Potřebujeme, aby nás někdo potřeboval

Vydání: 2007/12 Muži a ženy v kostele, 20.3.2007, Autor: Markéta Lakosilová

Rozdíly mezi mužským a ženským myšlením jsou všeobecně známy. O tom, zda se mohou odrážet také v přístupu k bohoslužbě a v zapojení se do liturgie, případně jak těchto rozdílů můžeme využít v praxi, hovoříme s letohradským farářem Václavem Vackem.

Jak lze chápat pojmy mužská a ženská spiritualita? Je mezi nimi velký rozdíl?

Bůh nás zve k dotváření světa, včetně sebe samotných. Muži i ženy mají svá zadání a poněkud rozdílné myšlení, přístup a styl práce. Ženy pracují spíše „uvnitř“ a muži „venku“.
Dnešní muži se nehlásí dostatečně ke své odpovědnosti za spravedlivé uspořádání společnosti, neplní dobře roli manžela a otce. Ženy svou odpovědnost, mateřství a rodinu zvládají mnohem lépe.
Nedávno jsme četli o setkání Abraháma a Mojžíše s Bohem. Ti ocenili, že Bůh po nich nepožadoval nějaké rituály. (Muži už také nevyžadují, aby jim manželka zouvala boty, zapalovala dýmku a děti jim líbaly ruce.) Bůh k nám mluví (božstva mlčí) jako my k dětem, někam nás vede a zve ke spolupráci.

Jaká jsou očekávání mužů a žen – jak si představují dobré prožití bohoslužby, na co kladou důraz?
Nejprve bychom měli zkoumat, jak si Večeři Páně představuje její autor. Je jeho slavností. Ježíš nás zve ke své oslavě Otce nebeského. Použil rodinnou slavnost ze života a v životě ji ponechal. To my máme sklony ji „vylepšovat“ a vysunout mimo náš běžný život. Už nemáme stůl, ale oltář, nepoužíváme chléb, ale oplatečky, spokojili jsme se jen s jídlem (k hostině patří jídlo i nápoj), náš jazyk ustrnul a je málo srozumitelný (v kostele si připadáme jako pacient, nad kterým se baví lékaři svou řečí). To vše vnímáme a strádáme tím. Ježíš nás srozumitelností namlsal.
Z Večeře Páně máme vytvářet živou slavnost. Bůh se raduje z toho, že nás má, a my se radujeme z toho, že máme jeho a lidi okolo sebe.
Společná modlitba stojí na osobní modlitbě. Pokud připojuji k Ježíšovu díkůvzdání svou konkrétní vděčnost za to, co mně Bůh prokázal, vím-li, že Boha zajímá moje práce, úroveň mých vztahů, moje starosti, plány a úspěchy, pak není zásadní rozdíl mezi přístupem muže a ženy, slavnost je pro všechny.

Vraťme se ale zpátky k těm očekáváním...
Všichni potřebujeme, aby nás někdo potřeboval. (Vejde-li žena, které se porouchalo auto, do hospody a poprosí mužské o pomoc, mohou se chlapi přetrhnout.)
Muži potřebují vědět, co jim Bůh svěřil a co mají přinést ke slavení Večeře Páně. Potřebují zakoušet, že jejich práce, vztahy a výchova dětí Boha zajímá a umí to vše ocenit.
Ženy potřebují, aby si společnost, mužští i shromážděná obec při bohoslužbě (včetně kněze!) vážila jejich poslání.
K modlitbě nepřicházíme s prázdnýma rukama, častěji by mělo v bohoslužbě zaznít, že si Bůh váží všeho, co se nám v životě podařilo.
Na Ježíšově životě vidíme, jak má vypadat pěkný lidský život. Bible ukazuje nejen selhání lidí, ale i jejich velikost. Abrahám, Mojžíš, Eliáš, Jan Křtitel jsou největšími osobnostmi mužské části lidstva. Chlap má bránit svou ženu a děti, stát při slabším, má hájit svobodu a svou čest. Až přijmeme svou roli mužů, budeme si vážit více sebe sama, budou si nás považovat naše ženy, až kluci uvidí, jak se zachová v náročné situaci muž, pak to bude znát i na atmosféře bohoslužby.

Jsou kněží či farníci připraveni na ženy aktivně zapojené do liturgie (třeba ministrantky, lektorky)? Rozdíly mezi mužem a ženou sice již byly smazány, ale není praxe poněkud odlišná?
Kdysi se Židé modlili: „Bože, děkuji ti, žes mě neučinil ženou.“ Nespěchejme s pohoršením. Modlitbu: „Bože, děkuji za to, že vidím,“ schválíme. Být ženou znamená leckdy i dnes zařazení na podřadné místo. Mnoho děvčat by raději bylo klukem. Kdo ženám upírá stejné postavení před Bohem jako mužům, protiví se Bohu. Máme jeden křest pro muže i ženy.
My muži potřebujeme častěji nastavovat zrcadlo. Ježíš byl galantní a nepokažený povýšenou mužskou přezíravostí k ženám. Židovský novomanžel první sobotní večer po návratu ze synagogy čte z knihy Přísloví „Chválu ženy statečné“. Prvního půl roku mu to jde samo a za tu dobu získá návyk. Jeho manželka si ho za to samozřejmě váží, pokaždé se trochu narovná a „povyroste“. A jejich děti odmalinka každý týden slyší tatínka děkovat Bohu za svou ženu a jejich maminku.
Stačí, abychom si všimli, že Ježíš šel ještě dál v úctě k ženě a každému člověku, a udělá to s námi své.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay