Pohádky - a srdce se tetelí radostí

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004

Gabriela Vránová, herečka

Pohádky mám ráda, sama jsem si je dokonce pro svého syna vymýšlela. Ale nedostala jsem se ještě do toho správného stařeckého věku, kdy se člověk dívá jen na pohádky, a nic jiného nevnímá. Jedna z nejzajímavějších je pro mě například pohádka O víle Zapomněnce. Líbí se mi také pohádky mého přítele Františka Nepila, z nichž například Štuclinku a Zachumlánka a Polní žínku Evelínku jsem také načetla.

Před nedávnem skončilo natáčení nové pohádky Ondřeje Kepky  Zakletá třináctka, kde hraji čarodějnici Matyldu a Hanka Maciuchová čarodějnici Klotyldu. Je to pohádka plná zajímavých triků a v televizi se bude vysílat pravděpodobně na Silvestra.

A jestli bych si chtěla zahrát ještě nějakou pohádkovou postavu? Jistě, proč ne? Režiséra mám a chuť také. Zahrála bych si třeba zase čarodějnici nebo chůvu - jen mít sponzora.

 

Ludvík Kundera, básník a prozaik

Nejsem odborník, ale pohádky mám rád a často se na ně koukám. Žena mě ponouká ke sledování zejména těch „prastarých“ televizních pohádek, když říká, že je to často to jediné, nač se dá v televizi dívat. Než bych byl hluboce ponořený divák, spíš jen tak nakouknu nebo „naslouchnu“. Přitom jsem jednou sám pohádky napsal. Bylo to koncem protektorátu, kdy jsem je slíbil jednomu nakladatelství. Když jsem je ale do redakce přinesl, sdělili mi, že to jsou spíš kafkovské texty pro dospělé. Jmenuje se to Napospas aneb Přísloví pro kočku; jsou tam kapitolky nazvané O solném městě, O proklatém parku, O ptáku Ohniváku... Když jsem je dopsal, myslel jsem si, že to je kniha pohádek - to jsem se ale mýlil.

Radovan Lukavský, herec

Hrál jsem v několika pohádkách a na své účinkování v nich vzpomínám moc rád. Sledovat je v televizi ale nestačím. Nemám čas chodit jako divák dokonce ani do divadla: v Národním jsem například neviděl posledních pět premiér. Do Vánoc nemám šanci vůbec na nic; jen doufám, že se to potom nějak vyvrbí a já se podívám na to, co bych moc rád viděl. 

 

Jarmila Šuláková, zpěvačka 

Už jsem z pohádek vyrostla, ale kdysi jsem měla ráda Otesánka, Červenú Karkulku nebo Perníkovú chalúpku. Líbila se mi aji Sněhurka a sedm trpaslíků. Zkrátka spíše takové malované nebo aspoň s našimi herci. Dnes sú pohádky jiné, doba ide dopředu, ale zdá se mně, že je tam moc škaredých strašidýlek a různých ohav - děti pak mají o pohádkách jiné představy. Kdysi jako by tam bylo více tej dobroty. A co bych mohla dnes hrát? Leda nějakú starú tetku, čarodějnicu.

 

Jaro Křivohlavý, psycholog

Jakmile řeknete slovo pohádka, začne se mi srdce tetelit radostí. Pohádky byly můj svět odmalička; kolikrát jsem jen od svých tří dětí slyšel větu: „Tatínku, vyprávěj!“ A nyní, když máme sedm vnoučat, se to znovu vrací: zase vyprávím. Mám dojem, že ve starých pohádkách máme poklad, který můžeme otvírat stokrát, a on nás vždy znovu potěší. Tak i o Vánocích - sám, s dětmi nebo vnoučaty - poslouchám a sleduji pohádky dávno viděné a známé. Znám je skoro nazpaměť, ale pokaždé mě znovu vtáhnou do svého milého světa. Je to podobné, jako když se člověk vrací z ciziny domů: ven jede rád, ale daleko raději se vrací domů - je tam všechno známé, na dosah ruky, všechno tak, jak má být.       

František Václav Lobkowicz, biskup

Pohádky k atmosféře Vánoc určitě patří a rád se na některou podívám, i když mi na to moc času nezbývá. Nejvíce se mi líbí Tři oříšky pro Popelku. Rád bych si zahrál pohádkového dědečka, co plní všechna přání.

Marie Svatošová, lékařka

Televizi doma nemám, na televizní pohádky tedy nekoukám. Tak týden před Vánoci budu mít spoustu všelijakých nedodělků, přesto jsem pevně rozhodnuta si ten přepych dopřát: pojedu přes půl republiky, z Prahy do Hronova, na jakousi zpívanou čertovskou pohádku. Nejen proto, že mě Míša s Honzíkem (žáci „hudebky“, šest a sedm let) zvou. Když jsem já byla v jejich věku, ještě u nás žádná televize neexistovala. Ale každou neděli po obědě byla krásná, klasická pohádka v rozhlase. Pro nás děti to býval zlatý hřeb celého týdne. Povinnou spoluúčast na sobotním úklidu a pětikilometrovou pěší cestu z kostela za každého počasí jsme už měli za sebou. Na stole se objevila bábovka a nedělní pohádková idylka mohla začít. Bylo to hezké, dobře se na to vzpomíná, ale mnohem silnější zážitky nám skýtaly pohádky, které jsme my děti hrály samy. V jednotřídní pěkovské škole, kde byl tenkrát tatínek řídícím učitelem, hráli ochotníci každou neděli loutkové divadlo. Malé děti tvořily publikum, větší děti a někteří rodiče vodili loutky. Vstupné pro dospělé bylo 1,- Kč, pro děti 0,50 Kč, vstupenky (šatnové bločky) byly po představení slosovány a dbalo se na to, aby každé dítě nějakou maličkost v loterii vyhrálo. Přípravu na ta představení jsme všichni prožívali velmi intenzivně. Mívali jsme toho plnou hlavu i při vyučování - byla to starost, přece jsme nemohli nechat princeznu dvakrát vystupovat ve stejných šatech. A tak když teď vidím, jak se Honzík s Míšou připravují na svoji čertovskou pohádku, plně je chápu a moc jim to přeji. Je to něco docela jiného než pouhá pasivní konzumace kultury v televizi.

Iva Bittová, zpěvačka

Pohádky sleduji, ale pečlivě vybírám. Nejraději mám pohádky klasické, starší, pro jejich poetiku. Princezna se zlatou hvězdou na čele a Sněhová královna patří mezi mé nejoblíbenější. Sama bych si ráda zahrála Malou mořskou vílu pro její osudovost a koupání se v moři, ale vzhledem k mému věku jakoukoli čarodějnici.

 

Ludvík Vaculík, spisovatel

Sledování pohádek nevážu na Vánoce - nepamatuju se, které pohádky o Vánocích běží a které jsem viděl jindy. Žádnou televizní nebo filmovou pohádku pro sebe speciálně vybranou nemám; existuje ale pohádka O červené Karkulce, která si vybrala mě. Když jsem se totiž v létě účastnil jazykového kurzu lužické srbštiny, přichystala si naše studijní skupina na závěr právě tuhle pohádku. A já v ní hrál vlka!   

Max Kašparů, psychiatr, jáhen

Pohádky sleduji výběrově - vždyť 80 % těch dnešních podle mě vůbec není pohádkami. Existují dva druhy pohádek: v jedněch o něco jde, kdežto v těch druhých jde jen o kratochvilné tvrdnutí dětí před obrazovkou. Pohádka má mít své morální a logické jádro - co je to za „příběh“, ve kterém jde tunel na procházku k pětiúhelníku a cestou ho přejedou povidla? Znám dokonce „pohádky“, které vedou děti k agresivitě - nedávno jsem měl v ordinaci děvče, které mělo rozbitý nos, protože ji spolužák při psaní zezadu praštil pěstí do hlavy a ona se třískla o lavici. Dotyčný prý viděl v televizi, jak spolu tímhle způsobem žertovala nějaká kreslená zvířátka. Já si pohádky vybírám podle autorů námětu - když ho napsal Andersen, Němcová nebo Erben, vždycky si pochutnám.      

Zbigniew Czendlik, farář v Lanškrouně

Na vánoční pohádky se nedívám. Ne že by se mi nelíbily, ale těžko na ně najdu o Vánocích čas. Jako dítě jsem četl pohádky od Andersena, ty patří mezi moje oblíbené. Zahrát si nějakou pohádkovou postavu by mne lákalo. A klidně by to mohla být i role čerta, protože toho v sobě cítím.

 

Jiří Pavlica, muzikant a skladatel

Letos se snad dívat budu, hlavně kvůli dětem. Pro mě byla vždycky klasikou Pyšná princezna - je skvěle udělaná a radostná. Měl jsem rád pohádku o Obozříkovi, takovém malém pejskovi, kterou mi vždycky vyprávěl tatínek. Žádnou pohádkovou postavu bych si zahrát netroufal. A kdyby na to přece jenom mělo přijít, tak by asi zvítězil král Miroslav z Pyšné princezny.

 

Věra Galatíková, herečka

Pohádky sleduji, patří to k Vánocům. Oblíbené mám české hrané pohádky - třeba s Libuškou Šafránkovou. Nebo Pyšnou princeznu a také Mrazíka - toho za ta léta znám již nazpaměť. Pohádky miluji, jsou hřejivé a potěšující. Když je čas, ráda je v neděli poslouchám v rozhlase. Sama jsem hrála ve spoustě z nich, je to milá práce. A jakou pohádkovou roli bych chtěla ztvárnit dnes? V mém věku je ten výběr trochu omezen, ale třeba takovou moudrou vědmu bych si zahrála ráda.

 

Jiří Strach, režisér a herec

Už se na ně nedívám tak jako kdysi, kdy jsem coby dítě proležel před televizí celé Vánoce. Ale jak stárnu, lebedím si v sentimentálních náladách, otevřu si třeba Babičku na libovolné stránce a dojímám se svépomocí. A má oblíbená pohádka? Uměl jsem kdysi zpaměti celou Pyšnou princeznu. Rád bych si zahrál hlavní roli ve filmu „Lotrando a Zubejda po deseti letech“. Proč? Kvůli honoráři, pochopitelně. (smích)

Veronika Sedláčková, televizní moderátorka

Na pohádky se o Vánocích dívám moc a moc ráda, když si najdu čas. Štědrý den většinou ještě trávíme chystáním svátečního večera, ale svátky už si, pokud to jde, užívám. Moje nejoblíbenější pohádka je (a vím, že nejsem originální) Tři oříšky pro Popelku. Ne že by mi Vánoce ohlašovala televize, ale když vidím tenhle film, tak vím, že opravdu začaly. Kdysi jsem chtěla být alespoň na chvíli princeznou, i když nejvíc mě asi dojímala malá mořská víla. Dnes se musím přiznat, že netoužím po tom, abych se proměnila v nějakou pohádkovou postavu. Ovšem při pohádkových Vánocích se cítím vždycky trošku jako malá holka. Už se na ně moc těším.

Jaroslav Svěcený, houslista

Na pohádky se dívám především se svojí desetiletou dcerou Julií, která má o nich přímo „pohádkový“ přehled. S převahou u nás vyhrávají ty „pamětnické“ - Mrazík, Radúz a Mahulena, Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Tři oříšky pro Popelku atd. Než vystupovat v pohádce, to budu raději hrát pohádky na housle. Mimochodem houslové sólo ze Zeyerovy pohádky Radúz a Mahulena, k níž hudbu napsal Josef Suk, patří k mým nejoblíbenějším. Jako herec jsem se prosadil dvakrát: v roli Jeníčka v pohádce O perníkové chaloupce – to bylo v mateřské školce – a pak když jsem ztvárnil Dalibora v soutěži O poklad Anežky České a skutečně jsem hrál na housle v hladomorně Daliborce.

 

Jiří Grygar, astronom a fyzik

Nedívám se na pohádky ani o Vánocích ani jindy, protože už řadu roků se v televizi dívám pouze na teletext. Poslouchám sice hodně rozhlas, ale ani tam jsem už řadu let žádnou pohádku neposlouchal, i když vím, že ty rozhlasové mají něco do sebe, protože dávají větší prostor vlastní fantazii.
Pokud bych měl ztvárnit nějakou pohádkovou postavu, tak vodníka, protože když spadne do vody, tak se neutopí.

Miloslav Vlk, kardinál a pražský arcibiskup

Pohádky mám velmi rád, protože ty staré přinášejí hodnotové a morální jádro, kde dobro pravidelně vítězí nad zlem. A to je inspirace, která je dnes zvlášť pro děti velmi důležitá. A jestli mám já oblíbenou pohádku? Přece O vlkovi a o Karkulce! S touhle pohádkou mám spojen zážitek z televizního pořadu S politiky netančím. Ptali se mě tam, proč někdy nosívám na hlavě červenou čepičku. Nemohl jsem říct nic jiného, než že je to zbytek po Karkulce, který sežral vlk.

Zdeňka Krejčová, ilustrátorka

Na televizi se moc nedívám, protože většinou kreslím; nemohla bych koukat na své obrázky a zároveň na dění v televizi. Poslouchám ovšem rádio. Nedávno mě zaujala moc hezká pohádka: Sněhurka svatojánská od paní Čermákové. Líbila se mi čeština, kterou je příběh vyprávěn, i podání dětí, které v ní účinkovaly. Škoda, že není takových pohádek víc. I televizní nebo filmové pohádky mám pochopitelně ráda a těší mě, když jsou natáčené v přírodě, a ne v ateliéru: když tam mají místo trávy kovral, raději televizi hned vypnu. A jakou postavu bych si nejraději zahrála? Ve svém věku asi nějakou babičku, která může buď škodit, nebo vykouzlit na světě dobro. Raději pochopitelně to druhé.

Oldřich Selucký, scenárista, spisovatel

Od dětství se mi líbí ty velké klasické pohádky jako třeba Pyšná princezna; mám v tom zcela obecný vkus. Z poslední doby se mi líbil první díl Princezny ze mlejna a hrozně jsem litoval, že byli pak schopni natočit ještě druhý díl – podle mne to byla naprostá katastrofa. Jakou postavu bych si zahrál? Lidové nebo nadpřirozené postavy: hloupého Honzu nebo dobrého vodníka.

Martin Dejdar, herec

Na pohádky se dívám. Mám je dokonce rád. Miluju ty klasické české a také je mám nahrané na videu a když je čas, tak si je opět oživím. Jsem ale odchovaný na Mrazíkovi. Chtěl bych si někdy zahrát pořádného čerta. Přestože jsem v naší republice jediný profesionální čert - vždyť se na mě podívejte, jak je to jasné -, nabídky nějak nepřicházejí. Čert mě přitahuje tím, jak trochu děsí, ale ve své podstatě není zlý. Takže na čertovskou nabídku role čekám.

Antonín Bajaja, spisovatel

K pohádkám jsem měl dlouhou dobu rozpačitý vztah. Kdykoli jsem se někomu představil, pousmál se a řekl: „Bajaja - ten z pohádky?“ Teď jsem ale napsal pokračování Bajaji. Jaké je? Saň, s níž se Bajaja v klasické pohádce utká, ještě předtím snese vejce. Z něho se narodí malý drak. A s tím drakem se skamarádí Bajajův syn. Víc neprozradím, ale můžete se to dozvědět v nové knize Pohádky z Moravy, což je sborník pohádek od osobností, které mají k Moravě vztah (A. Přidal, L. Vaculík, I. Binar, M. Kubátová, J. Stránský a další). Klasické pohádky mám velmi rád. Kdyby je rodiče více vyprávěli svým dětem, bylo by míň darebáků, míň citových problémů. Pohádka má totiž na lidi léčebné účinky. Goethe řekl, že díky tomu, jak mu jeho maminka vyprávěla pohádky, vyzrál a stal se spisovatelem. Všichni nemusíme být spisovateli, stačí být slušnými a vnímavými lidmi. Pohádky na to mají velký vliv. Je v nich moudrost všeho lidstva. A jestli bych si chtěl v některé z pohádek zahrát? Ne, hrát nechci, mám trému. Ale myslím, že všichni ve svém životě hrají nebo hráli v nějaké pohádce, alespoň v duchu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay