Práce Jakuba Demla: mnohdy průkopnické, vždy specifické

Vydání: 2011/7 Jakub Deml, 7.2.2011, Autor: Aleš Palán

Půl století je doba, za kterou stihne mnohé literární dílo spolehlivě zapadat prachem. Existuje uzavřeno ve zdech univerzitních knihoven, snad se s ním studenti setkávají i v učebnicích, ale není už dávno živé, natož burcující. Literární odkaz Jakuba Demla do této šablony nezapadá. Tento literát a katolický kněz se ostatně měřítkům a konvencím vymykal už za svého života. Snad právě proto může jeho práce přinášet útěchu a znepokojení i po tak dlouhé době. Jakub Deml zemřel před padesáti lety 10. února 1961 v třebíčské nemocnici.

Deml je vnímán jako předchůdce literárního expresionismu a surrealismu; literární historik Jaroslav Med ho označuje za jediného českého autentického prokletého básníka. Znalec Demlova díla Vladimír Binar loni vydal obsáhlou demlovskou publikaci, začala také vycházet Demlova korespondence – oba ediční počiny si vydobyly solidní pozici v prestižní anketě Lidových novin Kniha roku. Deml měl nejednoznačné vztahy s církevní hierarchií, byly mu dokonce odňaty jeho pravomoci a nemohl se dál věnovat pastoraci. Před soudem stanul už za první republiky (ve věci urážky prezidenta) i po druhé světové válce, kdy byl obviněn z kolaborace, a básníkovu odsouzení zamezil tehdy velmi vlivný Vítězslav Nezval. Po roce 1948 Deml v podstatě nemohl publikovat a jeho dílo zmizelo z knihoven. Doba a okolnosti tedy Demlovi nepřály (nebo snad on nepřál své době?). Každopádně i přes všechnu nepřízeň, nepochopení a halasné diskuse s oponenty, ke kterým byl Deml vždy velmi ochoten, tu zůstává jeho dílo. Na rozmíšky a pře se zapomíná, ty skutečně zapadají prachem, kvalita literární práce, mnohdy průkopnické a vždy zcela specifické, trvá.

Časté přijímání

Jakub Deml se narodil v západomoravském Tasově 20. srpna 1878; byl synem malého rolníka a kupce. Za války někdy básník připomínal, že jeho dědečkovi kolovala v žilách německá krev a už ve svých jedenácti letech se Jakub naučil německy, když pobýval na „wechslu“ – dnešní terminologií řečeno na jakémsi výměnném pobytu – v rakouském Laa. Po návratu domů zemřela Jakubovi matka, snad její předčasný odchod (stejně jako brzká smrt sestry) může být důvodem, proč hledal v dospělosti tak často pochopení u žen. Na tomto místě je třeba říci, že všechny dohady o tom, že by kněz Deml měl s některou z nich poměr, jsou pouhé spekulace. Fámy, že Pavla Kytlicová či Marie Rosa Junová byly jeho milenkami, nebyly nikdy přímo ani nepřímo doloženy a jako bulvarizačním prvkům se jim nebudeme dále věnovat. Jakub Deml vystudoval v Třebíči gymnázium, v Brně vstoupil do semináře a roku 1902 přijal kněžské svěcení. To už začal publikovat. Určující vliv na etablaci Demla jako literáta měla přátelství (a někdy i následné roztržky) s básníkem Otokarem Březinou, sochařem Františkem Bílkem, grafikem Josefem Váchalem a nakladatelem Josefem Florianem. Pod Florianovým vlivem se mladý kněz Deml stal horlivým propagátorem papežského dekretu o častém svatém přijímání. Zatímco dobová praxe byla taková, že většina věřících chodila k přijímání jednou dvakrát ročně o velkých svátcích, Deml neústupně propagoval přijímání každou neděli, nebo dokonce každý den. To však nebylo zřejmě reálně proveditelné – kostely bývaly plné a přijímání by liturgii neúměrně protáhlo. Ve sporu s brněnským biskupstvím se Deml s odvoláním na stanovisko papeže odmítl podřídit, a záhy musel z duchovní správy odejít – byť s výsluhou. Ještě před první světovou válkou vycházejí stěžejní Demlova díla Hrad smrti a Moji přátelé. Na sklonku války pak první číslo periodika Šlépěje, které Deml vydává a kde otiskuje své názory další dlouhá desetiletí. V roce 1922 – po letech neklidného putování – se usazuje v rodném Tasově, kde si posléze díky prezidentskému daru staví rozlehlou vilu. V Tasově pak Deml prožije celý zbytek života. Dál intenzivně tvoří: v polovině třicátých let píše například vynikající román Zapomenuté světlo. V období druhé republiky Deml dává zaznít antisemitským tónům, za války se ale zachová i statečně, když Němci, kteří pátrali po partyzánech, zajali v Tasově několik rukojmích, a Deml se nabídl, že se s nimi vymění. V padesátých letech neskončil Jakub Deml v kriminále, tak jako mnozí jiní duchovní, nesměl ale publikovat a měl zemřít zapomenut. Po těžké nemoci Deml v únoru 1961 skutečně zemřel. Zájem o jeho dílo ale trvá dál – knihy věnované Demlovi vycházely v samizdatu a s novým rozmachem po roce 1990. Systematické zmapování jeho nesmírně rozsáhlé práce je úkolem pro další desetiletí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay