Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Držitel Nobelovy ceny Amartya Sen v lednu loňského roku poukázal na to, že pokud se týká hladu, je na tom Indie mnohem hůře než oblasti subsaharské Afriky. A právě do Indie se na pomoc dětem dalitů vydal v létě 2008 spolu s dalšími dvěma jezuity a jedenácti českými a slovenskými dobrovolníky i P. Jan Regner.

Jejich úkolem bylo začít stavět dívčí internát a učit dalitské děti základům angličtiny. „Daliti nebo také ,nedotknutelní‘ jsou nejnižší vrstvou obyvatelstva neustále vytlačovanou na okraj indické společnosti,“ vysvětluje P. Regner. „Jejich vesnice jsou izolované, chybí cesty, elektřina, pitná a nezřídka i užitková voda. Mezi dality přitom patří zhruba 20 procent indické populace.“ Většina dětí těchto „nedotknutelných“ otročí na poli nebo pracuje jako pasáčci koz či dobytka, nemůže chodit do školy. Rodiče jako námezdní dělníci jsou nezřídka odkázáni na to, zda je vůbec někdo zaměstná. Za svou těžkou práci dostávají často jen okolo 20 – 30 rupií (10 – 15 Kč) na den. Mnohé rodiny proto žijí ve velké nouzi, nemají ani na boty, chybí jim i základní potřeby. Jen solidní vzdělání by je mohlo podle P. Regnera vymanit z této sociální nespravedlnosti.
„Na mě konkrétně nejvíc zapůsobilo poznání, že některé věci, které jsem dosud pokládal za samozřejmost, pro mnoho lidí vůbec samozřejmé nejsou a že věci, které jsem pokládal za nutné, jsou lehko postradatelné,“ svěřuje se kněz. „Když si člověk uvědomí, kolik toho nepotřebuje, je to osvobozující pocit. Můžu říct, že jsem se tam opravdu cítil šťastný. Život mezi ,blahoslavenými‘ je obohacující a rád bych se k nim znovu vrátil,“ uvažuje P. Regner.

INDICKÝ N-AIDS
Raimondo Bultrini a Satya Sivaraman z italského renomovaného časopisu L´espresso se vydali do indického státu Chhattisgarh, který drží prvenství v úmrtností dětí na následky hladu. Podle slov reportérů je cesta do této oblasti hotovým peklem. Přesto se na ni vydávají skupiny dobrovolníků, aby zajistily alespoň minimální zdravotní asistenci a ty nejvážnější případy přepravili do nemocnice ve městě.
I přes všechnu snahu drží Chhattisgarh první příčku v úmrtnosti dětí a matek na světě. Na každou tisícovku dětí připadá 70 úmrtí. Dohromady jsou to dva miliony dětí, které mají na svém kontě nemoci, jimž se dalo předejít. „Muži, ženy i děti hospitalizovaní v posledních měsících mají společný jeden symptom – podvýživu,“ říká doktor Anurag Bhargav, jeden ze zakladatelů nemocnice JSS v Chhattisgarhu, a vzápětí dodává: „Váha dospělých pacientů vesměs nepřekročí 35 kilo, ale měli jsme tu i muže s pouhými 19 kilogramy. A tak zatímco zbytek světa hovoří o syndromu získaného imunodeficitu (AIDS), jehož původcem je virus HIV, my zde máme co do činění s jiným zákeřným syndromem, jehož původcem je nedostatečná výživa. Nazýváme ho N-Aids.“

„NEMOHL JSEM NIC…“
Během studií v roce 1998 se Eric Mathias zúčastnil setkání několika mladých scholastiků, na němž uvažoval, kde by mohlo být jeho pole působnosti. Rozhodl se, že by to mělo být tam, kam nechtějí jít ani diecézní kněží, ani nikdo jiný. S touto myšlenkou přišel za biskupem, který byl potěšen a poslal ho do Panuru.
„Když jsem tam přišel, setkal jsem se s obrovskou bídou. Nikde nebylo světlo, elektřina ani telefon. Panur byl prakticky úplně izolovaný, nicméně lidé tam byli velmi laskaví,“ vzpomíná P. Eric Mathias, ředitel nové školy v indické Manvi. Bydlel tehdy spolu s dalším scholastikem na faře. „Jednou v noci zaklepala na dveře nějaká žena a zoufale prosila o pomoc. Budil jsem místního kněze, ale on zůstal ležet v posteli a posílal spát i mě. Brzy jsem pochopil, že ta žena je těhotná a potřebuje odvézt k lékaři. Jako mladý scholastik jsem však neměl k dispozici žádný dopravní prostředek, dokonce ani motorku. Nakonec jsem se vydal spolu s jejím manželem a jedním dalším scholastikem na pochod do Manvi. Pro ženu to byla velmi bolestivá cesta. Asi tři kilometry od Panuru porodila. Ovšem dítě při porodu zemřelo a kvůli silnému krvácení přišla nakonec o život i sama matka.“
Tato zkušenost, kdy nemohl nic dělat, jen bezmocně přihlížet umírání dotyčné ženy, P. Mathiasem hluboce otřásla: „Plakal jsem až do rána a pevně si umínil, že to tak nenechám.“ Došel k přesvědčení, že jako jezuité by měli udělat vše, aby lidé nemuseli umírat jen kvůli tomu, že jim nebyla poskytnuta základní péče. „Možná že to Bůh dopustil, abychom prožili tuto bolestivou zkušenost a snažili se situaci těchto lidí změnit,“ uvažuje zpětně P. Mathias. Přiznává, že pro něho jako kněze a jezuitu je klíčový vztah ke Kristu. „On stoloval s chudými a hříšníky, pomáhal nemocným a slabým, dotýkal se malomocných. Mnozí za ním přicházeli, aby se stali jeho učedníky, a on měnil jejich životy. Všechny tyto příběhy měly velký vliv na můj život. Nyní sám žiji mezi dality, kteří jsou izolováni od okolní společnosti, podobně jako kdysi lidé, mezi nimiž působil Ježíš. Mám před očima jeho srdce, které nese chudým radostnou zvěst a osvobozuje vězněné – a také dality vyvádí z otroctví,“ uzavírá mladý jezuita.