Pouť Josefa Berana dvacátým stoletím

Vydání: 2009/22 Kardinál Josef Beran, 27.5.2009, Autor: Jaroslav Šebek

V sobotu ráno 17. května 1969 kardinál Beran s vypětím všech sil sloužil ještě mši svatou v Nepomucenu a teprve po naléhání lékařů ulehl na lůžko. Jeho zdravotní stav se však prudce zhoršil a tělo již nedokázalo rakovině vzdorovat. Jakmile se papež Pavel VI. dozvěděl, že bojuje svůj poslední zápas, spěchal neprodleně za ním. Když dorazil do koleje, Josef Beran již nebyl mezi živými. Proto ho alespoň na důkaz své úcty políbil na čelo. Tato fotografie obletěla celý svět.

O pět dní později proběhl ve svatopetrské bazilice pohřeb, jehož se opět účastnil vedle kardinálových nejbližších, vysokých církevních hodnostářů a mnoha věřících také Svatý otec. Po mši byly Beranovy ostatky přeneseny do krypty a uloženy po boku papežů. Život kardinála Berana odrážel dramatické peripetie, jež prožívala nejen církev, ale celá česká společnost ve 20. století. Svou kněžskou dráhu začínal ještě v době monarchie a po první světové válce se stal svědkem prudké antikatolické vlny, šířící sekulární myšlení. Jeho osoba je příkladem toho, jak církev dokázala najít i v nepříznivé situaci cesty k obnově spirituálního i teologického života. Svůj vklad do obnovného hnutí dal především svým působením na pražské teo- logické fakultě a jako rektor semináře ve 30. letech. Nepatřil sice k brilantním teologům, ale dokázal dávat významné impulsy směřování pastorační praxe. Do církevního života ovšem tehdy doléhaly i ozvěny politických problémů komplikující i vztahy mezi českými a německými katolíky. Napjaté poměry musel Beran řešit i mezi bohoslovci. Vlastenecké postoje Josefa Berana byly pak důvodem jeho zatčení během heydrichiády, po němž následovalo tříleté martyrium v nacistických věznicích. Zvláště hrůzné zkušenosti z koncentráku v Dachau ho hluboce zasáhly a těsně po válce ovlivnily i jeho přesvědčení o nutnosti sociálních refo- rem. Z hnědé do rudé totality Gloriola národního hrdiny přispěla i k tomu, že byl Beran jmenován na svatovojtěšský stolec. Získal si velmi rychle velkou popularitu a morální autoritu jak mezi věřícími, tak širokou veřejností. Již krátce po nástupu do úřadu však podstupuje vážné zkoušky, jež se dají označit za lakmusový papírek toho, jak se bude dál vyvíjet vztah se státem. Vyslovil se ostře například proti snahám KSČ likvidovat církevní školství. Rozhodně neméně odmítal počínající kolaboraci některých kněží s komunisty a omezování vydávání církevních novin a časopisů. Nejen pražská arcidiecéze se musela vyrovnávat i s důsledky odsunu Němců, jenž způsobil kritický nedostatek duchovních (z Československa odešlo kolem 1 600 kněží). Beran v této době protestoval proti násilným excesům a apeloval, aby se vůči vysídlovaným Němcům postupovalo v duchu humanity a křesťanské lásky. Kontroverze mezi katolickou církví a státem se vystupňovaly po mocenském zvratu v únoru 1948. Komunisté nejprve prohlašovali, že mají zájem na zachování dobrých vztahů, ale současně s tím začaly šikany kněží i laiků a omezování církevních aktivit. Propaganda navíc svalovala veškerou zodpovědnost za problémy v probíhajících jednáních na biskupy. Nezakrývanou strategií státu od jara 1949 bylo rozdělit církev a podřídit ji zcela pod státní vliv. Ostrá reakce Berana a celého episkopátu přispěla k tomu, že byl tento pokus zmařen. Při pokusu přečíst pastýřský list ve svatovítské katedrále na svátek Božího Těla 19. června 1949 však došlo k provokacím ze strany StB a příslušníků Lidových milicí, kteří se vmísili do řad věřících. Od té doby začala arcibiskupova čtrnáctiletá křížová cesta po internačních místech.

EXIL JAKO OSOBNÍ OBĚŤ

I po amnestii v roce 1963 mu však režim znemožnil vykonávat úřad a byl pod přísným policejním dohledem. Nakonec byl po složitých jednáních za dva roky nucen opustit vlast. Podstoupenou osobní obětí se uvolnila cesta k řešení obsazení pražské arcidiecéze, kdy byl na místo kapitulního vikáře Antonína Stehlíka, loajálního k režimu, jmenován apoštolským administrátorem František Tomášek. Ani v nedobrovolném exilu však jeho aktivita neutuchala. Legendou se stalo jeho vystoupení na II. vatikánském koncilu v září 1965, kde se věnoval tématu náboženské svobody, a mimo jiné se vyslovil i pro rehabilitaci Jana Husa. Josef Beran se stal symbolem utrpení a pronásledování, ale i odporu a neústupnosti v zásadních věcech. Byl současně chápavým člověkem, který dokázal citlivě vnímat potřeby druhých. Všechny tyto vlastnosti z něj dodnes dělají vzor statečného muže a zároveň dobrého pastýře.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay