26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Papežství v průvanu staletí

24. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/39 Proměny papežství, 24.9.2004, Autor: Jan Paulas

„Mám kufry sbalené. Můžu odjet každým okamžikem...“ - žertoval papež Jan XXIII. i na smrtelné posteli. Byl to právě on, kdo ve 20. století zahájil viditelnou proměnu papežství - například odložil řadu okázalých papežských atributů a začal opouštět zdi Vatikánu. Papežství ovšem procházelo určitým vývojem během celých dvou tisíc let své historie. Nejen o něm hovoříme s historikem a bývalým velvyslancem naší republiky ve Vatikánu Františkem X. Halasem. V těchto dnech vychází jeho objemná kniha s názvem „Fenomén Vatikán“, která mj. seznamuje s ideou, dějinami i současností papežství.

ROZHOVOR S FRANTIŠKEM X. HALASEM
Připravil Jan Paulas

Začněme tou nejdůležitější otázkou: Co je vůbec posláním a pravou podstatou papežské služby?
Zásadní odpověď tu dává Matoušovo evangelium, kde čteme Ježíšův výrok: Ten, kdo se bude mezi vámi chtít stát velikým, bude vaším služebníkem. Je však třeba rozlišovat mezi zásadní povahou této služby a způsobem jejího výkonu. Proto platí, že ač třeba Jan Pavel II. (jakožto „servus servorum Dei“) v souvislosti s problematikou řízení církve zcela pravidelně hovoří o službě, činí tak s vědomím, že tato služba se neobejde bez příkazů a vyžadování poslušnosti a že navenek má nezbytně formu vlády.

Můžeme v raných dějinách papežství najít nějaké klíčové okamžiky, které ovlivnily jeho podobu či charakter?
Mezi mnoha jinými bych rád upozornil na spor, jenž propukl počátkem 3. století mezi papeži Zefyrinem a Kalixtem a protipapežem Hippolytem. Všichni tito muži jsou dnes ctěni jako světci, ale pokud jde o podobu církve a papežství, dala historie jednoznačně za pravdu prvním dvěma proti třetímu. Zefyrin a Kalixt zavrhli Hippolytovu představu o církvi jako sboru „vyvolených“ a začali vytvářet „ekonomické zázemí“ pro potřeby rostoucí křesťanské obce. Nemá-li se církev stát elitním klubem, musí koncepci těchto dávných římských biskupů přitakat i dnes.

Papežství stejně jako církev prošlo ve svých dějinách obdobími vzmachu, ale i krizí. Byl však vždy vnější vzmach papežství jeho světlou stránkou? Nenesl v sobě zárodek příští krize?
Věru nabádavá otázka. Ano! A velmi názorným příkladem, jenž tuto pravdu potvrzuje, je osud renesančního papežství. Ve století, jež uplynulo mezi ukončením kostnického koncilu (1417) - který odstranil trojpapežství, ale silně omezil papežovy pravomoci - a počátkem protestantské reformace (1517), se římští biskupové snažili různými prostředky povznést předtím zle pošramocenou autoritu Petrova stolce. Rozšířili moc církevního státu, jejich diplomaté podávali skvělé výkony, Řím se stal středem umění a věd atd. Ale ve chvíli, kdy se zdálo, že už jejich postavením v křesťanském světě nemůže nic otřást, přišla ta nejhorší krize, jež tuto instituci potkala v celých jejích dějinách...

Jaké byly největší úspěchy a naopak největší chyby, jichž se papežství v průběhu dvou tisíciletí dopustilo?
Výčet konkrétních úspěchů a nezdarů papežů by byl buď nadmíru dlouhý, nebo by nutně pominul řadu významných momentů z dějin římského stolce. Takže pro účel „poučení“ raději uvedu jedno srovnání. Papežům typu Řehoře I. Velikého (590-604), kteří se obírali světskými záležitostmi jen proto, aby zajistili to, co bylo jejich úkolem jako náboženských vůdců, se zpravidla dařilo vyřešit i všechny praktické problémy politického útvaru, který řídili, a ten pod jejich vládou prosperoval. Naopak aktivita těch pozdějších papežů, kteří se snažili povznést církevní stát jako stát a podřídili tomuto cíli svou roli náboženských vůdců (příkladem je Alexandr VI.), se mohla sice dočasně dočkat případných dílčích úspěchů, ale nakonec vždy ztroskotala a zpravidla přitom způsobila velkou újmu pozici papežství v náboženské oblasti.

V jakém dějinném údobí stálo papežství v největším konfliktu či roztržce s danou dobou?
Podle mého názoru v 18. století, v době osvícenství. Odpor proti jeho idejím nebyl výrazem nějakého obskurantismu, vždyť třeba Benedikt XIV. (1740-58) byl obecně uznáván za jednoho z největších učenců své doby. Chyba, která vedla k tomu, že Řím pomalu, ale jistě ztrácel ve světě vzdělanců svou pověst, však byla v tom, že se na poli kultury uzavíral sám do sebe, jako by mu ke spokojenosti stačilo to, čeho už dosáhl v minulosti. Z bývalé prestiže papežství stále ještě zbývalo mnoho, ale čím dál více se ujímalo mínění, že se na ně má pohlížet jako na pomník zašlých dob. Okolnost, že Řím zaujal vůči osvícenským myšlenkám - pokud si jich všímal - ryze obranný postoj, byla v ostrém protikladu k tomu, jak některých osvícenských myšlenek dokázali využít světští vládci, a to mnohdy právě k oslabení pozic papežů. Z této letargie vytrhl Petrův stolec teprve šok francouzské revoluce.

Velká zkouška čekala papežství také v 19. století. Roku 1870 například končí více než tisíciletá existence církevního státu. Papežství se dostalo do zcela nové situace...
Zkoušky, jimiž tehdy římský stolec – za francouzské revoluce, v napoleonském období, v roce 1848 a pak ve chvíli zániku církevního státu – prošel, paradoxně mocně posílily prestiž papežství v rámci katolické církve. Právě jen díky nebývalému vzrůstu jeho autority u věřících bylo možno uskutečnit to, co se předtím Římu nikdy nepodařilo prosadit, totiž potvrzení petrského primátu dogmatickou definicí. Navzdory zdání nevnutil církvi dogma o neomylnosti papež, ale bylo přijato v důsledku velkého tlaku „zdola“. Jinak ale pro papeže největší zkoušku ve skutečnosti nepředstavovaly ani tak politické otřesy neklidné Evropy, jež občas těžce doléhaly i na instituci jejich stolce, ale řešení otázky, jak se mají postavit k myšlenkovým proudům, jež tehdy hýbaly světem. A opět - navzdory zdání – nebyli římští biskupové té doby (ani ti nejkonzervativnější) obránci starých řádů „ve všem všudy“ a „za každou cenu“. Pouze těžce zápasili s problémem, jak rozlišit, co z nových idejí je pro církev přijatelné a přínosné, a co je třeba zavrhnout. Nikoli pokaždé přitom zvolili správnou cestu. Ale fakt, že některé ze soudů, jež vyřkli, museli jejich nástupci později korigovat, není v dějinách papežství ničím neobvyklým - jde o jev, jež provází tuto historii v celém jejím průběhu.

Jakými proměnami prošlo papežství ve 20. století? Jsou těmi nejdůležitějšími proměnami ty, které byly nejvíc vidět (odložení papežské koruny, nosítek atd.)?
Zmiňované „viditelné“ proměny byly přirozeně důsledkem, nikoli příčinou oné velké proměny katolické církve vůbec i římského stolce v jejím rámci, kterou nazýváme „aggiornamento“. Ta je spjata především se jménem papeže Roncalliho, respektive Jana XXIII. Nelze ovšem zapomínat, že to nebyl žádný revolucionář. V celé řadě věcí navazoval na své předchůdce na papežském stolci (i na ty z 19. a první poloviny 20. století). Měl ovšem odvahu opřít se o nejlepší dějinné tradice, jež jsou shrnuty v maximě „ecclesia semper reformanda“ - církev má být stále reformována. „Dobrý papež Jan“ učinil rozhodující krok k úspěchu díla tím, že přibral k řešení úkolu církev jako celek. Obnova, kterou nastolil II. vatikánský koncil, byla vskutku zásadní a pronikavá. A není přitom nijak udivující, že pokud jde o její přijetí, dopadly věci tak, jak to říkávala babička Boženy Němcové: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“. Ani koncil nepřijali všichni příznivě, mnohým se zdál nadmíru novátorský, pro jiné se zase s požadavky moderní doby nevyrovnal dostatečně. Ale sám fakt, že církev navzdory mnoha otřesům - jimiž prošla a prochází v důsledku koncilních změn - zůstává jednotná (a přitom se sblížila s ostatními křesťanskými vyznáními), ukazuje, že „vykročila správným směrem“.

Přesto právě pojetí papežského primátu na Západě je jednou z největších překážek sjednocení západních a východních křesťanů. Kdy se toto pojetí v západní církvi vytvořilo?
V průběhu celých dvoutisíciletých dějin křesťanství a v důsledku souhry celé řady okolností. Vývoj tohoto pojetí nebyl ukončen ani vyhlášením dogmatu papežské neomylnosti. Věroučné definice nelze v katolické církvi měnit, je však možno prohlubovat jejich výklad. V tom je naděje na sblížení stanovisek křesťanského Západu a Východu, jež se rozcházejí pouze v otázce interpretace petrského primátu, neboť existenci jeho starobylé tradice uznává i Východ.

Můžeme zde očekávat nějaké posuny - např. že by byl papež uznáván spíše jako morální autorita než jako oficiálně závazná autorita pro všechny křesťany?
Jak jsem již řekl, je třeba nikoli měnit, ale prohloubit teologický výklad primátu; morální autorita je primární, ale organizační forma, je-li správně užívána, jí slouží, aniž by jí nutně překážela.

Jak by tedy měla vypadat tvář papežství ve 3. tisiciletí? Na co může navazovat? Co z papežského poslání je dnešnímu člověku obecně srozumitelné?
Jsem historik, nikoli futurolog, proto odmítám vyslovovat jakékoli předpovědi. Jsem však též věřící a jako takový pevně doufám, že Bůh, jenž svou církev chránil v minulosti, ji neopustí ani v budoucnu. A pokud jde o tu srozumitelnost, podotýkám jen, že pochopení čehokoli neodvisí jen od toho, kdo vysvětluje, ale též od toho, kdo mu naslouchá. Naslouchat však lze pouze „slyšitelnému“. Proto mám za to, že ani papežství se - třeba na základě mylně chápané pokory - nemůže vzdát prostředků (pevná církevní organizace, postavení papeže v mezinárodní politice apod.), které papeži dovolují, aby bylo ve světě slyšeno jeho hlásání evangelia.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou