Pohanské zvyky, lidová tvořivost a křesťanská víra

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Kateřina Regendová

Zvyky, tradice, pověry a legendy, které vytvářejí kouzlo Vánoc

 

Jádro Vánoc ani tak nespočívá v dárcích, jako spíše ve vzájemné lásce a přátelství, radosti a pocitu sounáležitosti v rodině, která se sejde ke společným oslavám pod rodnou střechou. Na vytváření příjemné atmosféry se dodnes podílejí některé dávné zvyky a tradice. Mnohé z nich sice nemají křesťanský původ, a pro pochopení křesťanského obsahu Vánoc tedy vcelku nemají význam. Přesto je uplatňujeme, protože nám přinášejí radost, potěšení ze hry a umožňují stávat se dětmi.

 

VÁNOCE POHANSKÉ A KŘESŤANSKÉ

Podle jazykovědců pochází slovo Vánoce z němčiny, ve které se pro tento svátek používalo staré německé slovo Weihnachten („svatá noc“). Naši předkové si toto slovo zajímavým způsobem počeštili: první část (vyslovovanou „vá-“)převzali beze změny, kdežto druhou část přeložili.

Slavení 25. prosince má však kořeny v pohanské tradici, podle které se každým rokem v tento den opětovně rodí bůh Slunce. Toto přesvědčení vycházelo z pozorování zimního slunovratu, kdy slunce začíná stoupat a den se prodlužuje. Proto byly noc ze 24. na 25. prosince a noci následující odedávna považovány za „svaté noci“.

První křesťané jako památku Ježíšova narození neslavili žádný den. Dějiny o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu - datum a rok Kristova narození v Písmu nezaznamenali ani evangelisté. Pouze Lukáš uvádí, že se Ježíš narodil v době prvního sčítání lidu v římské říši (které nařídil císař Augustus). Slavnost narození Ježíše Krista se začala slavit 25. prosince přibližně od poloviny 4. století. Církev tak dala pohanské posvátné noci křesťanský rozměr. 

BETLÉM

Figurální zobrazování Svaté rodiny v betlémské stáji se odvíjí od vyprávění v evangeliu sv. Lukáše o narození Ježíše.

Zvyk zobrazování betlémů je doložen již ve 4. stol., ovšem tradici stavění vánočních betlémů založil až v roce 1223 sv. František z Assisi v italské Umbrii. Odtud se prostřednictvím františkánů šířil zvyk budování vánočních jeslí velmi rychle. Šíření jesliček bylo vždy spojeno s činností církevních řádů. V Čechách to byli členové Tovaryšstva Ježíšova, kteří v polovině 16. století usilovali o rekatolizaci českého lidu. K jeslím přistavovali oděné figury v životní velikosti. Pražské jesličky v jezuitském kostele sv. Klimenta byly nejen prvními jesličkami postavenými v Čechách, ale i prvními jesličkami ve střední Evropě a v zemích ležících na sever od Dunaje. Když Josef II. ke konci 18. století vykázal betlémy z církevních prostor, poskytly jim útočiště ve svých domovech prostí lidé, kteří se jich odmítli vzdát. K základním figurkám - Ježíškovi v jeslích, Marii, Josefovi, pastýřům s ovečkami a třemi mudrci z Východu - si přidávali i další postavy ze svého nejbližšího okolí. Vše bylo zasazeno do mnohdy fantastické krajiny.

Až do konce 19. století byl betlém dominantou místnosti, na Štědrý den se k němu dávaly dárky a do Tří králů se u něj svítilo.

VÁNOČNÍ STROMEČEK

Podle jedné z legend byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek Kristova narození. Kolumbán tedy 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na starobylém jehličnanu, který místní lidé uctívali o zimním slunovratu. Zář ohně přilákala zástupy lidí, k nimž pak mohl Kolumbán pronést kázání o narození malého Ježíška v dalekém městě Betlémě.

Podle jiné legendy všichni pohané starověku spojovali kult Slunce s kultem bohyně-matky Astarty (Ašery) a s rituálním kultem stále zelených stromů, které byly této bohyni zasvěceny. V době oslav „svatých nocí“ (zimního slunovratu) proto pořádali pohané veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla.

Během 16. století se vánoční stromek začal šířit po německých zemích a počátkem 19. století se dostal i do zemí českých. První, kdo ho v Praze poprvé vystrojil ve své vile jako překvapení pro hosty roku 1812, byl režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich, rodák z Bavorska. Roku 1843 již bylo nakupování vánočního stromku běžné, lidé jej nazývali „Kristovým strůmkem“. Na českém venkově se zdobený stromeček ujal v 60. letech 19. století.

Katolická církev původně považovala zdobení stromů za pohanský zvyk a krutě ho pronásledovala. S vánočním stromečkem se smířila až na samém konci 16. století. Jeho věčně zelené větve začaly symbolizovat věčný život přislíbený věřícím samotným Kristem věřícím a zároveň jim měly připomínat rajský strom Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek o Štědrém dnu.

Lidé zdobili své stromky o Štědrém dnu, a to různě. Především se je však snažili osvětlit: plamen o Vánocích symbolizuje příchod světla (jak ve smyslu příchodu pohanského slunovratu, tak ve smyslu narození křesťanského Mesiáše). Strom (resp. jeho dřevo) je také obsáhlým křesťanským symbolem: v jeslích ze dřeva se narodil Kristus, na kříži ze dřeva zemřel.

DÁRKY

Vzájemné obdarovávání se drobnostmi pod rozsvíceným stromečkem se stalo nedílnou součástí Vánoc až v 19. století. Dříve dárky dostávalo služebnictvo, domácí chasa, tuláci a žebráci. Teprve později si lidé začali dávat dárky mezi sebou, protože se věřilo, že to přináší štěstí. Ale hlavně se dárečky dávaly a dodnes dávají dětem. Původně je nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den – a to přičiněním protestantského reformátora, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až na Štědrý den. Dnes se u nás naštěstí udržují obě tradice.

Lidé věřili v magickou moc dárků. Proto děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost), ořechy (moudrost a zralost) a sladké perníky (radost a slast mládí). Mládenec nebo panna dostávali obvykle nějakou ozdobu (štěstí  a bohatství). Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci uschovala. Dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce (sladký  život), magickým dárkem byla purpurová látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita, dostatek lásky i rodinného tepla), vonná mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho krásných chvil).

ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE

Na Štědrý den církev přikazovala půst. Kvůli dětem se v této souvislosti ujal slib, že když vydrží celý den o hladu, uvidí zlaté prasátko. Večeře se většinou přichystala i pro náhodného příchozího, osamělého člověka nebo zemřelého. Pod ubrus bývalo zvykem dát trochu sena, které připomínalo narození Ježíška ve chlévě. S přicházejícím soumrakem děti pozorovaly nebe a hlídaly, kdy se objeví první hvězdička. S první hvězdou si pak rodina sedla k slavnostnímu stolu, prostřenému bílým ubrusem. Večeři zahajovala společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré, co rok dal i vzal. Jídlo si lidé nabírali podle vážnosti a stáří. Na talíř by se každému dalo přesně tolik jídla, kolik sní - nechat zbytky bylo vyloučené.

V souvislosti s průběhem samotné večeře existuje mnoho pověr. Například u stolu musel být lichý počet strávníků - to přinášelo štěstí. Když někdo vstal od večeře dřív, než poslední osoba dojedla, věštilo to neštěstí a smrt. Nedoporučovalo se sezení zády ke dveřím. Ochranu před zloději mělo zaručit svazování noh štědrovečerního stolu provazem. Pod talíře se dávaly také šupiny z kapra, které měly zaručit dostatek peněz po celý rok.

Podle tradice mělo být na štědrovečerním stole devatero pokrmů. Mezi typická jídla patřil například hrách (klíček hrachu má podobu kalichu, který spojuje všechny stolovníky v dobrém i zlém), čočka, několik druhů polévek, mezi kterými nechyběla bramboračka a rybí polévka. Také se pekl a dodnes peče kuba z krup a česneku. Jedly se oplatky s medem, zasmažená polévka, topinky s česnekem, kapr na různé způsoby, kaše nebo rozvařené ovoce zvané muzika, placky z černé mouky, jáhly, kroupy, luštěniny, zavařené či čerstvé ovoce a závin. Podle některých pramenů by na stole nikdy neměl chybět česnek, který posiluje, med, který chrání před zlem, a houby, jež dávají zdraví a sílu. Polévky se jedly kvůli síle, čočka proto, aby byly peníze, a kuba, masitý pokrm nebo ryba pro radost. Mnohá z těchto jídel se na štědrovečerní stůl připravují i dnes.

VÁNOČKA A CUKROVÍ

Také nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd.

Vánočka, která se udržela v oblibě až do dnešní doby, má dlouhou historii. První zmínka o ní pochází ze 16. století - za ta dlouhá léta prošla drobnými proměnami. V minulosti se jí říkalo například „húska“, „calta“, „pletenice“, „štědrovice“, „štědrovečernice“, „štricka“, nebo „ceplík“. Dříve vánočku mohli péci pouze cechovní řemeslníci - pekaři. Teprve od 18. století si je začali lidé péci doma sami. První z doma upečených vánoček měl dostat hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí. Někde z ní o Štědrém večeru dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly.

Vánočka tvarem připomíná Ježíška v povijanu, její křížové pletení má ochránit před zlými vlivy.

VĚŠTĚNÍ BUDOUCNOSTI

K tradičním vánočním zvykům patří i snaha poznat, co nás v příštím roce čeká. Lidé proto nacházeli různé způsoby, jak věštit svou budoucnost. Těmi nejznámějšími způsoby je lití olova, rozkrajování jablíčka, pouštění lodiček nebo házení střevíce za hlavu směrem ke dveřím.

K méně známým zvykům patří například věštění s bezem. Svobodné dívky vycházely do zahrady a říkaly: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milej dnes!“ Kde se pes ozval, tam věřili, že se provdají.

Leccos mohl člověk pro svoji budoucnost o Štědrém večeru udělat i sám. Například vystrčit psa dveřmi pozpátku, aby dobře hlídal, do plamínku první zapálené svíčky zašeptat své přání, aby se vyplnilo, jíst rybí polévku s nadějí na dlouhý život, sváteční stůl omotat provazem proti zlodějům a ozdobit penězi kvůli bohatství.

JMELÍ

Na předvánočních stáncích se prodává pozlacené, postříbřené, ale i stále zelené jmelí. Tato rostlina roste vysoko v korunách opadavých listnatých stromů. Její plody (bílé bobule) dozrávající v prosinci se podobají perlám.

Jmelí přišlo lidem velmi tajemné, proto mu přisuzovali kouzelné účinky: ochraňovalo je před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy a také přinášelo štěstí (stejně jako čtyřlístek či podkova). Štěstí však přinášelo jen tomu, kdo jej dostal darem od někoho jiného. Čím více bílých bobulek větvička měla, tím větší štěstí v novém roce obdarovaného čekalo.

Podle jedné legendy kdysi bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin jiných stromů.

Větvička této rostliny se věšela o Štědrém dnu nad stůl nebo na lustr uprostřed místnosti.

(Podle internetových stránek a podle knihy Malá encyklopedie Vánoc od Valburgy Vavřinové zpracovala Kateřina Regendová.) Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 24. – 30. října 2017

Sezóna „troubených“ mší

Svátek sv. Huberta – patrona myslivců – si po celém Česku připomínají tisíce věřících nimrodů.

celý článek


Sněmovna v novém

Víkendové volby radikálně proměnily složení Sněmovny. Do lavic usednou zástupci devíti stran, některé poprvé. Naleznou zde zastání hodnoty, na kterých křesťanům záleží?

celý článek


Společně cestou smíření

Od oné události uplynulo 500 let. V saském Wittenberku tehdy ještě augustiniánský mnich Martin Luther uveřejnil 95 tezí proti odpustkům. Stalo se tak 31. října 1517. Tímto…

celý článek


Namísto děsu nabídněme naději

Rozsvícené dýně a nevkusné atrapy symbolizující smrt. Děti v černých maskách se v předvečer svátku Všech svatých sice bojí, ale také se smějí a hlavně slaví. Co…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay