nám dobře sucho, a tedy i vyprahlost, nikoli příliš mnoho vláhy! K tomu, abychom tu a tam rozkvetli, nám stačí trocha příležitostné Boží přízně. A k tomu spousta slunečních paprsků, které nás většinou bolestně spalují…
Všední den duchovního života si tedy žádá spíše nedostatek útěch než jejich přemíru; v tomto nedostatku jsme totiž lépe chráněni před pýchou a sebestředností. A věřím, že to platí pro světce úplně stejně jako pro nás, co jsme „svatí jaksi méně“.

Kniha soukromé korespondence Matky Terezy „Pojď, buď Mým světlem“ vzbudila před dvěma lety i u nás nemalou pozornost. Oslovila také vás? Změnila nějak váš pohled na Matku Terezu?

Přiznám se, že knihu jsem dostal zhruba před rokem a ještě jsem se k jejímu úplnému přečtení „neprokousal“. Jen jsem ji prolistoval a občas se začetl… Takže spíše jen tuším, co mě při její poctivé četbě (na kterou se už moc těším!) čeká: asi si znovu a víc sáhnu na lidskost této světice, která mě vždy uchvacovala. A na tom, co mě na ní už dříve přitahovalo – totiž že chtěla a dokázala „udělat něco krásného pro Boha“ – se nejspíš nic nezmění. Předpokládám, že se ve mně ozve to, co se ozývá pokaždé, když čtu intimní zápisky nebo korespondenci svatých, ono augustinovské: „Když mohli oni, proč ne já? A proč nezačít hned teď?“ Předpokládám, že si znovu sáhnu i na to, že svatí jsou „ze stejného těsta“ jako my! A přece se dokázali nechat Bohem vést. To je výzva!

Sv. Jan od Kříže píše o „temné noci“ víry a v jiné duchovní literatuře najdeme termín „noc smyslů“. Jak se tyto „noci“ liší od klasických krizí víry? Nebo jde o totéž?

Už sám Jan, když mluví o „temné noci“, hovoří o „noci smyslu“ a „noci ducha“. Jde o rozlišení jakýchsi dvou zásadních Božích zákroků v duchovním vývoji člověka, srovnatelných s chirurgickou operací bez anestezie. Ne snad proto, že by si Bůh liboval v lidském utrpení, ale zkrátka proto, že v těchto situacích znecitlivění použít nelze…
„Noc smyslu“ je obvyklejší, procházejí jí mnozí a spočívá v podřízení našeho smyslového vnímání duchu. Jednoduše řečeno: přestávám se honit za tím, co mě přitahuje, abych se na to díval, naslouchal tomu a chtěl to ochutnat, a spíše se učím v životě nechávat vést otázkou: „Co chceš ty, Pane, abych dělal?“ „Noc ducha“ je pak naprosto radikální očištění všeho, i našich největších hlubin, jakási zásadní a neúprosná inventura, která prověří i nejskrytější motivace. A ty špatné odřezává… Právě proto, že jde o cosi tak radikálního, ne všichni jsou – podle Jana – schopní „nocí ducha“ projít, takže některé lidi do ní Bůh ani neuvede, protože by ji vůbec nesnesli…
A jestli se mystické noci něčím liší od krizí víry? Záleží na tom, co si pod tím představíme – není totiž krize jako krize! Je-li vyvolána Božím zákrokem, pak ano, pak jde o mystickou noc. Je-li vyvolána něčím jiným, ale nám se stane „příležitostí“ k tomu, aby na nás Bůh pracoval, může se nocí stát! Je-li výsledkem jen naší vlažnosti nebo našeho hříchu a tento pád nás „nenakopne“ k plné otevřenosti Božímu působení, pak stěží… Pak budeme spíše „zahnívat“ ve spokojenosti se sebou.

Kdy je tedy taková krize víry znakem duchovního růstu a kdy je naopak důsledkem zanedbání? Lze to rozpoznat?

Jan předkládá tři známky autentičnosti noci: neschopnost meditovat a zabývat se Božími věcmi, způsobená vyprahlostí; nechuť zabývat se místo toho něčím světským; láskyplná pozornost vůči Bohu. První známka sama o sobě může vypovídat o zanedbání duchovního života; první dvě známky mohou odkazovat na nějakou duševní porušenost; jen přítomnost i té třetí ujišťuje, že jde o Boží konání. Ovšem na začátku je tato láskyplná pozornost vůči Bohu – právě proto, že noc je velmi bolestná – prožívána výhradně jako „starost, že Bohu nesloužíme dostatečně“. Jde tedy o jakousi zdravou nespokojenost s námi samými před Bohem. To je, spolu s účinnou láskou k bližnímu, rozhodující známka duchovního růstu.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay